To ostatně lze dokladovat i na neustálém růstu počtu vědeckých cen během posledních 100 let. Má však tento trend pouze pozitivní dopad na vědu?
Sir Richard Friend, ředitel výzkumu z katedry fyziky na University of Cambridge, se ve svém článku Science prizes can be a catalyst for innovation zaměřuje na přímé a nepřímé dopady vědeckých ocenění. Uznání prostřednictvím ocenění považuje Friend, který působí jako člen výběrové komise pro cenu VinFuture, za důležité potvrzení úspěchů jak jednotlivců, tak vědeckých týmů. Nobelova cena a další prestižní celosvětová ocenění podle něj mají potenciál hrát důležitou roli při prezentaci vědecké excelence směrem k veřejnosti.
Tyto aktivity jsou podle něj o to významnější, že oceněné inovace a zásadní objevy odhalují nové možnosti řešení největších výzev lidstva, jako jsou onemocnění či změna klimatu a mohou dále motivovat vědce a vědkyně. Zároveň ceny podle Frienda slouží právě jako důležitý mechanismus pro zviditelnění vědeckých inovací mimo vědeckou komunitu, kde není spojení mezi objevem a dopadem vždy dostatečně zřetelné.
<h3>Ocenění jako katalyzátor inovací</h3>
Za výjimku z tohoto pravidla o informování veřejnosti o objevu a dopadu inovací lze uvést příklad z nedávné doby, a to řadu vývojových prací zaměřujících se na vakcíny. Ty byly v rekordním čase vyvinuty vlivem krize – v boji s pandemií covid-19. Díky tomu, že svět hledal cestu, jak se z pandemie dostat a věda nabízela řešení, se úroveň veřejného profilu vědy v této době nebývale zvýšila.
Široká pozornost světových médií, kterou tyto průlomové objevy vyvolaly, navíc pomohla posílit vazby mezi veřejností a vědeckou komunitou. Průzkum Alison Woolard, profesorky působící na katedře biochemie University of Oxford, publikovaný v lednu 2023, kterého se zúčastnilo více než 2 000 dospělých Britů, ukázal, že se důvěra ve vědu během pandemie výrazně zvýšila. To se týkalo zejména genetiky. Příčinu lze podle studie nalézt právě ve společenském významu PCR testů a vývoji vakcín proti covid-19. Výsledky studie dále ukázaly, že lidé, kteří mají k vědě vyhraněný postoj, zejména pak negativní, disponují podle znalostních testů obvykle relativně nízkou znalostí oboru, zato však mají silnou víru v to, že vědě rozumějí.
Richard Friend v této souvislosti upozorňuje, že důvěra veřejnosti je zásadní pro realizaci využití objevů. Zejména pak tam, kde může být vyžadována přímá účast veřejnosti – například právě v období pandemie covid-19 při zavádění vakcín.
<h3>Větší dopad ocenění, než se na první pohled zdá</h3>
Ocenění tak kromě výše zmíněných kladných dopadů – budování důvěry v očích veřejnosti, inspirace dalších vědců – poskytují i mnohá další. Friend dále zmiňuje finanční odměnu. Ta může být opět investována do výzkumu, což týmům umožní pustit se do odkládaných vysoce rizikových projektů, jež potenciálně disponují vysokou návratností.
Nadto mohou vědecké ceny předpovědět směr budoucích investic do vědy. Oceněné práce jsou v patentech citovány rychleji než podobné, avšak neoceněné práce a často se mezi oceněnými objevuje přímý nebo nepřímý kapitál, který stimuluje výzkum.
Nová vědecká ocenění dále stále přibývají, ačkoli debata o jejich pozitivní roli zůstává nedořešená. V současné době existuje velké množství cen v různých vědních oborech, tématech a regionech světa a pro různé úrovně vědeckých objevů. Kromě Nobelovy ceny existují další prestižní vědecká ocenění, jako je Laskerova cena, udělovaná za vynikající příspěvek v oblasti lékařství nebo medicíny, Abelova cena spojená s úspěchem v oblasti matematiky či Turingova cena, jež je každoročně udělovaná jednotlivcům Asociací výpočetní techniky za jejich technický přínos v oboru informatiky.
<h3>Vědecká ocenění jako výsada elit?</h3>
V kontrastu s těmito klady, které zmiňují oba výše zmíněné zdroje, však stojí studie Scientific prize predicts who pushes the boundaries of science amerického sociologa z Northwestern University Briana Uzziho z roku 2018, jež poukazuje na fakt, že navzdory prudkému globálnímu nárůstu počtu cen v průběhu času se vědecká ocenění soustřeďují spíše v rámci relativně malé skupiny vědeckých elit s pevnými vazbami. Tato zjištění naznačují, že hranice vědy prostřednictvím vědeckých ocenění posouvá relativně omezený počet myšlenek a vědců.
Studie vychází z rozsáhlého vzorku – tedy z komplexních údajů o 3 062 vědeckých cenách po celém světě. Autoři studie dále zohlednili více než 10 455 laureátů z 50 zemí v průběhu 100 let. U každého laureáta pak zaznamenali jeho publikační a citační údaje, institucionální příslušnost, roky vědecké činnosti, genealogické vztahy a spoluautorské vazby. Na základě těchto údajů autoři zkoumali otázky týkající se této globální sítě vědeckých cen.
Výsledky studie ukazují, že počet laureátů rostl v průběhu času pomaleji než počet cen, přestože se velké ceny, jako je Nobelova cena, dříve omezovaly na jednotlivce, zatímco dnes se udělují spíše více než jednomu badateli či badatelce za daný objev (jednou z výhrad, kterou mají kritikové k Nobelovým cenám, je jejich omezení na maximálně tři laureáty za jeden objev a to i přesto, že na řadě výzkumů se dnes podílí desítky až stovky vědců a vědkyň.) Z šetření vyplynulo, že 64,1 % laureátů získalo během své kariéry alespoň 2 různé ceny, 13,7 % laureátů získalo 5 a více cen a někteří vědci získali více než 20 cen.
Dalším poznatkem ve výsledné síti vědeckých ocenění, jež byla v rámci studie sestavena, je trend, podle kterého se v průběhu let stala zmíněná „vědecká elita“ transdisciplinární. U vědců, kteří získávali a získávají více cen, se tak totiž děje nejen v rámci jedné disciplíny, ale napříč různými obory. Studie dále přinášejí tvrzení, že rostoucí koncentrace laureátů cen souvisí s genealogickými a spoluautorskými vztahy a také se společenským vnímáním přínosu vědce ke společnému výzkumu.
Přestože tedy explozivní nárůst vědeckých ocenění pravděpodobně reprezentuje snahu pojmout širší spektrum myšlenek a specializací a ceny podle studie získává každoročně více vědců, čím dál tím menší soubor laureátů získává více cen. Výsledky studie tak tvrdí, že „tato rostoucí koncentrace je v rozporu s étosem inkluzivity a rovnosti ve vědě“.
Ještě negativněji pak vyznívá výrok studie, jenž upozorňuje na pevné vazby a provázanost zmíněného souboru laureátů, tedy vědeckých elit. Tito vědci jsou propojeni genealogickými a spoluautorskými sítěmi. Studie v této souvislosti na jednu stranu přiznává určité klady, jimiž tato skupina může disponovat: „Tyto sítě fungují podobně jako jiné sociální sítě: mohou poskytovat příležitosti k průběžnému učení, lepší dělbu specializované práce a podporu pro riskování.“ Na druhou stranu však podle studie může dobré nápady zadržovat nebo vytvářet kolektivní předsudky.

Jak vědecká ocenění ovlivňují vědu?

Ten naráží na argumenty odpůrců, kteří varují před omezením inovačního potenciálu a požadují jasnější nastavení funkčních kritérií. Inspirací může být desetibodový checklist společenské odpovědnosti vědy od autorů nové mezinárodní studie.
V tenzi mezi stoupenci a kritiky autonomní vědy probíhá na půdě Evropského parlamentu diskuse o návrhu plošného uplatnění principu „zásadního nepoškozování životního prostředí“, který se úzce dotýká financování a hodnocení projektů v programu Horizont Evropa. V tomto ohledu jde především o míru a způsob regulace vědy a výzkumu ve vztahu k dopadům na životní prostředí Evropy a naplňování cílů uhlíkové neutrality.
Vedle klimatického rozměru delší dobu hlasitě rezonuje téma společenské odpovědnosti badatelů. Na problém nedostatku jasně a srozumitelně formulovaných kritérií reaguje nová mezinárodní studie. Její autoři přinášejí matici deseti nástrojů či otázek, které pomohou vědci rozhodnout, jestli jeho výzkum potenciálně vytváří negativní sociální dopady.
KPZ společenské odpovědnosti
Prostřednictvím komunikačních kanálů a technologií má současná věda – respektive vědci a vědkyně, tedy relativně tenká vrstva společnosti, takřka instantní dopad na veřejné mínění i životní prostředí. Zpětná vazba mezi oběma póly však zvyšuje naléhavost otázky, nakolik je věda autonomní. Je společenská odpovědnost nutně omezením vědecké svobody?
Tímto pohledem uvozují autoři nové mezinárodní <a href="https://journals.plos.org/ploscompbiol/article?id=10.1371/journal.pcbi.1010954&amp;utm_source=miragenews">studie</a> návrh praktických otázek pro vědce, kterým se nedostává dostatečné podpory k reflexi dopadů svého výzkumu. Alon Zivony, Rasha Kardosh, Liadh Timmins a Niv Reggev zdůvodňují svůj počin jako reakci na rigidně zaměřené vzdělávání, nedostatečnou podporou a vágní nebo chybějící regulaci, která by definovala odpovědný výzkum.
Klíčovým faktorem, který odvádí pozornost vědců od etického rozměru své činnosti, je tlak na <a href="https://vedavyzkum.cz/z-domova/z-domova/ubyva-prevratnych-objevu-ve-vede-neni-na-ne-cas">rychlou a pokud možno hladkou publikaci</a>, ideálně s přímým a masovým společenským dopadem. Toto naladění vědce nutí pokládat hypotézy a formulovat závěry s potenciálně kontroverzním obsahem spíše, než do hloubky promýšlet možné konsekvence.
Nenacházíme se ve zcela nové situaci. Za poslední dekády jsme došli do bodu, kdy panuje shoda na tom, že výzkum by neměl poškozovat dotčené subjekty, například pacienty zapojené do provádění klinických studií. Tento druh ochrany se však koncentruje na předvídatelné důsledky.
Nově otázku rozvířila diskuse o nekontrolované účasti umělé inteligence a převratných technologií ve výzkumu, jejíž důsledky mohou být v dané situaci zcela neočekávatelné. To autory studie přivedlo k formulaci „desatera“ konkrétních zásad odpovědné vědy, které mají přivést pozornost výzkumníků k etickým aspektům všech úrovní výzkumného procesu – od zahájení až po diseminaci.
Od začátku výzkumu tak autoři doporučují sledovat multiperspektivní přístup a reflektovat sociální a historický kontext, na který daný projekt navazuje. Důležitou funkci připisují transparentní komunikaci – ať už jde o zpřístupnění dat nebo konzistentní metodologii – nebo průběžné, a hlavně důkladné peer-review. Dále motivují vědce k aktivní účasti na recepci výsledků – nejen k interakci v odborných kruzích, ale také k otevřenosti a respektu vůči veřejnému mínění. V plném znění najdete tyto zásady v <a href="https://journals.plos.org/ploscompbiol/article?id=10.1371/journal.pcbi.1010954">publikované studii</a>.
Tyto zásady sjednocují participativní, interdisciplinární a kolaborativní hodnoty. Odpovídají tendenci, která se ve smyslu univerzálního vědění vymezuje vůči jednostranné specializaci a která, zdá se, zažívá renesanci v podobě velkých výzkumných misí i dění na <a href="https://cc.cz/hlavou-mu-leta-filozofie-neurologie-i-umeni-ceskeho-univerzala-podporil-ve-studiu-i-havrlant/">univerzitách</a>.
Účelem desatera není, aby plošně dopadlo na bedra každého jednotlivce. Jeho smyslem je poskytnout školám a výzkumným institucím dostatečně pružný a přitom věcný rámec, který by vedle diskuse o navržených principech mohl vést k citlivé regulaci vědecké práce – vyjádřené odpovídajícím vzděláním mladých vědců, podporou nebo artikulací žádoucích kritérií, která lze přirozeně uvést do praxe.
Podobně, jak tomu bylo před lety, kdy se ve vědě zabydlely principy etického zacházení s testovanými zvířaty. Takový rámec by mohl fungovat alespoň do té doby, než se vědecká komunita shodne na novém vymezení vztahu odpovědnosti a svobody výzkumu.
<h3>Sebepoškozování evropského výzkumu?</h3>
Ani aktuální debata v Evropském parlamentu se nesnesla z čistého nebe. Princip „zásadního nepoškozování“ (Do No Significant Harm) byl v dílčí podobě zaveden již v rámci evropského fondu obnovy. Tato zásada reguluje uvolňování evropských dotací na projekty, jejichž důsledky nemají negativní vliv na životní prostředí. K podpoře dosažení cílů uhlíkové neutrality rozšířila Evropská komise tuto zásadu i na svůj hlavní výzkumný program Horizont Evropa. Od té doby musejí žadatelé ve stanovených oblastech (v klastrech 4, 5 a 6 druhého pilíře) hledat odpovídající řešení.
Pokud však bude přijat aktuální pozměňovací návrh revize rozpočtových pravidel, bude se toto pravidlo týkat všech evropských vědců bez výjimky. O návrhu, který je předmětem diskusí i zákulisních jednání, na něž upozorňuje <a href="https://sciencebusiness.net/news/EU-budget/parliament-seeks-amend-application-do-no-significant-harm-principle-eu-research">Science Business</a>, má Parlament rozhodnout v první polovině května. V případě, že projde, bude ho ještě čekat dlouhá cesta schvalování na úrovni Evropské rady a členských zemí.
Hlasití odpůrci se nejčastěji opírají o tvrzení, že princip narušuje vědeckou autonomii a v konečném důsledku vede k potlačení konkurenceschopnosti a zpomalení technologického rozvoje – a to i v otázce odolnosti Evropy a zmírnění dopadů klimatické změny.
Z jiných pozic návrh kritizují ti, kteří v plošné verzi opatření spatřují větší riziko vzniku legislativních mezer, kterými by na financování výzkumu mohly dosáhnout projekty, které nejsou klimaticky neutrální, nebo dokonce životní prostředí poškozují. Podle zastánců co nejjednodušší regulace robustní specifikace přinese neúměrnou administrativní zátěž, která už tak přetížené vědce vzdálí vlastnímu výzkumu a hodnotitelům pouze zkomplikuje práci.
Objevují se ale také názory, že dosud nebyla přijata srozumitelná pravidla „zásadního nepoškozování“. Nelze je nahradit jakkoli dlouhým seznamem rizikových oblastí, který před časem zveřejnila Evropská komise. Tyto hlasy navrhují ponechat rozsah principu ve stávající míře a teprve po skončení programu Horizont Evropa vyhodnotit jeho přínos a možné rozšíření na další výzkumné pilíře a klastry.
Ke kritickým hlasům se připojil také člen rozpočtového výboru Moritz Körner, který navrhuje omezit princip na ty oblasti, kde je jeho použití vhodné a je možné ho uvést v soulad se specifiky daného odvětví – například v podobě etických checklistů na úrovni návrhu projektů.
<h3>Srozumitelné, konkrétní, samozřejmé</h3>
Kladení etických či environmentálních otázek, komunikace v rámci vědecké komunity, ale také zapojení širší veřejnosti do výzkumu je vzhledem ke stanovenému cíli sice zdlouhavé, ale zároveň generuje okruh problémů, ve kterých se daný výzkum prokazuje jako společensky (a politicky) validní. Samozřejmě jen pokud ho dříve nezadusí administrativní zátěž.
Ať už bude princip klimatické odpovědnosti či „zásadního nepoškozování“ přijat v plošné, nebo jen dílčí podobě, je zřejmé, že s rostoucí participací veřejnosti na výzkumu roste důležitost etických otázek. A ještě více potřeba jejich konkrétního vymezení a ověření. Čím důvěrněji si je veřejné mínění osvojí, tím menší bude potřeba jejich administrativního vyjádření.

Výzkumníci potřebují srozumitelnější rámce etické a společenské odpovědnosti 

V červnu proběhlo v Evropském parlamentu první jednání o schválení souboru pravidel pro řízení rizik, jež mohou být potenciálně spojovány s umělou inteligencí. Projednána byla omezení spjatá s detekcí emocí, identifikací a transparencí vývoje.
Vyjednávací pozici k Aktu o umělé inteligenci Evropský parlament zaujal s 499 hlasy pro a 28 proti. Dalších 93 poslanců se při jednání o konečné podobě zákona zdrželo hlasování. Ačkoli podle Evropského parlamentu umělá inteligence může přinést mnoho výhod, jako je například lepší zdravotní péče, bezpečnější doprava, efektivnější výroba i levnější a udržitelnější energie, skýtá i rizika, jež jsou spojována s určitými postupy. Na základě zmíněné schůze Evropského parlamentu nyní začnou jednání se zeměmi EU v Radě o konečné podobě zákona. Cílem EU je dosáhnout dohody do konce roku 2023.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Lab_Rulez_AI_Ohrozi_rozhodnuti_EU_o_umele_inteligenci_evropske_startupy_410c6fd5f6/LabRulez-(AI)-Ohrozi-rozhodnuti-EU-o-umele-inteligenci-evropske-startupy.jpg" alt="LabRulez/AI: Ohrozí rozhodnutí EU o umělé inteligenci evropské startupy?"/>
<h3>Zakázané postupy umělé inteligence</h3>
Pravidla, jež budou součástí Aktu o umělé inteligenci, stanoví povinnosti pro poskytovatele a subjekty zavádějící systémy umělé inteligence v souladu s jejími možnými riziky. Systémy s nepřijatelně vysokým rizikem proto budou zakázány. Jedná se o postupy, na jejichž základě je například možné provést sociální skórování – klasifikace lidí podle sociálního chování či dalších osobních charakteristik.
Poslanci dále rozšířili seznam obsahující tyto postupy, jež v praxi mohou vést k diskriminaci. Ve zmíněném výčtu lze nalézt dálkové „real-time“ systémy (tedy systémy zachycující prvky v přítomném čase) operující s biometrickou identifikací na veřejně přístupných místech; dálkové „post“ systémy (tedy systém vyhodnocující výsledky retrospektivně) také spojené s biometrickou identifikací, avšak výjimečně povolené v případě stíhání závažných trestných činů a pouze po soudním povolením.
Dále na seznamu mají své místo biometrické kategorizační systémy využívající citlivé charakteristiky, jako je pohlaví, rasa, etnický původ, občanský stav, náboženství, politická orientace, a prediktivní policejní systémy založené na profilování, poloze nebo minulém kriminálním chování.
V souladu nejen se zmíněnými pravidly, ale i lidskými právy a právy na soukromí pak není ani necílené získávání záznamů obličejů z internetu nebo záznamů průmyslových kamer za účelem vytvoření databází pro jejich rozpoznávání.
Poslední položka rizikových postupů, jež zakazuje určité systémy rozpoznávání emocí v oblasti vymáhání práva, správy hranic, na pracovišti a v oblasti vzdělávání, bude platit opět jak pro zmíněné instituce, tak například i pro startupy. V tomto případě však řada startupů vidí možné ohrožení vlastní existence, neboť se předpokládalo, že jejich rozběhlé projekty budou moci bez problému realizovat zmíněné postupy.
<h3>Zákonu neunikne ani generativní AI</h3>
Evropský parlament dále v rámci obsahu generovaného umělou inteligencí určil povinnost vždy označit tento obsah. Zákon dále určí, aby se zveřejňovaly generativní modely umělé inteligence obsahující tréninková data chráněná autorským právem. Tento požadavek se bude vztahovat například na modely ChatGPT či Bard.
Obsah generovaný umělou inteligencí dále budí čím dál tím větší rozruch zejména v souvislosti s tvorbou deepfake materiálu – zejména v oblasti audiovizuálního obsahu. Přestože je dokonale přesvědčivá deepfake videa stále relativně obtížné vytvořit, do roka a do dne by tomu tak podle odborníků být nemuselo.
„Vytvořit skutečně kvalitní deepfake stále vyžaduje značnou míru jak odborných, tak postprodukčních znalostí, aby bylo možné upravit výstup, který umělá inteligence vygeneruje. Video je skutečně další hranicí v oblasti generativní umělé inteligence,“ říká Henry Ajder, vedoucí oddělení komunikace a výzkumné analýzy nizozemského startupu Deeptrace, který pracuje na vytvoření antiviru proti deepfakes.
„Nemyslím si, že existuje webová stránka, na které by bylo možné zadat povel: ‚Vytvořte mi video, ve kterém Joe Biden říká X. &#39; To zatím neexistuje, ale bude. Je to skutečně jen otázkou času. Vývojáři už na převodu textu na video pracují,“ shrnuje problematiku Hany Farid, profesor informatiky na University of California v Berkeley.
V posledních letech jsou deepfakes užívány jako dezinformace v oblasti politiky. V roce 2022 se zejména na Twitteru rozšířilo deepfake video, ve kterém údajně ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyzýval své vojsko, aby se vzdalo. Deepfake video, které bylo na Facebooku a Instagramu velmi rychle odstraněno společností Meta, stejně tak bylo staženo i z platformy YouTube, však dosáhlo vysokého počtu zhlédnutí na Twitteru.
Vzhledem k tomu, jak rychle se vyvíjejí další formy generativní umělé inteligence, je jen otázkou času, kdy se podobných videí s politickou motivací objeví více. Kvůli neustálému pokroku na poli generativní umělé inteligence však tyto formy dezinformací budou mnohem sofistikovanější, přesvědčivější a díky méně komplikované výrobě i mnohem četnější. Schválené stanovisko k transparentnosti a ověřování tohoto obsahu ze strany EU se tak v této souvislosti jeví jako podstatný a nutný krok v oblasti bezpečnosti.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Lab_Rulez_AI_Ohrozi_rozhodnuti_EU_o_umele_inteligenci_evropske_startupy_8aae4e8d4a/LabRulez-AI-Ohrozi-rozhodnuti-EU-o-umele-inteligenci-evropske-startupy.jpg" alt="LabRulez/AI: Ohrozí rozhodnutí EU o umělé inteligenci evropské startupy?"/>
<h3>Ohrožené evropské startupy?</h3>
Výčet zakázaných postupů však vyvolává u řady evropských startupů oprávněné obavy. Znamená totiž, že určité projekty, u kterých aktuálně pokračuje vývoj, nebude možné dokončit.
„V podstatě nám místo podpory našeho vývoje hrozí zánik. Jsme svědky četných zastavení projektů, které jsme u významných klientů pečlivě iniciovali. Právě tito klienti se obávají chystaných nařízení jako potenciálního rizika pro pověst své značky. Máme tak potíže se získáváním kapitálu, protože naše společnost může potenciálně patřit k těm, které budou brzy výrazně omezeny ve svém rozvoji, nebo dokonce může dojít k likvidaci jejich podnikatelských aktivit,“ vyjádřil se k situaci Stefano Bargagni, zakladatel a výkonný ředitel italského startupu MorphCast, který vyvíjí systém AI pro digitální videokomunikaci.
Technologie společnosti MorphCast dokáže v reálném čase detekovat a analyzovat emocionální reakce diváků. Jedná se tak o využití „real-time“ systému, jehož implementování je jednou z položek na seznamu zakázaných postupů AI. Tyto (pravděpodobně brzy zakázané) postupy umožňují vytvářet videa, která mají komunikovat s emocemi diváků, a zajistit tak uživateli empatický obsah na míru. V návaznosti na to je další ambicí projektu společnosti MorphCast měřit pozornost diváků jak u sledování zábavního obsahu, tak reklam a vzdělávacího obsahu.
<h3>Některé startupy Akt o AI pravidla vítají</h3>
Oproti startupům, jako je MorphCast, však další začínající firmy a subjekty vyvíjející aplikace, jež pracují s emoční detekcí spojenou s umělou inteligencí, operují ve vysoce kontrolovaných podmínkách. Omezení zavedená Evropským parlamentem tak jejich existenci s největší pravděpodobností neohrozí.
Jako příklad lze uvést společnost Beyond Emotion, spinoff Hamburg University, která vyvíjí systém umělé inteligence, jenž sleduje náladu starších lidí a upozorňuje příbuzné na jejich silné negativní emoce nebo dlouhodobou nečinnost a příznaky deprese. Systém je zabudován do rámečku, který zobrazuje obrázky, na něž se dotyčný může dívat – například rodinné fotografie. Aplikace tak zároveň sleduje výraz uživatelova obličeje. „Software, jenž provádí analýzu, je v zařízení. Získaná data se tak neodesílají do sdíleného cloudu, ani nikam jinam. Jedná se tedy o ochranu dat prostřednictvím edge computingu,“ uvedla Hanne Butting, spoluzakladatelka společnosti.
Podobným způsobem využívá umělou inteligenci i polský startup UX Mining, který vyvíjí nástroje pro testování použitelnosti produktů. V rámci systému jsou dobrovolníci po souhlasu nahráváni při používání nového produktu či služby. Přepis je následně analyzován prostřednictvím umělé inteligence s cílem vyhodnotit jejich pocity.
Společnost zároveň pracuje na sofistikovanějším systému, jenž se zaměří na hlas, výrazy obličeje a pohyby těla. Ten bude označovat místa ve videozáznamu rozhovoru v případě detekce určitých emocí. Například pokud systém zaznamená nepohodlí dobrovolníka při plnění úkolu, lidští analytici budou moci zachytit klíčové momenty testu, aniž by museli trávit hodiny sledováním nahrávek.
„Procesy aplikace probíhají v kontrolovaném prostředí a souhlas je zcela jasný. Dbalo se na to, aby byly zabudovány přísné kontroly toho, jak jsou data využívána a kdo k nim může přistupovat. Důležitá je také úloha systému. Používáme umělou inteligenci jako pomocníka, nikoliv jako finálního rozhodovatele,“ zmiňuje Jean-Luc Momprivé spoluzakladatel společnosti.
Jak Butting, tak Momprivé považují Akt o umělé inteligenci za užitečnou hranici vývoje technologie, která má potenciál budovat důvěru v užívání umělé inteligence.

Ohrozí rozhodnutí EU o umělé inteligenci evropské startupy?

Austrálie a Velká Británie připravují změnu systému hodnocení veřejných výzkumných organizací. Budou tamní poskytovatelé podpory a grantové agentury více naslouchat vědcům? Anebo se pojetí excelence posouvá směrem k větší inkluzi – k aktivnější participaci lokálních komunit ve výzkumu? Jaká hodnoticí kritéria převažují jinde, v Polsku či Švédsku?
Jaké atributy by měl mít ten, kdo rozhodne o tom, zda bude daný výzkum označen za přelomový, natož jakou výši veřejné podpory si zaslouží? Z odborného hlediska by to měl být zřejmě excelentní vědec vybavený pevným, ale otevřeným hodnotovým postojem podepřeným expertizou a erudicí, jež přesahuje hranice oboru.
Pokud pojem excelence rozšíříme mimo výsostnou sféru vědy, nezmění se jen formulace kritérií, jimiž měříme výkonnost, ale také personální a významové aspekty hodnocení. Navzdory globálním nebo evropským standardům – ať to jsou bibliometrické a citační nástroje, míra internacionalizace či proces peer review – konkrétní podoby a konsekvence hodnocení výzkumu se liší země od země.
Zatímco Austrálie a Velká Británie stojí před velkou změnou ustálených metod, v Polsku přetřásají optimalizaci nedávno zavedeného systému, který po prvním cyklu hodnocení čelí rozsáhlé kritice a vlně žádostí o přezkum. Jinou cestou se vydali ve Švédsku, kde namísto plošné kampaně posuzují vždy jen jednotlivé vědní obory.
<h3>Velká Británie. Věda opět na první koleji?</h3>
V diskusích o proměně stávajícího systému hodnocení britského univerzitního výzkumu zaznívá mimo jiné námitka, že o konečném verdiktu rozhodují spíše manažeři a úředníci, než ti, kteří výzkum provádějí. Že více než úskalí, jimž museli badatelé čelit, nakonec platí politické preference, zájmy daňových poplatníků nebo extenze společenského či environmentálního dopadu.
To, že je ve Velké Británii výše podpory výzkumu vázána na dobré umístění v sedmiletých cyklech Rámce výzkumné excelence (Research Excellence Framework, REF), vytváří na výzkumné instituce tlak na výkonnost a efektivitu. Ovšem podle některých <a href="https://lcms.cz/article/2819">studií</a> to vede k deformaci přirozeného rytmu výzkumných aktivit, které v období před uzávěrkou často eskalují ve formě publikací v časopisech s nízkým impakt faktorem.
Dalším neduhem důrazu na vysoký rating, který se odvíjí od globální konkurenceschopnosti, je podle <a href="https://www.nature.com/articles/d41586-023-01990-2">kritiků</a> to, že univerzity do hodnoticích cyklů raději přihlašují výzkumy, jejichž parametry „jdou naproti“ výkonnostním kritériím REF, kdy rozhodující roli může mít štíhlá výroba publikací a efektivita řídicích procesů. Tímto předběžným sítem tak nezřídka propadnou lokálně zaměřené výzkumy nebo práce týmů, v nichž nepanují konkurenční praktiky a „tah na branku“.
Ve zkratce lze konstelaci ve Velké Británii popsat jako snahu výzkumníků přiblížit systém hodnocení specifikům a požadavkům prostředí, na které je uplatňován. A nedávný vývoj nasvědčuje tomu, že jejich volání bylo odpovědnými orgány vyslyšeno. V současné době tak probíhá dotazování vědců na návrhy zlepšení kritérií REF pro nadcházející cyklus (2028). Řadu podnětů do pléna navíc vnesla mezinárodní expertní skupina vedená novozélandským vědeckým poradcem Peterem Gluckmanem.
Ten doporučuje přenést dosavadní důraz na peer review i na procesní dimenzi výzkumu, nejen na finální výstup – k tomu je však zapotřebí, aby vědecké časopisy poskytly prostor k publikaci průběžných zpráv. Větší váhu by měly získat environmentální a sociální dopady výzkumu nebo úroveň podporující týmové kultury. Navzdory výhradám, které zmiňují redaktoři časopisu <a href="https://www.nature.com/articles/d41586-023-01990-2">Nature</a> – třeba jak tyto hodnoty adekvátně měřit – zdá se, že jádrem diskusí o budoucí podobě britského hodnocení výzkumu je pojem excelence vtělený přímo do jeho názvu.
<h3>Austrálie. Jak ulehčit subjektům hodnocení</h3>
Podobné pojmy, obdobná situace, jiné akcenty. Australská rada pro výzkum ohlásila změnu způsobu hodnocení výzkumných aktivit, Excelentní výzkum pro Austrálii (Excellence in Research for Australia, ERA). Oproti svému britskému protějšku tento bodovací nástroj neovlivňuje výši udělené finanční podpory – promlouvá ale do stanovení cílů a výzkumných strategií pro další období.
První verze tohoto plošného nástroje, který sleduje působení 42 univerzit a veřejných výzkumných organizací, byla spuštěna v roce 2010 a od té doby proběhla již čtyři kola. Základem ERA je rovněž rating, tentokrát pětistupňový, zaměřený primárně na mezinárodní relevanci dosažených výsledků. Provází ho ovšem doprovodné hodnocení reálných dopadů výzkumu (Engagement and Impact assessment).
Specifikem stávajícího pojetí ERA je diferenciace klíčových preferencí podle oblastí. Jestliže v technicky zaměřených oborech rozhodují především citační metriky, v humanitních a matematických oborech převažují výsledky peer review.
Navzdory skvělým mezinárodním úspěchům australských vědců je ERA <a href="https://www.nature.com/articles/d41586-023-01611-y">kritizováno</a> pro přílišnou administrativní zátěž, kterou uvaluje na hodnocené instituce. Emblematickým příkladem je University of Sydney, která svou účast na jednom kole hodnocení vyčíslila na 2 miliony australských dolarů, které vesměs vydala na platy zaměstnanců v rozsahu 40 000 hodin.
Kromě tohoto břemene vládou pověřený expertní audit uvedl, že současné nastavení kritérií do vědeckovýzkumného ekosystému vnáší spíše kompetitivní než kooperativní metody – univerzity si tak za účelem zvýšení ratingu přetahují vědce anebo uměle rozšiřují produktivnější pracoviště.
Auditoři proto odrazují vládu od zavedení ryze metrického systému, který by sice výrazně snížil náklady, zato by však prohloubil strukturální a oborové nerovnosti. Tak, jako v britské diskusi, i zde zaznívají obavy, aby hodnoticí škálou nepropadávaly činnosti, které stojí ve stínu citovaných a etablovaných – ať už jde o méně ambiciózní projekty, pokroky začínajících vědců nebo podpůrné profese – bez kterých by byl výzkum, chápaný jako kontinuální proces, nemyslitelný. I proto apelují na zachování pozic manažerů ve výzkumu.
<h3>Polsko. Vstříc evropským standardům</h3>
Ani Polsku se podobné otázky nevyhýbají, svébytné jsou tím, že předmětem <a href="https://sciencebusiness.net/widening/news/Assessment/poland-rework-research-assessment-scheme?check_logged_in=1">debaty</a> je reforma z roku 2018, kdy vešel v platnost tzv. Zákon 2.0 neboli Ústava pro vědu. Součástí reformy, která – podobně jako naše Metodika 2017+ – sblížila polský systém s evropskými zvyklostmi, je i nová formulace kritérií úspěšného výzkumu.
Jejich ověřování pak spadá do gesce Výboru pro hodnocení vědy s konečným verdiktem Ministerstva pro vědu a vysoké školství. I zde se od výsledného skóre odvíjí výše institucionální podpory, ale navíc i míra svobody, se kterou univerzita rozhoduje o svých studijních programech nebo udělování doktorských titulů.
Napjatě očekávané zveřejnění výsledků prvního cyklu loni v srpnu vyvolalo vlnu urgentních žádostí o přezkoumání přidělené kategorie. Nový systém řadí výsledky výzkumu na sestupné škále (A+ až C), přičemž důraz klade na kvalitu výstupů, zajištění externího financování a socioekonomický dopad. Z pohledu odpůrců ovšem upřednostňuje kvantitativní měřítka a nahrává predátorským publikačním praktikám.
Celá řada odborníků dále poukazuje na složitý a neprůhledný algoritmus hodnocení. Bývalý rektor University of Warsaw Marcin Pałys zase volá po tom, aby nad bibliometrickými údaji převážily citační metriky, peer review a hodnocení dopadu.
Již v listopadu pod narůstajícím tlakem oznámil ministerský náměstek Włodzimierz Bernacki, že v polovině roku 2023 bude vydán dodatek s úpravou kritérií, která by se měla uplatnit v nadcházejícím cyklu (2026), aniž by ale zásadně měnila základní osnovu hodnocení.
<h3>Švédsko. Úzkoprofilové hodnocení</h3>
Osobitou cestou se vydala Švédská rada pro výzkum (Vetenskapsrådet, VR), která nedávno vyvinula vlastní model pro efektivnější hodnocení výzkumných subjektů a tematických (transdisciplinárních) výzkumných oblastí. Koncepce je navržena tak, aby na straně adresátů omezila plundrování lidských kapacit a aby výsledek plasticky dotvářel obraz aktuálního stavu různých odvětví národního výzkumu.
Pilotní ověřování proběhlo v letech 2020–21 na čtrnácti pracovištích z okruhu politických věd. Letošní, druhé kolo se týkalo jedenácti univerzit a jednoho institutu v oblasti fyziky, které reprezentují 96.8 % veškerého personálu a 100 % všech PhD. studentů fyziky ve Švédsku – dosáhlo tedy téměř dokonalého pokrytí vytčeného oboru. Od výsledků hodnocení se neodvíjí výše finanční podpory – jeho hlavním cílem je poskytnout „předvídatelný formát“ pro řízení výzkumu.
Model VR není specifický z hlediska kritérií – prioritami zůstává vědecká kvalita doložená vědeckými publikacemi a případovými studiemi dobré praxe, či společenský dopad výzkumu; dílčí ambicí je postihnout také možnosti jeho dalšího rozvoje. Mimořádně pružným činí švédský model jeho selektivnost – týká se předem vybraného výzkumného sektoru. Díky tomu může probíhat v kratších intervalech, rychleji odpovídat na aktuální poptávku a kromě toho nezahlcuje hodnocené instituce plošnou administrativou.
Samozřejmostí je účast externího a z větší části mezinárodního expertního panelu. V posledním <a href="https://www.vr.se/download/18.d3bbdc3187aea0b9aa5738/1682500765898/Quality%20and%20impact%20of%20research%20in%20Physics%20in%20Sweden%202023.pdf">případě</a> sestával ze čtrnácti odborníků, kde kromě předsedy zasedalo osm renomovaných hodnotitelů vědecké kvality a pět konzultantů společenských dopadů se znalostmi domácího i mezinárodního kontextu. Pouze dvě osoby disponovaly švédským občanstvím, dva členové zastupovali soukromý sektor.
<h3>Závěrem</h3>
Z náhledu čtyř národních variant hodnocení výzkumu vystupuje několik konstant. Zejména to, že v jejich stávající podobě klíčové parametry určuje součin měřitelných údajů a nezávislého peer review, které je považováno za standard. Úběžníkem hodnoticích procesů je spíše úzce (odborně) vymezený pojem excelence, přeložený do bodové škály; jejich horizontem je globální vědecké pole, ve kterém o úspěchu rozhoduje kombinace efektivity a mezinárodního srovnání – konkurenceschopnosti, vedle níž lokální dopady výzkumu takřka zanikají.
Na všech příkladech je zjevné, že toto paradigmatické rozhraní neprospívá především přímým účastníkům výzkumu, kteří bývají s každým novým cyklem hodnocení vystaveni enormní zátěži – od administrativní až po tu fyzickou. Přestože tento stav je vcelku dobře zmapovaný, málo kde se jeho kritika přetavila do úlevných opatření. Nejdál jsou v tomto ohledu v Austrálii, kde připravují novou koncepci ERA, a ve Velké Británii, kde byli vědci přizváni k formulaci návrhů na úpravu kritérií REF.
O tom, že hlas vědeckovýzkumné komunity může i v relativně závislejším postavení vyvolat konkrétní politickou odezvu, svědčí situace v Polsku. Obecná představa a kritéria excelentního výzkumu tak získávají reálnější, pestřejší, a hlavně intimnější fasety. Zda potom bude takto citlivé hodnocení technicky a ekonomicky udržitelné, je otázkou, na kterou se pokouší odpovědět model, který nově zavedli ve Švédsku. A jistě není jediný.

Dosavadní způsoby hodnocení výzkumu procházejí transformací

S fenoménem umělé inteligence, zejména pak s Large Language Models, se aktuálně stále vynořují tvrzení, která slibují zásadní transformaci. Jsou úvahy, v nichž AI figuruje coby autonomní tvůrce s přesahem ve výzkumu a inovacích, možné a pravdivé? Nebo se umělá inteligence ve vědě i nadále omezuje pouze na roli pomocníka, jehož práce nevyžaduje kreativitu a úsudek, zato je však podmíněna lidskou supervizí?
Dominantní pohled akademické obce na praktické využití umělé inteligence ve výzkumu byl představen v článku <a href="https://gcms.cz/article/2793">Má generativní AI a ChatGPT ve vědě své místo?</a> Na základě tehdy dostupných informací vyplývajících z pozitivních názorů vědecké obce bylo možné zaznamenat převažující stanovisko vědeckých pracovníků k této problematice: generativní umělá inteligence je ideální pouze jako asistent – zejména pak při mechanické činnosti, jako je například kódování dat. Myšlenky, jež AI staví do role autonomního tvůrce bez lidské supervize, tak byly převážně považovány za scestné.
<h3>Údajná svědectví o zázračné AI</h3>
Zejména během června 2023 však bylo možné zaznamenat práce a názory, u nichž se na první pohled může zdát, že tento převažující názor rozporují. Například <a href="https://media.farsnews.ir/Uploaded/Files/Documents/1402/04/17/14020417000847_Test.pdf">studie</a>, kterou od prvního slova vygeneroval Large Language Model (LLM) ChatGPT s pomocí autonomního systému vytvářejícího zpětnou vazbu, jenž LLM kontroloval.
Mnohem větší kontroverzi však způsobila <a href="https://regmedia.co.uk/2023/06/30/arxiv_paper_withdrawn.pdf">práce</a>, v níž hlavní autor Iddo Drori, výzkumník z katedry informatiky Boston University a Columbia University, předložil údajnou schopnost LLM GPT-4 plnit úkoly, jež se vyskytují ve zkouškách na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Vzniklo tak tvrzení, že AI může dosáhnout na vysokoškolský titul z této prestižní univerzity. Článek se však záhy po zveřejnění stal terčem kritiky, a to hned z několika důvodů.
Problém představoval mimo jiné obsáhlý soubor dat čítající 4 550 úloh získaných z různých kurzů elitní univerzity. Získaná data však byla excerpována neetickým způsobem bez souhlasu vyučujících. Nic však nezabránilo tomu, aby se článek stal virálním hitem na sociálních sítích – během jediného dne nasbíral přes 500 přesdílení na Twitteru. Oba případy přitom při bližším pohledu ukazují problémy a možnosti autorství a intelektuálního výkonu umělé inteligence.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Lab_Rulez_AI_Dokaze_umela_inteligence_napsat_vedecky_clanek_9fab476f1f/LabRulez-AI-Dokaze-umela-inteligence-napsat-vedecky-clanek.jpg" alt="LabRulez/AI: Dokáže umělá inteligence napsat vědecký článek"/>
<h3>Místo psaní článku se šlo na oběd</h3>
Podívejme se na nejprve na první případ vygenerované vědecké studie. Roy Kishony, biolog a datový vědec z Technion – Israel Institute of Technology, se podle vlastních slov spolu se svým kolegou Talem Ifgarganem rozhodl otestovat limity a přesahy LLM, a vyvolat tak diskuzi o možnostech nastupujících inovací v oblasti AI.
Výzkumníci navrhli software, který automaticky zadával podněty do ChatGPT a na základě jeho odpovědí postupně dokument zdokonaloval. Tento autonomní systém pro převod dat na článek vedl chatbota kontinuálně celou strukturou vědeckého výzkumu. Tedy od počátečního registrování dat přes psaní kódu pro analýzu dat a interpretaci výsledků až po finální napsání textu s odpovídajícími náležitostmi.
Ještě předtím, než oba vědci vyrazili na oběd, stáhli veřejně dostupný soubor dat ze systému sledování rizikových faktorů chování amerického Centers for Disease Control and Prevention (Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí). Tento soubor dat obsahuje informace získané od více než 250 000 lidí o jejich stavu cukrovky, konzumaci ovoce a zeleniny a fyzické aktivitě.
Zatímco si Kishony se svým kolegou vychutnávali oběd, systém nejdříve požádal ChatGPT o napsání kódu pro průzkum dat. Napoprvé chatbot pro tento proces vygeneroval chybný kód. Systém navržený vědci však tyto chyby odhalil a automaticky odeslal výzvy zpět LLM, který kód opravil.
<h3>Za dalších 30 minut vytvořila AI studii s výsledky</h3>
Vědci se vrátili, když systém dokončil průzkum dat a požádal Kishonyho a Ifargana o vytvoření cíle studie. Sám ChatGPT navrhl prozkoumat, jakým způsobem strava a fyzická aktivita ovlivňuje riziko vzniku diabetu, což bylo schváleno. Následně vytvořil jak plán analýzy dat, tak její kód. Podle výstupu tohoto kódu ChatGPT přišel se závěrem: konzumace většího množství ovoce a zeleniny a cvičení je spojena s nižším rizikem cukrovky.
Na základě výsledků pak systém naváděl LLM k napsání článku. Proces vyžadoval dvě konverzace s ChatGPT. V jedné z nich software vystupoval coby vědec a přikázal chatbotovi, aby napsal jednotlivé části článku. Ve druhé konverzaci hrál systém roli recenzenta, který poskytoval konstruktivní zpětnou vazbu k textu vygenerovaného „vědeckou“ verzí chatbota.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Lab_Rulez_AI_Dokaze_umela_inteligence_napsat_vedecky_clanek_2_297270911f/LabRulez-AI-Dokaze-umela-inteligence-napsat-vedecky-clanek-2.jpg" alt="LabRulez/AI: Dokáže umělá inteligence napsat vědecký článek"/>
<h3>Vyplňování mezer a halucinace</h3>
Přestože ChatGPT za přispění systému napsal studii, jež splňovala veškeré náležitosti vědeckého textu s důkladnou analýzou dat, práci nejen podle autorů nelze považovat za dokonalou. Podle slov Toma Hopea, vědce z Hebrew University of Jerusalem&#39;s School of Computer Science and Engineering, „zjištění nejsou něčím, co by překvapilo lékařské odborníky“. Vygenerovaná studie navíc nejen v abstraktu tvrdí, že „řeší mezeru v literatuře“, podle Hopea je však tato skutečnost dostatečně známá a v literatuře ji nalézt lze.
Všeobecným nešvarem generativní umělé inteligence pak i nadále zůstává vyplňování mezer smyšlenými informacemi, které jsou označovány jako halucinace. Za tímto účelem dvojice vědců umožnila softwaru a LLM přístup k vyhledávačům literatury, aby AI mohla napsat studii se správnými citacemi.
<h3>Obavy zatím převažují výhody</h3>
„Generativní nástroje umělé inteligence mají potenciál urychlit výzkumný proces tím, že budou provádět jednoduché, ale časově náročné úkoly, jako je psaní souhrnů a vytváření kódu. Dále by mohly být použity k vytváření článků ze souborů dat nebo k vytváření hypotéz,“ okomentoval studii Shantanu Singh, vývojář a vedoucí skupiny Inaging Platform z Broad Institute. Jedním dechem však upozorňuje právě na zmíněné halucinace, jež je obtížné detekovat. Z tohoto důvodu se Singh domnívá, že psaní celých článku umělou inteligencí je v dohledné době i nadále vyloučené.
Roy Kishony vyvozuje ze svého projektu potenciálně negativní důsledky. Jednou z nich je usnadnění nekalých praktik ve vědeckém výzkumu, jako je P-hacking. Tedy případ, ve kterém vědci testují v rámci souboru dat několik hypotéz, ale zmiňují pouze ty s příznivým výsledkem.
Dalším potenciálně nepříznivým důsledkem pak podle autora studie může být zaplavení časopisů nekvalitními články, které umělá inteligence vygeneruje.
<h3>Dokáže AI získat titul z prestižní MIT?</h3>
Druhým nedávným případem použití umělé intelegence, který vyvolal velkou odezvu i mezi akademickou obcí, byla studie zaměřená na testování možností a limitů současných LLM. Tým patnácti vědců – součástí kterého bylo i několik profesorů z MIT – zveřejnilo 15. června 2023 preprintový článek, který tvrdil, že LLM GPT-4 má schopnost plnit úkoly, jež se vyskytují ve zkouškách na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Podle textu tak ChatGPT, konkrétně GPT-4, dokáže se stoprocentní přesností „absolvovat“ bakalářský studijní program MIT v oblasti jak matematiky, informatiky, tak i elektrotechniky. Výsledky práce nastiňovaly nebývalý úspěch. Na Twitteru, kde se text masivně rozšířil, se nešetřilo superlativy jako „průlomový“ či „zásadní“.
Dne 24. června však vydali Armando Solar-Lezama, profesor z programu Electrical Engineering and Computer Science (EECS), Tonio Buonassisi, profesor strojního inženýrství, MIT, a Yoon Kim, odborný asistent EECS a CSAIL na MIT <a href="https://people.csail.mit.edu/asolar/CoursesPaperStatement.pdf">veřejné prohlášení</a> k tomuto článku. V něm tvrzení o schopnosti umělé inteligence splnit zkoušky vedoucí k obdržení titulu na MIT vyvrátili a upozornili na neetický přístup sběru dat hlavního vedoucího studie Iddo Droriho.
Tvrzení článku následně prověřil student MIT Raunak Chowdhuri se svými kolegy ve své <a href="https://www.raunakdoes.dev/8558f7891cce4222a14f92b38d1b4efd?fbclid=IwAR2-morUsu1ow3eaeGQbmL-ZxQhainNecbkEH5EUQcO5XkYYlQccrMiWd2E">analýze</a>. V rozporu s tvrzeními článku našel Chowdhuri zjevné problémy zejména v oblasti metodologie. Tým studentů posledního ročníku odhalil, že soubor dat obsahoval 10 neřešitelných otázek. To znamenalo, že buď LLM ChatGPT-4 byla v rámci podnětů podávána řešení, nebo otázky nebyly správně hodnoceny.
Při hlubším zkoumání Chowdhuri skutečně zjistil, že ChatGPT skutečně dostával řešení v rámci výzev prostřednictvím „shot examples“, což jsou problémy a jejich řešení, které jsou modelu poskytovány jako dodatečný kontext. V neposlední řadě je v článku uvedeno, že odpovědi ChatGPT byly dvakrát ručně ověřeny. Tým však zjistil, že program používal zaznamenanou správnou odpověď k tomu, aby se řídil správnými kroky.
Kromě výše uvedených chyb, jež dokládají buď pochybení, nebo cílenou manipulaci, ve vyjádření z 24. 6. zaznívá příslib, že Droriho neetický přístup bude mít jistou dohru, protože se řadí k „závažným proviněním“. Prohlášení je navíc zakončeno nekompromisní větou, která vyvrací výše zmíněné domněnky o přesazích umělé generativní inteligence: „A ne, GPT-4 nedokáže získat titul z MIT.“

Dokáže umělá inteligence napsat vědecký článek?

Michaela Fencková se nedávno po 10 letech strávených v Nizozemsku vrátila zpět do Českých Budějovic, kde studuje neurovývojové poruchy a zakládá svou výzkumnou skupinu. V letošním roce byla oceněna cenou L’Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě. Proč experimenty provádí zrovna na octomilkách a v čem vidí hlavní smysl podporování žen ve vědě?
<h5>Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity se věnujete výzkumu neurovývojových poruch a používáte k tomu neobvyklý modelový organismus – mušku drozofilu (octomilku).</h5>
Zaměřuji se hlavně na poruchy autistického spektra a intelektu, které dohromady postihují až 3 % celosvětové populace a často se vyskytují společně. Na rozdíl od jiných neurovývojových poruch, například ADHD, jejich vznik většinou způsobují mutace v jednotlivých genech. Jedná se tedy o mogenní syndromy, a i když je každý syndrom sám o sobě vzácný, tak dohromady jich už známe víc než 1500.
<h5>Jak moc jsou poznatky, které získáte o mozku mušky, přenositelné na mozek lidský?</h5>
Mozek drozofily vypadá samozřejmě jinak než mozek člověka, ale svou funkcí je lidskému mozku podobný. I když je výrazně menší (mozek dospělé drozofily má přibližně 100 tisíc neuronů, lidský mozek miliardy), tak v něm stejně jako v lidském mozku najdeme specializovaná centra zodpovědná například za zrak, paměť či pohyb. Nervové buňky v mozku drozofily také používají ke komunikaci stejné chemické látky, neurotransmitery, a známe u ní téměř kompletní mapu nervových spojení, takzvaný konektom. Ten nám umožňuje přesně zmapovat nervové dráhy, které se výše zmíněných procesů účastní. Pomocí pokročilých genetických nástrojů pak můžeme ovlivňovat jejich aktivitu anebo funkci jednotlivých genů v nich. Drozofila má 75 % genů společných s člověkem, a to platí i pro geny, jejichž mutace způsobují poruchy autistického spektra a intelektu.
<h5>Takových genů je ale velmi mnoho.</h5>
Ano, a proto se nám hodí, že u drozofily můžeme provádět velké množství experimentů za relativně krátkou dobu. Je to takový jednoduchý velkokapacitní model, který je ale zároveň dostatečně komplexní na to, aby nám umožnil studovat vliv genů na kognitivní funkci, která je u těchto poruch zásadní.
<h5>Zajímá Vás hlavně to, jaké mají mutace v konkrétních genech vliv na schopnost mušek reagovat na podněty.</h5>
Zkoumáme dopad mutací na habituaci, jednoduchou formu učení, která je konzervovaná napříč živočišnou říší a vyskytuje se tedy i u lidí. Habituace je schopnost našeho mozku přestat reagovat na smyslové podněty, které se opakují, ale nejsou důležité, například tikot hodin na zdi. Mozek je totiž neustále bombardován smyslovými podněty a pokud by je nebyl schopen odfiltrovat, tak by se nemohl soustředit na to, co je důležité, a vyšší kognitivní funkce, jako je například paměť, by nepracovaly tak, jak mají.
<h5>Jak u mušek drozofil habituaci studujete?</h5>
Používáme metodu „light-off jump“ habituace, která je známá už téměř 30 let. Upravili jsme ji tak, že dokážeme testovat až 48 mušek zároveň. Drozofily s mutovanými geny umístíme do oddělených komůrek a na velmi krátký moment jim zhasneme světlo. Mušky na to reagují povyskočením. Je to jejich úniková reakce, protože si zhasnutí světla spojují například s přítomností predátora. Pokud jim ale světlo zhasneme několikrát za sebou v pravidelném intervalu, tak se naučí, že není potřeba nikam utíkat a přestanou skákat. Drozofily, které mají poruchu v habituaci, přestanou skákat až po delší době anebo vůbec.
<h5>Jaké hlavní závěry z Vašeho výzkumu vyplývají?</h5>
Zaměřili jsme se na studium 300 genů, o kterých víme, že jejich mutace způsobují poruchu intelektu. Stejné mutace jsme zavedli do genů drozofily a otestovali jejich vliv na habituaci. Zjistili jsme, že problémy s habituací vyvolaly mutace v jedné třetině, tedy ve 100 testovaných genech. Když jsme se podívali na četnost poruch v habituaci u mutací, které zároveň způsobují i poruchu autistického spektra, zjistili jsme, že je to až jedna polovina. Tedy každý druhý gen, který je implikovaný jak v poruše autistického spektra, tak v poruše intelektu, je důležitý pro habituaci. Naše závěry potvrdily také lidské studie a dnes už můžeme s vysokou mírou jistoty říci, že jedinci s poruchou autistického spektra mají často poruchu v habituaci. Její intenzita do určité míry koreluje se závažností poruchy a s některými klinickými aspekty, jako je například přecitlivělost na podněty nebo zhoršené smyslové vnímání.
<h5>Co se chystáte zkoumat teď?</h5>
Náš další výzkum se rozbíhá do tří cest. Jednou z nich je výzkum nových genetických příčin poruch autistického spektra a intelektu. Až doposud jsme se zaměřovali pouze na mutace, které vedou k nefunkčnosti proteinu, který kódují. Ve velké míře se dnes ale také objevují mutace, které vedou jen ke změně jedné aminokyseliny v proteinu. Jejich vliv na rozvoj poruchy a kognitivní dysfunkce je nejasný. Proto bychom se na ně rádi zaměřili a otestovali, zda mohou způsobit poruchu v habituaci. A pokud ano, jakým způsobem funkci proteinu ovlivňují.
Chceme se také dále věnovat genům, jejichž vliv na habituaci jsme již popsali. Rádi bychom odhalili, jakými mechanismy na molekulární a nervové úrovni k habituaci přispívají, a využili tyto mechanismy jako léčebné cíle.
<h5>A třetí směr?</h5>
Tím je výzkum negenetických faktorů, které se podílejí na rozvoji poruchy intelektu a autismu. Přestože se bavíme o monogenních poruchách, tak ne vždy se mutace projevují stejně závažně a je tedy zřejmé, že důležitou roli hrají i environmentální faktory. Největším negenetickým přispěvatelem jsou faktory, které ovlivňují imunitní systém a metabolismus. Zde otevíráme úplně nové cesty ve výzkumu neurovývojových poruch, které můžou vést k novým léčebným postupům a mohou nám třeba pomoci pochopit, proč v některých případech přispívá ke zlepšení stavu změna životosprávy nebo jídelníčku.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Michaela_Fenckova_66331e6bd2/Vedavyzkum.cz-Michaela-Fenckova.jpg" alt="Vědavýzkum.cz: Michaela Fencková"/>
<h5>Vaše plány jsou ambiciózní, ale důkazem toho, že jdete po správné cestě, je i ocenění L’Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě, které jste letos získala. V čem vidíte hlavní smysl programů podporujících ženy ve vědě?</h5>
Kariérně posun z pozice vědeckého pracovníka do pozice vedoucího výzkumného týmu je sám o sobě velmi těžký a složitý, a navíc většinou nastává v době, kdy si žena zakládá rodinu a soukromý život nabývá na důležitosti. Hodně žen se rozhodne tento krok neudělat a buď se začlení do už existujícího týmu, nebo vědu opouští, což je z mého pohledu veliká škoda. Roli může hrát také finanční stránka. Věda je práce na víc než 8 hodin denně, ale není zas tak skvěle placená. Vědkyně pracuje přesčas a v mnoha případech ještě přináší do rodinného rozpočtu méně peněz. Což tedy platí i v případě, že tím vědcem v rodině je muž. Ocenění L’Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě je uznáním významu mé práce a zároveň velkým povzbuzením do práce budoucí. Navíc je spojené s finanční odměnou, což je také velmi příjemné.
<h5>Strávila jste 10 let v nizozemském Radboud University Medical Center, což je jedno z nejprestižnějších evropských pracovišť v oblasti lidské genetiky. Jaká je situace mladých výzkumnic tam?</h5>
V Nizozemsku je z hlediska pracovních příležitostí, ohodnocení, ale i nároků mnohem větší rovnost mezi muži a ženami. Muži se mnohem více zapojují do péče o děti a domácnost a dostávají stejné úlevy v práci jako ženy matky. Samozřejmě to s sebou přináší i určité nevýhody, třeba velmi krátkou mateřskou dovolenou.
<h5>Co byste chtěla, aby se usídlilo v české akademické kultuře z toho, co znáte z Nizozemska?</h5>
Větší slušnost v komunikaci. I když spolu Nizozemci nesouhlasí, tak dovedou jednat velmi efektivně a mile a oddělují osobní sympatie od těch pracovních. Další věc je vzdělávání studentů doktorského studia. V České republice se klade veliký důraz na to, aby studenti zvládli metodiku a rozuměli technické stránce výzkumných projektů. Holanďané investují značné množství času do rozvoje soft-skills: komunikace, managementu, prezentačních dovedností, kreativního myšlení atd. Důraz kladou také na networking. Už v době doktorských studií navazují spolupráce, jsou členy různých konsorcií a větších výzkumných týmů. Ač se někdy může zdát, že toto okrajové vzdělávání zabírá čas, je velmi důležité jak pro navazující akademickou kariéru, tak pro přechod k jinému neakademickému zaměstnání. Myslím, že to nám zde trochu chybí, a přestože naši absolventi jsou skvělí odborníci, trochu je to handicapuje v přechodu na vedoucí pozice.
<h5>Co Vás po 10 letech přimělo se vrátit zpět do ČR?</h5>
Prvním důvodem bylo, že jsme chtěli být nablízku rodině. Do Nizozemska jsem odešla se svým partnerem a navzdory tomu, že jsme tam neplánovali zůstat dlouho, tak se nám tam narodily dvě děti a vrátit jsme se rozhodli až v době, kdy měla starší dcera nastoupit do školy.
<h5>Ten druhý důvod byl pracovní?</h5>
Ano. Odešla jsem tam pracovat na grant v rámci velkého evropského konsorcia a během 10 let jsem se tam snažila získat své vlastní financování. I když jsem v Nizozemsku neplánovala založit vlastní výzkumnou skupinu, tak jsem tam chtěla udělat první krok k vědecké samostatnosti a ověřit si, že dokážu vést vlastní projekt. Měla jsem spoustu nápadů a myšlenek, které jsem chtěla rozvíjet, napsala jsem mnoho žádostí o granty, ale nedařilo se mi je získat. I když jsem byla několikrát velmi blízko.
<h5>To asi muselo být velmi frustrující. Co Vás v tu chvíli drželo nad vodou a utvrzovalo Vás při vědomí, že zkoušet to dál má smysl?</h5>
Měla jsem výbornou vedoucí, která mě podporovala. Mými nápady jsem hodně přispěla k jejím grantovým žádostem a když se mi nedařilo dosáhnout na mé vlastní financování, tak mi umožnila vést menší podskupinu v rámci jejího vědeckého týmu.
<h5>Před 2 lety jste se vrátila a v Českých Budějovicích zakládáte svoji výzkumnou skupinu. Bylo těžké najít místo juniorní vedoucí?</h5>
V té době jsem neměla vlastní grant a financování, takže to těžké bylo. Obrátila jsem se na svoji domovskou instituci, Jihočeskou Univerzitu v Českých Budějovicích. Je to téměř jediné místo v ČR, kde se pracuje s drozofilou jako modelovým organismem a z dob svých studií jsem tu ještě měla kontakty. Katedra molekulární biologie a genetiky Přírodovědecké fakulty se chystala otevřít nové pozice pro vedoucí výzkumníky. Mně se nejprve podařilo získat dvouletý projekt v rámci MSCA Fellowships CZ, který mi umožnil se na Jihočeskou univerzitu přesunout. Později jsem začala shánět financování pro moji budoucí výzkumnou skupinu.
<h5>A v tom jste byla úspěšná. Kromě ocenění L’Oréal-UNESCO pro ženy ve vědě jste v poslední době získala hned několik významných grantů a ocenění...</h5>
Kromě standardního GAČR grantu a ERC-CZ se mi podařilo získat EMBO Installation Grant, který mi kromě velmi flexibilních financí přinesl také členství v EMBO Young Investigator Network. Mojí výzkumné skupině to dává možnosti spolupracovat se špičkovými vědci v celé Evropě, účastnit se různých workshopů a žádat o cestovní a networkingové granty. Grantů máme tedy momentálně dost a spoustu času trávím jejich managementem a administrací. Všechno je to nové, je to výzva a nikdo mě na to nikdy nepřipravoval.
<h5>Vaše školitelka v Nizozemsku byla i Vaší mentorkou. Máte i tady v ČR někoho, s kým sdílíte strasti začínající vedoucí výzkumné skupiny?</h5>
Krátce po mém příjezdu na Jihočeskou univerzitu jsem začala spolupracovat s profesorkou Ivanou Kutou Smatanovou, která je úžasnou mentorkou. Je to nejen výborná vědkyně a pedagožka, která vše bere s nadhledem, ale také máma 3 dětí. Je mi velikou inspirací, a protože je kariérně napřed, tak se s ní často radím. Dále se zde v návaznosti na kurz školitelů doktorských studentů vytvořila menší pětičlenná peer skupina mladých vedoucích, v rámci které se scházíme jednu za 3 měsíce a sdílíme naše problémy a poznatky.

Michaela Fencková: Je škoda, že mnoho žen opouští vědu na začátku kariéry

Dnes se tato organizace úspěšně podílí na podpoře výzkumu, vývoje a inovací v regionu. Již potřetí letos v Ostravě chystají konferenci Business2Science.
<h3>Inovační centrum – pomocník i rádce</h3>
<h5>Co je konkrétní náplní činnosti MSIC a co ho odlišuje od ostatních českých inovačních center?</h5>
MSIC bylo založeno jako akciová společnost, což u nás není úplně běžné. Jeho posláním je rozvoj inovačního ekosystému v MS kraji.
Abychom toho dosáhli, realizujeme poměrně hodně aktivit, které bych rozdělil do tří hlavních oblastí. První se věnuje akceleraci startupů a podpoře růstu malých a středních podniků (MSP) v regionu. Mnoho MSP je závislých na jednom či několika málo odběratelích, což je činí velmi zranitelnými. Často zajišťují výrobu a služby pro globální firmy a jejich dodavatele, přičemž nemají vlastní produkt. Mnoha chybí kompetence potřebné k vývoji vlastního produktu a jeho úspěšnému prodeji na globálních trzích. Chybí jim schopnost adaptability na změny obchodního modelu či na nové technologie, které jim mohou výrazně zvýšit produktivitu. Míra digitalizace takových firem je totiž velmi nízká – a to nejen u nás v kraji, ale v celé republice.
Druhou oblastí naší činnosti je provoz technologického parku v Ostravě. Disponujeme čtyřmi budovami ve vlastnictví města Ostravy, kde kultivujeme vznik komunity technologicky zaměřených firem. Společně s Vysokou školou báňskou – Technickou univerzitou Ostrava a Fakultní nemocnicí Ostrava tak vytváříme oblast s nejvyšší koncentrací mozků na severní Moravě. Snažíme se využít synergie, které takováto spolupráce poskytuje. Jde nejen o nabídku služeb superpočítače či sdílených laboratoří, ale také o efektivní komunikaci dalšího rozvoje regionu a jeho přechod od čistě průmyslové aglomerace k Průmyslu 4.0 a nejnovějším technologiím. Společně s univerzitou jsme definovali vizi <a href="https://www.smaragdova.cz/">SMARAGD</a>. Nyní se všemi akcionáři hledáme společnou cestu k její realizaci.
Třetí oblastí našeho působení je koordinace a implementace Regionální inovační strategie Moravskoslezského kraje. Představte si to jako veřejnou službu zaměřenou na iniciaci a development strategických projektů, jejichž cílem je vytvořit v regionu co možná nejlepší prostředí pro výzkum, vývoj nových technologií a inovační podnikání. Jedná se o dlouhodobé projekty, které přinesou výhody všem zapojeným stranám, ale žádná z nich je sama není schopna zrealizovat. Jako příklad takové služby v obecném hospodářském zájmu může být vytvoření Moravskoslezské technologické akademie, kde vzniká úplně nový obsah pro technické vzdělávání ve spolupráci učitelů, firem i zřizovatelů škol.
<h5>Každá větší organizace má definovanou misi a vizi. Jaká je ta Vaše?</h5>
Podstatou naší služby je moderace kontinuální diskuse mezi firmami, univerzitami, místní a regionální samosprávou i angažovanou veřejností. Tématem této diskuse je cesta k prosperující budoucnosti našeho kraje. Naší vizí je, aby se do této diskuse, a především realizace z ní vyvstalých strategických projektů, zapojilo co nejvíce místních rozhodovačů napříč veřejným i soukromým sektorem. U již realizovaných projektů chceme přinést maximální dopady na region. V roce 2030 chceme, aby naše služby využívalo minimálně 1000 firem a na každou korunu z místních rozpočtů, investovanou do aktivit MSIC, chceme přinést dalších 5 korun z jiných zdrojů. Příkladem dopadů, o které usilujeme je, aby mezi akcelerovanými firmami vyrostly minimálně 3 firmy s obratem přes miliardu korun.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_V_kvetnu_letosniho_roku_MSIC_zorganizoval_uz_treti_rocnik_financni_konference_Beyond_Finance_356ba0aa90/Vedavyzkum-V-kvetnu-letosniho-roku-MSIC-zorganizoval-uz-treti-rocnik-financni-konference-Beyond-Finance.jpg" alt="Vědavyzkum: V květnu letošního roku MSIC zorganizoval už třetí ročník finanční konference Beyond Finance"/>
<h3>Ostrava už je zelená</h3>
<h5>Stále se potýkáte s „odlivem mozků“ z regionu?</h5>
Region severní Moravy je pořád vnímán jako industriální, se značně poškozeným životním prostředím, nevhodným k zakládání rodin a výchově dětí. Je zajímavé, že tato image již zdaleka neodpovídá skutečnosti. Změna vnímání tohoto regionu je jednou z priorit našich akcionářů. Aktivity MSIC tomu napomáhají. Podporujeme inovace vedoucí k vytváření atraktivních pracovních míst, ale také ke snižování environmentální stopy podnikatelských aktivit. Málo lidí z jiných regionů ví, jak je dnes Ostrava zelená. Samotného mě to překvapilo, když jsem se sem před šesti lety přistěhoval.
30 let z našeho regionu odcházeli především mladí talentovaní lidé. Potenciálem zejména Ostravy je, aby dokázala přitáhnout zpět své rodáky, udržet si v regionu mladé lidi a nabídnout špičkovým expertům ze zahraničí (např. vědecko-výzkumným pracovníkům) odpovídající zázemí.
Z jedné širší diskuse s našimi partnery vyplynulo, že pro expaty nemáme odpovídající nabídku služeb, čímž v globální soutěži přicházíme o talenty. MSIC tak následně vytvořil Ostrava Expat Centre, ve kterém požadované služby poskytuje.
<h5>V čem by tedy měla spočívat prosperující budoucnost Moravskoslezského kraje?</h5>
Kraj a jeho ekonomika za posledních 25 let zaznamenaly obrovský posun, který se projevuje značným poklesem nezaměstnanosti. I přes odliv velkého množství produktivních obyvatel se situace skutečně zlepšuje a najdeme-li některé problematické lokality, je to spíše otázka sociální politiky než té ekonomicko-hospodářské.
Od řešení nezaměstnanosti se region jako celek musí soustředit na růst přidané hodnoty ekonomiky. Jinak by hrozil opětovný návrat k vyšší nezaměstnanosti. V poslední dekádě se region posunuje k modernější struktuře hospodářství. Mezinárodní srovnání s konkurencí tzv. měst druhé úrovně však ukazuje, že náš posun je pomalý. Hrozí nám něco, čemu se odborně říká „past středních příjmů“. Znamená to, že region zůstane ekonomicky závislý na dvou faktorech, které dosud ovlivňovaly jeho transformaci. Prvním je zájem silných globálních firem (např. Hyundai, Brose, Siemens, ABB…), které vytvořily vysokou poptávku po kvalitní pracovní síle, některé zde dokonce podporují nové vývojové aktivity a velmi dobře platí. Druhým je nabídka levných vstupů zejména v podobě nízkých mezd. Potřebujeme posun v tom smyslu, že ekonomika je tažena novými, rychle rostoucími firmami, které umí vlastní produkty a služby prodávat na globálních trzích. Pouze takové firmy jsou schopné být motorem dalšího významného růstu mezd a přiblížit náš region (i celou ČR) k úrovni zemí jako Německo či Švédsko.
Významnou bariérou je také závislost na dotacích. Za posledních 20 let se velmi hluboce zakořenil pocit, že místní a regionální podnikání a hospodaření se odvíjí od nabízených dotací. Tudy cesta ale nevede a nepovede. K dynamickému, mezinárodně konkurenceschopnému hospodářství regionu se lze dostat skrze špičkový výzkum a kvalitní vzdělávání, na které navazují úspěšné technologické firmy. V lidech a firmách musíme probouzet podnikavost, chuť investovat a riskovat. Přílišné zaměření na dotace může vést energii mnoha lidí jiným směrem.
<h3>Česko se v Inovačním scoreboardu neposouvá</h3>
<h5>Česko se podle aktuálních výsledků European Innovation Scoreboard stále nachází mezi mírnými evropskými inovátory. Proč se Česko v tomto sledovaném žebříčku razantněji neposouvá?</h5>
Názorová shoda mezi odborníky není. Myslím si, že jednou z nich je fragmentovaný inovační ekosystém, a to, že si neseme určitá dědictví z minulosti. Tím mám na mysli centrálně plánovanou ekonomiku, která stále ovlivňuje současnost. Nesmělo se podnikat, a tak nám dnes chybí kontinuita kapitalismu, zkušenosti s globálními trhy a koncentrace kapitálu pro investice. Chybí nám klíčové zkušenosti na úrovni ekonomiky, nikoli jedinců. Ekonomika je organismus, který na padesát let umřel. Druhým faktorem je závislost na globálních hráčích. Chtěli jsme rychle vytvořit bohatství tržní ekonomiky. Nejjednodušší cestou bylo pustit k nám přímé zahraniční investice. To přineslo mnoho pozitivních změn. Nerozvinuli jsme však silný inovační ekosystém s novými firmami s vlastním produktem. A teď jsme chyceni v globálních řetězcích v rolích subdodavatelů. Náš prostor i kompetence pro inovace jsou tím značně omezeny.
Potřebujeme se zaměřit na vznik a růst českých firem a podnikatelů s takovým kapitálem, který umožní profinancovat expanzi do celého světa. A takových je u nás stále velmi málo. Mnoho kapitálu směřuje namísto inovací do skupování a přeskupování aktiv v tradičních oborech (např. fosilní energetika, strojírenství, obchod se surovinami ad.). Současně podnikatelé stále ve velké míře spoléhají na to, že se vrátí šťastné dekády, kdy nebylo třeba dělat marketing a globální hráči se na ně obraceli sami. Ty se samozřejmě nevrátí.
<h5>Jakou roli v rozvoji inovací v Česku sehrává stát?</h5>
Stát je vzhledem k vyspělosti ekonomiky jako celku slabý a neefektivní. Jsme v OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), a tak máme srovnání. Neefektivní například v tom, že není schopen chovat se strategicky, neexistuje vize hospodářské politiky. Všechny strategie jsou jen papírovými dokumenty a každý resort jich má hned několik. Výsledkem je boj o to, který resort bude více slyšet či spravovat tu či onu (pod)kapitolu rozpočtu. Příkladem za všechny je situace, kdy někdo snižuje výdaje na výzkum a vývoj a jiný dává výjimku na zdanění vína. Je až ironické diskutovat rozdíly mezi tichými a šumivými víny, ale dobře to dokládá neschopnost myslet a jednat strategicky. Takové chování státu v důsledku odrazuje firmy od dalšího rozvoje či expanze v ČR.
<h5>Jaké kroky by bylo vhodné podle Vás učinit?</h5>
Musíme si vytvořit a začít realizovat skutečnou hospodářskou strategii. A přestat plýtvat energií na nepodstatné věci. Například dělat méně PR kampaní jako The Country for the Future, které nemají obsah a nemohou nic pozitivního přinést vzhledem k absenci skutečné schopnosti být zemí budoucnosti. Měli bychom si s pokorou říci, kde reálně jsme, a začít opravdu pracovat. Nejde o to, kdo je důležitější či více vidět, je nutné začít spolupracovat. A je dobré si přiznat, že dotace z nás inovační lídry neudělají. Smysl má také intenzivnější setkávání důležitých hráčů napříč obory.
<h5>Potkávat se na úrovni praktiků je tedy podle Vás přínosnější než příprava strategií?</h5>
Jsem o tom přesvědčen. Moravskoslezský kraj má druhou nejvyšší koncentraci lidí v zemi, ale je zde mnohem slabší veřejný výzkumný a vzdělávací potenciál než ve zbytku země. Naší snahou bylo iniciovat vytvoření komunity lidí, kteří se prakticky věnují komercializaci výsledků vědy a výzkumu v soukromé sféře a ve veřejných výzkumných organizacích. Proto také přišel nápad na pořádání konference Business2Science, jejíž první ročník si dal za cíl vytipovat cca stovku lidí, kteří mají co říci k tématu Vědecká excelence. A teď již třetí rok konference vytváří nestranné prostředí pro diskusi odborníků z praxe, strategické uvažování a praktickou spolupráci.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Panelove_diskuze_s_odborniky_jsou_nedilnou_soucasti_konference_Business2_Science_794f00eed6/Vedavyzkum-Panelove-diskuze-s-odborniky-jsou-nedilnou-soucasti-konference-Business2Science.jpg" alt="Vědavyzkum: Panelové diskuze s odborníky jsou nedílnou součástí konference Business2Science"/>
<h3>Konference Business2Science už v říjnu</h3>
<h5>Chystáte už potřetí odbornou konferenci – jaké bude letošní téma?</h5>
Třetí ročník, který se uskuteční 19. října letošního roku v Ostravě, se bude týkat propojení marketingové excelence s tou výzkumnou a technickou. Máme-li totiž výsledky výzkumu úspěšně aplikovat s příslušným komerčním dopadem pro původce, musíme se věnovat i marketingovým aktivitám, a to již ve fázi koncipování výzkumných strategií a velkých projektů či konsorcií. České výzkumné prostředí je ve velké míře jednostranně zaměřené na publikační výsledky. Nadhled, diverzitu a globální relevanci v řadě případů omezuje tzv. inbreeding, což podporuje různé formy uzavřenosti v tuzemském akademickém světě. Jednou z rovin této uzavřenosti je předpoklad, že „výzkumníci mají zkoumat a využití výsledků výzkumu v praxi je úkolem někoho jiného“.
<h5>O jak velkou akci se jedná a na koho se účastníci mohou těšit?</h5>
Jde o vysoce odbornou konferenci, které se účastní cca 120 lidí. Někteří vystupující a hosté jsou opinion leadery a mají mnoho vlastních přínosných aktivit. Chceme tyto lidi spojovat a hledat společné cesty ke zrychlení potřebných změn. Již dnes je potvrzená účast Lenky Mynářové ze společnosti <a href="https://www.nafigate.com/o-nas/?lang=cs">NAFIGATE</a>, která se reálně snaží komercializovat výsledky výzkumu – někdy úspěšně a jindy méně – a nebojí se o svých zkušenostech mluvit.
V panelových diskuzích se představí bývalý hejtman Moravskoslezského kraje a zároveň bývalý rektor VŠB-TUO Ivo Vondrák, výzkumná ředitelka <a href="https://www.moravialab.cz/">MoraviaLab s.r.o.</a> Zuzana Šitavancová, ředitel marketingu startupu <a href="https://www.lemonero.cz/">Lemonero</a> Jiří Lexa nebo moderátor Vojtěch Nosek ze společnosti <a href="https://unico.ai/cs/">Unico</a>. Dalšími hosty budou např. Marcela Šimková za <a href="http://m.www.data-servis.eu/">Data Servis – informace s.r.o.</a> a Tomáš Zedníček za <a href="https://epci.eu/">European Passive Components Institute</a>, či Adéla Hradilová za <a href="https://ms-ic.cz/">MSIC</a>.
<h5>Budete účastníky konference inspirovat i dobrou praxí ze zahraničí?</h5>
Máme to v plánu - pozvání na konferenci obdržel Kjell-Håkan Närfelt ze švédské <a href="https://www.vinnova.se/en">Vinnovy</a>. Rádi bychom totiž účastníkům konference přiblížili, jak vyspělý svět pohlíží na tzv. knowledge valorization. Ukážeme nejlepší světovou praxi, jak pracovat s výsledky výzkumu směrem k úspěšnému využití v praxi, a to jak v komerčním, tak i veřejném sektoru.
<blockquote>
Pavel Csank vystudoval Univerzitu Karlovu, Přírodovědeckou fakultu obor Sociální geografie a regionální rozvoj. Během studia doktorátu začal poskytovat konzultační služby v oblasti hospodářského rozvoje zemí, měst a regionů. Vzhledem k časové náročnosti své profesní angažovanosti posléze opustil univerzitu a začal se konzultacím věnovat na plno u nás i v zahraničí – na úrovni vlád, ministerstev, regionů i měst. V roce 2017 společně s hejtmanem Moravskoslezského kraje Ivo Vondrákem a primátorem Ostravy Tomášem Macurou založili Moravskoslezské inovační centrum, ve kterém dnes působí v roli předsedy představenstva.
</blockquote>
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Pavel_Csank_Inovacni_potencial_nemuze_stat_na_dotacich_bb7f642a95/Vedavyzkum-Pavel-Csank-Inovacni-potencial-nemuze-stat-na-dotacich.jpg" alt="Vědavyzkum: Pavel Csank - Inovační potenciál nemůže stát na dotacích"/>

Pavel Csank: Inovační potenciál nemůže stát na dotacích

<a href="link">text</a>Sociální média představují nedílnou součást jak pracovního, tak soukromého života velké části dnešní populace. Jaké benefity jsou spojeny se sociálními médii ve vědě a výzkumu a jaké jsou vývojové rysy tohoto fenoménu? Mohou tyto prostředky kromě benefitů komunikace v dané oblasti komunikace vědy a výzkumu naopak uškodit?
Podle <a href="https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7202180/">studie</a> Phila Huntera, výzkumného pracovníka z Rethink Technology Research, jsou sociální média v oblasti komunikace vědy a výzkumu používána nepřekvapivě stále častěji. Hunter v této souvislosti poukazuje na logický nárůst užívání zmíněných komunikačních prostředků ze strany vědecké komunity zejména v období pandemie koronaviru. Dodává však, že vědci, například kvůli danému účelu nebo nároků média na uživatele, preferují, či naopak upozaďují určité typy zmíněných mediálních platforem.
„Když jsme se v období 2014–2015 začali zabývat sociálními médii, byl to jen Facebook a Twitter a sem tam další. Nyní sice stále vedou Facebook a Twitter, existuje však celá řada dalších sociálních médií a lidé, stejně tak vědci, mezi nimi mají své favority. Mám pocit, že se nezměnilo jen samotné prostředí, ale i to, co se v něm děje. Navíc mi přijde, že s neustálým pokrokem už plně nerozumím tomu, co sociální média přesně jsou,“ shrnul fenomén Steve Midway, biolog z Louisiana State University a spoluautor zmíněné studie v roce 2020.
<h3>Co přinesla „velká trojka“, tedy Facebook, Twitter a LinkedIn?</h3>
Midwayův komentář navíc zachycuje podstatný rys fenoménu sociálních médií – tedy nestálost a proměnlivost. Většina vědců a vědkyň by pro své účely před přibližně dvěma třemi lety pro prezentaci výzkumu a komunikace vědy použila z řady platforem jednu z tzv. „osvědčené trojky“, což do určité míry platí dodnes.
Facebook přinesl benefity v podobě masivního dosahu na veřejnost a představoval tak od počátku nejlepší platformu pro zakládání online komunit či spolupráci na projektech. <a href="https://www.pewresearch.org/science/2018/03/21/user-engagement-with-posts-on-science-related-facebook-pages-is-more-common-for-visual-posts-calls-to-action/">Studie</a> amerického centra Pew Research Center z roku 2018 v této souvislosti zjistila, že příspěvky na Facebooku týkající se financování výzkumu dosahují na této platformě nejvyšší míry zapojení.
Přestože Twitter představoval jen malou přímou hodnotu pro hledání financování nebo spolupráce, vědci jej od počátku hojně využívali pro vzájemnou komunikaci a „tweetování“ o novém výzkumu. Nové uživatele z řad vědců si Twitter také získal zjištěním, že aktivita na této platformě koreluje s mírou citovanosti. Tento fakt potvrdil <a href="https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5899883/">průzkum</a> z roku 2018 týkající se článků z oblasti ochrany přírody a ekologie, který zjistil silnou souvislost mezi vědeckou komunikací, měřenou pomocí Altmetric Attention Score, a mírou citovanosti.
Trojici doplnil LinkedIn. Řadu vědců oslovil díky svému profesnímu zaměření: začínal jako platforma pro inzerci volných pracovních míst, umožňoval však také pořádání virtuálních laboratorních setkání a diskusí. Není divu, že toto využití prudce vzrostlo během koronavirové krize. LinkedIn prohloubil zájem vědců zejména propagací své virtuální platformy, jak pro vedení rozhovorů na dálku, tak pro pomoc při udržování kritického výzkumu. Stál také v čele boje proti dezinformacím v průběhu pandemie covid-19.
Novější platformy, jako jsou Instagram či TikTok, přinesly potenciál popularizovat vědu a výzkum. Příkladem je britský The Institute of Physics, jenž si prostřednictvím kampaně <a href="https://www.nature.com/articles/d41586-022-00680-9">Limit Less</a> dal za cíl povzbudit mladé lidi z nedostatečně zastoupených skupin ke studiu fyziky. Kampaň ve své nové fázi využívá ke zvýšení povědomí o tomto předmětu právě známé TikTokery.
Odlišná situace, na niž měla vliv politika, od počátku panovala v Číně, kde zmíněné aktivity vědecké komunity přebrala ekvivalentní sociální média – například WeChat. Ten umožňuje uživatelům vyměňovat si osobní příspěvky, označované jako „momenty“, mezi přáteli nebo zájmovými skupinami, tedy i vědci, a také posílat odběratelům kanál podobně jako u Twitteru.
<h3>Kontroverzní Musk a jeho Twitter</h3>
Twitter, jehož název byl v červenci tohoto roku změněn na X a zároveň byl zbaven svého ikonického loga, představuje v posledních několika měsících v otázce komunikace vědy a výzkumu patrně nejpalčivější téma. V říjnu 2022 převzal kontrolu nad Twitterem podnikatel Elon Musk. Během několika měsíců nový majitel provedl řadu vesměs nepopulárních změn, jako je omezení moderování obsahu spjaté s podstatným propouštěním, zpoplatnění přístupu k datům pro výzkum nebo omezení počtu tweetů, které mohou uživatelé vidět. Směřování X přimělo vědce, aby přehodnotili význam této platformy a mnoho vědců momentálně platformu opouští. Řadě uživatelů, tedy nejen vědcům, vadí i Muskova kontroverzní a konfrontační prezentace.
Dne 11. prosince 2022 Elon Musk na Twitteru <a href="https://twitter.com/elonmusk/status/1601894132573605888">zveřejnil</a>, že jeho „zájmena jsou Prosecute/Fauci“. Příspěvkem se tak snažil zesměšnit nejen hnutí LGBTQ+, ale i odcházejícího ředitele amerického US National Institute of Allergy and Infectious Diseases (Národní institutu pro alergie a infekční nemoci) Anthonyho Fauciho. Ten čelil urážkám a výhrůžkám smrtí za svou roli v poradenství při reakci americké vlády na covid-19.
„Nemůžete mít smysluplnou a produktivní vědeckou spolupráci na platformě, kterou vede (pravicový) troll, který popírá vědu, když jsou mu její výsledky nepohodlné, a jde mu jen o to, aby své publikum rozjásal,“ <a href="https://fediscience.org/@ct_bergstrom">uvedl</a> na to v reakci evoluční biolog Carl Bergstrom z University of Washington in Seattle, který s mnoha dalšími vědci přesedlal z X na platformu Mastodon.
Na základě negativních reakcí vědecké komunity se vědecký časopis Nature rozhodl provést <a href="https://www.nature.com/articles/d41586-023-02554-0">šetření</a>, jež by lépe přiblížilo odchod vědců z platformy X / Twitter. Z více než 170 000 vědců, kteří byli nebo stále jsou jeho uživateli, jich odpovědělo 9 200. Více než polovina respondentů uvedla, že v posledních šesti měsících zkrátili čas, který na této platformě tráví a necelých 7 % se rozhodlo ji přestat používat úplně. Zhruba 46 % se připojilo k jiným platformám sociálních médií, jako je například Mastodon.
<h3>„Promarněná příležitost“ a další problémy</h3>
Vědci komentují proces změn jako neblahý a hovoří o promarněné příležitosti. „Starý Twitter“ totiž podle většiny dotázaných vědců představoval pro vědu a výzkum značný přínos.
Cristina Dorador, mikrobiální ekoložka z University of Antofagasta v Chile, uvedla, že Twitter představoval účinný nástroj propagace vlastního výzkumu jak v její zemi, tak i ve světě. Aktuálně se tak obává, že bez platformy, jež by byla tak univerzální jako „starý Twitter“, nebude mít ona, ani ostatní vědci mnoho možností, jak zviditelnit svou práci. Důvodem je fakt, že mnoho výzkumných pracovníků nemá prostředky na to, aby drželi krok se změnami, které přináší X pod vedením Muska. „Nemyslím si, že by se našel latinskoamerický výzkumník, který by platil za ověření svého účtu, aby si lidé přečetli, co publikuje,“ okomentovala situaci Dorador.
V neposlední řadě podle vědecké komunity představuje problém omezení moderování obsahu. Ve zmíněném průzkumu časopisu Nature respondenti uvedli, že registrují nárůst počtu falešných účtů, trollů a nenávistných projevů na platformě.
„Twitter byl vždycky, řekněme, ne moc příjemný, teď je tam ale pěkný nepořádek,“ uvedl v průzkumu Žiga Malek, environmentální vědec z Free University of Amsterdam, a zmínil, že ve svém feedu začal vídat mnoho „podivných“ krajně pravicových účtů hlásících se k popírání vědy a rasismu a musí je neustále blokovat.
<h3>Sociální média coby škůdci komunikace vědy?</h3>
Výtku, spojenou s omezením moderování obsahu a s následným nárůstem kontroverzních komentářů, trollů či dokonce nenávistných projevů, <a href="https://www.science.org/doi/10.1126/science.abo4606">doplňuje</a> Herbert Holden Thorp, šéfredaktor akademického časopisu Science, a zobecňuje tento problém na všechna sociální média. Thorp zmiňuje skutečnost, že algoritmy používané společnostmi, jež provozují sociální média, aktivně odrazují od autoritativních informací. Důvodem je fakt, že nesouhlas a obskurní výroky vedou k většímu zapojení. Většina vědců si v této souvislosti neuvědomuje, jak může být odpor veřejnosti vůči faktům posilován neživými algoritmy, a nikoliv živými konspiračními teoretiky, kteří přiživují příspěvky s nejvyšším zapojením.
Největší úskalí však bývalý vědec spatřuje v nevýhodě vědního výzkumu jakožto otevřeného procesu a skutečnosti, že sociální média poskytují veřejnosti nahlédnout pod pokličku jednotlivých výzkumů. Problémy tak vznikají v momentech, kdy se vřava vědeckých diskusí odehrává přímo před zraky veřejnosti.
„Věda je čestný samoopravný proces. Interpretace se revidují a někdy se zjistí, že výsledky experimentů jsou nesprávné a závěry se upravují. Systém odvádí dobrou práci, aby se stále více přibližoval k pravdě, ale záznamy těchto změn, často uchovávané po neomezenou dobu na sociálních sítích, poskytují materiál pro agendou vedené odpůrce, aby vědce vykreslili jako ‚převraceče&#39;, i když jen dělají svoji práci,“ uvádí Thorp.
Další chybou, jež však není zapříčiněna přímo sociálními médii (přesto však tyto prostředky komunikace mají potenciál k jejich masivnímu rozšíření), je fakt, že ti, kteří se podílejí na komunikaci vědy, mohou mít tendenci volit příliš ostré nebo autoritativní výroky ze strachu, aby nepůsobili nerozhodně. Tato chyba se projevila zejména v období pandemie covid-19. Kathleen Hall Jamieson, ředitelka Annenberg Public Policy Center z University of Pennsylvania, <a href="https://www.scientificamerican.com/article/how-to-debunk-misinformation-about-covid-vaccines-and-masks/">ve svém článku pro Scientific American</a> upozornila na chyby vědců při komunikaci s veřejností na sociálních médiích. Namísto prohlášení, že „respirátory fungují“, tak vědci měli říkat „respirátory pomáhají“. Důvodem je fakt, že odpůrce masek, který ji neochotně nosí na veřejnosti a chytí koronavirus, by mohl tuto skutečnost radostně prohlašovat za důkaz, že se vědecký konsensus mýlí.

Jakou roli hrají sociální média ve vědě?

Téměř 200 účastníků měla letošní Prague-Weizmann Summer School in Drug Discovery and Development, která se konala v Izraeli. Co studentům přináší a jaké zde získávají praktické zkušenosti? A co může Česko v oblasti výzkumu, vývoje a inovací odkoukat od Izraele? Zeptali jsme se zakladatele letní školy a ředitele IOCB Tech, <a href="https://lcms.cz/articles?search=Martin+Fusek">Martina Fuska</a>.
<h5>Jaká je historie Prague-Weizmann Summer School in Drug Discovery and Development a co vedlo k jejímu založení?</h5>
Letní škola má za sebou již devět ročníků. Původně se jednalo o komorní akci pro 30 studentů, ale od začátku jsme stáli o organizaci mezinárodní školy, která zájemce seznámí s náročným, dlouhým a nákladným procesem vzniku nových léků. Zpočátku to bylo založeno na spolupráci mezi Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR (ÚOCHB) a Vysokou školou chemicko-technologickou Praha (VŠCHT). Chtěli jsme prohloubit spolupráci mezi oběma institucemi, která dává smysl jak vědecký, tak pedagogický. Vývoj nových léčiv je nemyslitelný bez komerční sféry. A proto jsme jako řečníky začali zvát odborníky z velkých farmaceutických firem. Nakonec vznikla skutečně škola, která komplexně informuje o problematice hledání nových léčiv, ale i o jejich vývoji včetně náročného schvalovacího procesu.
To, že škola byla opravdu kvalitní, zaujalo i zástupce prestižního Weizmann Institute of Science (WIS) z izraelského Rehovotu a od roku 2018 školu organizujeme ve spolupráci ÚOCHB, VŠCHT, WIS. Akce každý rok střídá místo konání – jednou jsou to Dejvice, pak zase Rehovot. Letošní ročník proběhl v Izraeli a měli jsme téměř 200 účastníků.
<h5>Co nejcennějšího si účastníci z letní školy odnášejí?</h5>
Řekl bych, že zejména rozhled. Se studenty (většinou se jedná o doktorandy a postdoktorandy) projdeme celou cestu vzniku nového léku takříkajíc od A do Z. Tedy od objevu nového mechanismu ovlivnění nějaké nemoci – vlastně od nápadu až po krabičku v lékárně.
Celý proces je dlouhý, nákladný a propojuje mnoho disciplín jak vědeckých, tak administrativních a legislativních. Vše trvá zhruba 10 až 15 let, přičemž náklady se pohybují v závislosti na konkrétním léku kolem miliardy amerických dolarů (USD). Ale to je jakýsi průměr a náklady se silně liší podle indikace, pro kterou je lék určen. Nižší náklady mohou být u léků, které se použijí krátkodobě (třeba některá onkologická léčiva), zatímco například náklady na vývoj vakcín jsou mnohamiliardové. Letní škola dá účastníkům ucelený vhled a navíc, pevně věřím, že i inspiraci. Přednáší nám kapacity z různých oborů, které mohou mladé studenty významně ovlivnit v jejich budoucí práci.
<h5>Načerpají studenti a studentky v rámci letní školy i nějaké „soft skills”? Jaké jsou podle Vás ty nejdůležitější, které by si mladý vědec či vědkyně měli osvojit?</h5>
Tzv. měkké dovednosti jsou podle mého názoru velmi důležité. Svět se neustále mění a to platí i o kompetencích vědců. Pokud vědec chce vést svoji skupinu, už nestačí být špičkovým odborníkem, ale musí být i personalistou, ekonomem, psychologem.
Další oblastí je potom samotná komercionalizace výsledků vědecké práce. Mnohokráte zmiňovaná popularizace či prezentace vědecko-výzkumných nápadů je jen špičkou ledovce. Dnes se například velmi diskutuje o umělé inteligenci a nikdo nemůže přesně říct, kam se to s ní bude ubírat. Vědec si proto musí neustále udržovat přehled o tom, co se děje, jaké jsou trendy, učit se novým věcem, včetně soft-skills potřebných v dané době. V rámci školy organizujeme workshopy na tato témata a studenti si je pochvalují.
<h5>Jedním z cílů letní školy je lépe připravit studenty a studentky na nástrahy, které se pojí s vývojem nových léčiv. Co je podle Vás v tomto směru největší překážkou a jde o problémy, které lze nějakým způsobem smysluplně vyřešit buď na národní nebo evropské úrovni?</h5>
Těžko říct, zda jde o nástrahy či výzvy. Vývoj léčiv je čím dál tím náročnější a složitější. Rozvíjí se poznání, jsme schopni zpracovávat velmi rychle obrovské množství dat, máme nové možnosti, lepší nástroje. Jinými slovy si troufáme na věci, na které bychom si ještě před pár lety rozhodně netroufli.
V hledáčku jsou teď například komplikované otázky autoimunitních onemocnění, pochopitelně rakovina, některá vzácná onemocnění, metabolický syndrom a mnoho dalších indikací. Velký rozmach nyní zažívají přístupy genových terapií. Vše je ale také dražší. V akademickém či vědecko-výzkumném prostředí lze lék vyvíjet jen do určitého stupně. Pak už musí nastoupit komerční prostředí se svým kapitálem a možnostmi – tedy farmaceutické firmy. A tady pozorujeme ústup v aktivitě evropských společností a přesun jejich aktivit do USA, ale i do Číny a Asie obecně. Celkově je alarmující, jak se Evropa zbavuje vývojových a výrobních kapacit (a to nejen v oblasti léčiv) pod tlakem ekonomických, ale i ideologicko-byrokratických kroků.
<h5>Letní školu pořádá ÚOCHB AV ČR a VŠCHT Praha ve spolupráci s izraelským Weizmann Institute of Science. Pokud se podíváme na izraelskou vědu obecněji, čím se v této oblasti může inspirovat Česko?</h5>
Zjednodušeně například počtem nobelistů. Počet obyvatel máme podobný, ale ve skóre na Nobelovky výrazně prohráváme, prakticky o řád (1 skutečně český nositel za vědu a 9 izraelských za vědeckou práci). Opačně je tomu v počtu vysokých škol, tam zase vedeme my – 26 veřejných a 32 soukromých versus 9 veřejných a jedna soukromá v Izraeli. Abychom byli ale poctiví, v Izraeli kromě toho funguje systém college škol (vyšší odborné), které udělují především bakalářské tituly, ale nevěnují se vědě. Toto jednoduché srovnání ukazuje na hluboký rozdíl v kvalitě a efektivitě.
Ještě lépe je vidět rozdíl v počtu získaných prestižních grantů. Izrael může žádat o vědecké granty financované EU, a když to zjednoduším, tak samotný Weizmann Institute of Science byl a je držitelem více EU grantů než celá česká věda. Izrael je také mimořádně úspěšný v transferu technologií, čili převodů vědecko-výzkumných poznatků do praxe. Mnoho izraelských studentů zakládá spin-off firmy už na vysoké škole, u nás je počet zakládaných spin-offů obecně velmi nízký; a to nejen v porovnání s Izraelem, ale i dalšími státy, jako jsou nám podobné Rakousko, Holandsko či Belgie. Česká vláda má podporu transferu jako jednu ze svých priorit, tak se snad situace také trochu zlepší.
<h5>Co byste poradil mladým vědcům a vědkyním na začátku kariéry?</h5>
Vyučte se instalatérem, svářečem nebo elektrikářem (směje se). Ale vážně – pokud to studenti s vědou myslí doopravdy a nejdou studovat jen kvůli diplomu, pak je naprosto klíčové, aby si vybírali ty nejlepší školitele a vedoucí. Nespokojit se jen tak s někým. Je důležité učit se od nejlepších. Zároveň je zásadní nezůstávat na jedné instituci a ani v jedné zemi; rozhlédnout se kolem, načerpat inspiraci i z jiných pracovišť. A především mít chuť se vědě skutečně naplno věnovat, byť to může přinášet různé komplikace. Stojí to ale za to.
<blockquote>
Martin Fusek se léta věnuje problematice transferu technologií v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. Během své vědecké kariéry pracoval čtyři roky jako postdoktorand v USA a Německu. Řadu let se zabýval základním výzkumem, v roce 1995 přešel do komerční sféry. Od roku 2007 je na ÚOCHB zodpovědný za transfer technologií a od roku 2012 také zástupcem ředitele pro strategický rozvoj, od roku 2009 je ředitelem IOCB TECH, dceřiné společnosti Ústavu organické chemie a biochemie.
</blockquote>

Martin Fusek: V počtu nobelistů s Izraelem prohráváme téměř o řád

S redaktorkou portálu Vědavýzkum.cz si povídaly nejenom o předávání myšlenek veřejnosti a studentům, ale i o budoucnosti genetiky a strachu z neznáma, který je spojen s objevováním.
<h5>V roce 2016 jste opustila forenzně genetickou laboratoř, ve které jste strávila 14 let. Nechybí vám ta práce?</h5>
Nechybí, protože v naprosté většině šlo o rutinní úkony. Ráda se pohybuji ve volném myšlenkovém prostoru, takže se mi stýská po případech jako zdroji zajímavých myšlenek a situací, do kterých jsem mohla pronikat. V době, kdy jsem začínala, pro mě bylo všechno nové a zajímavé, ale s přibývajícími roky se zajímavých podnětů objevovalo méně a méně.
<h5>Nyní se věnujete popularizaci biologie a forenzní genetiky. Kdy jste dospěla do bodu, ve kterém jste si řekla, že už víte dost na to, abyste mohla s čistým svědomím začít popularizovat svůj obor?</h5>
Nikdy nevíte dost. Myslím, že mohu poctivě říct, že za celou dobu, co forenzní genetiku a biologii přednáším a popularizuji, jsem se nikdy nesnažila tvářit jako někdo, kdo ví všechno. Znám hodně lidí, kteří jsou v řadě aspektů oboru lepší než já. Co ale jde mně, je práce s myšlenkou a jejím sdělováním. Popularizace je jiná disciplína než experimentální věda a vyžaduje odlišné kvality a dovednosti. Stejně jako pedagogika. Dobrý učitel není ten, kdo ví ze svého oboru nejvíc, ale ten, kdo zná dost na to, aby byl schopen vytáhnout zajímavé myšlenky a principy a srozumitelnou formou je předávat dále. Popularizaci vnímám jako zvláštní formu pedagogiky, při které se snažíte, aby si lidé neuvědomovali, že se něco učí.
<h5>Reálnou praxi jste opustila už před 8 lety. Neujíždí Vám po odborné stránce vlak?</h5>
Snažím se ho stíhat. S reálným provozem forenzních laboratoří jsem stále v kontaktu při jejich akreditaci, a také při práci na grantových projektech. Když z nějakého oboru odejdete, tak nejprve přestanete být schopni řešit věc na provozní úrovni, například ovládat moderní přístroje. V druhém sledu se přestanete zaměřovat na detaily, ale vnímáte obor jako celek a sledujete novinky, které přicházejí, ale už na obecnější rovině. Máte na obor širší pohled a s nadhledem můžete víc pozorovat, co a jak a s čím souvisí. Snažím se být pro studenty dobrý průvodce, který jim ukáže základní a hezké věci a zajímavosti, což si myslím, že je smysl výuky.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Halina_Simkova_Popularizace_je_jina_disciplina_nez_veda_dd6518d1e9/Vedavyzkum-Halina-Simkova-Popularizace-je-jina-disciplina-nez-veda.jpg" alt="Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda"/>
<h5>Nabízíte tedy studentům pohled na obor v celé jeho šíři?</h5>
Ano, aby si pak každý mohl vybrat, co je mu blízké. Dnes jsme dost zapadlí ve studijních programech a škatulkách. Potřebovali bychom modulové studium tak, aby si každý sám přirozeně tvořil svojí kompetenci. Můžete se vydat po technické a věcné stránce oboru a vědět, co a jak sekvenovat, anebo se na obor dívat z širší perspektivy a přemýšlet, co, kdy a kam nás může posunout. Dnešní absolventi jsou často experti jen v jedné oblasti a chybí jim mezioborový přesah. Nepotřebujeme 10 stejných biochemiků, ale lidi, kteří budu mít svůj unikátní set schopností.
<h5>Vy sama jste dobrým příkladem člověka, který jde po své jedinečné karierní cestě.</h5>
Vždy jsem to tak měla. To, že mi něco připadá zajímavé, je pro mě dostatečným důvodem se věci věnovat a nepřemýšlet nad tím, zda se to hodí ke zbytku toho, co umím. Do určité míry je jedno, co sbíráte za dovednosti, protože všechny nabyté zkušenosti se vám mohou někdy hodit.
<h5>Jsme nyní na vrcholu sil genetiky?</h5>
Genetika, včetně té forenzní, se přiblížila určité hranici. Už víme, že velkou část informací, které nás zajímají, si přímo v sekvenci DNA nepřečteme. Některé samozřejmě ano – příkladem jsou třeba jednodušší znaky, jako je krevní skupina nebo onemocnění způsobená vadou jediného genu, třeba cystická fibróza. Většina znaků je ale podmíněná složitěji. Ačkoliv při hledání predispozic k onemocněním nebo při forenzní predikci stále nacházíme další souvislosti mezi sekvencí DNA a výskytem určitých znaků, tak je stále jasnější, že významnou roli hraje i řada dalších faktorů a že se znak rozvine jenom v určitém kontextu. Dalším logickým krokem je proto rozvoj studia epigenomu, tedy toho, jak se samotné čtení genetického kódu vypíná, zapíná a reguluje.
<h5>V jakých forenzních oborech vidíte budoucnost?</h5>
Obrovský potenciál je určitě ve forenzní mikrobiologii. Tělo, které na začátku vzniká z oplozeného vajíčka, je totiž jenom jakýsi dům či spíše město, ve kterém bydlí náš mikrobiom. Nemá smysl dívat se na město samotné a zabývat se tím, jak v něm jezdí nebo nejezdí tramvaje a kdy a kde se svítí, a přitom opomíjet existenci a chování jeho obyvatel. Většina informací o městě zkrátka není napsaná v jeho stavebních plánech, ale v „hlavách“ jeho obyvatel. A právě jejich studium, tedy studium mikroorganismů, otevírá úplně nové možnosti i ve forenzní vědě. S tímto vědomím budeme zřejmě schopni třeba nalézt stopy kontaktu mezi pachatelem a obětí i dlouhé týdny či měsíce po tom, co k němu došlo, nebo třeba po mnoha desítkách týdnů potvrdit, že na určitém místě leželo mrtvé tělo.
<h5>Člověk díky moderním metodám molekulární biologie umí spoustu věcí. Nejen v biologii, ale i v mnoha dalších oborech narážíme na morální a etické hranice. Měli bychom přemýšlet nad tím, co můžeme díky našim znalostem způsobit?</h5>
Přemýšlet bychom nad tím rozhodně měli, ale dovolím si být skeptická: neumím si totiž představit, že bychom se jako lidstvo do posledního jedince shodli na tom, že určité hranice nepřekročíme. Na takový dobrovolný celibát nikdy nepřistoupí všichni, vždy tu budou lidé i celá uskupení lidí, pro které bude touha objevovat, „dokázat to“, získat moc, kontrolu nad ostatními, peníze a cokoli dalšího s tím spojeného, nad všechna etická pravidla.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_Halina_Simkova_Popularizace_je_jina_disciplina_nez_veda_2_a5beeaf2a3/Vedavyzkum-Halina-Simkova-Popularizace-je-jina-disciplina-nez-veda-2.jpg" alt="Vědavýzkum: Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda"/>
<h5>Co s tím? Překročíme časem všechny myslitelné hranice?</h5>
Budeme různé hranice postupně testovat, často překračovat a vždycky, když někam uděláme krok, přinese to nevyhnutelně určité následky. Právo a etika neumí řešit otázky dopředu a přemýšlet nad problémy, o kterých ještě nevíme. Nejprve tedy musí přijít krok do neznáma, kde si rozsvítíme a podíváme se, kde to vlastně jsme. A až se v novém prostoru zorientujeme, tak si stanovíme pravidla, jak se v něm chovat. Ve forenzní genetice je teď například celosvětově velkým tématem tzv. familial searching neboli dohledávání pachatelů prostřednictvím vzorků jejich příbuzných v databázích. Technicky je to úžasný nástroj – díky pokročilé celogenomové analýze a matematickým modelům vycházejícím ze znalosti principů dědičnosti můžete osobu identifikovat třeba přes dva tři vzdálené bratrance, jejichž profily jsou v nějaké dostupné databázi. Vyvstává ale etická otázka: smí se to? Kdy a za jakých podmínek? Je potřeba souhlas dotyčných osob, nebo má převážit veřejný zájem? Je to nový prostor a nastavit v něm etické mantinely bude úkolem práva, nikoli genetiky.
<h5>Děsí nás tedy spíše strach z takovýchto neznámých prostorů?</h5>
Ano, protože si hned představujeme strašlivé bubáky, kteří tam určitě číhají. Na druhou stranu často klidě hazardujeme v rámci známého světa a moc se nad tím nepozastavujeme. Uvedu příklad: Téměř všichni máme nějakou zkušenost s alkoholem, spousta z nás ho běžně konzumuje, a to i když víme, že má na náš život a zdraví prokazatelně mnohem horší účinky než například LSD. Nad masivní spotřebou alkoholu, která je u nás etablovaná a vyvolává veliké množství závislostí, se až na odborníky téměř nikdo nepozastavuje. Naproti tomu LSD si v sámošce nekoupíte a jeho uživatelů je minimum, takže vůči němu má většina společnosti averzi, jeho uživatele by asi označila za narkomany a neumí si představit jeho legalizaci. Stejné je to třeba s genetickými manipulacemi embryí. Bojíme se neočekávaných dopadů přesně cílených oprav, ale nechává nás v klidu, že řada těhotných je vystavena neblahým účinkům nevhodného prostředí či zoufale špatné životosprávy, což může mít v konečném důsledku stran zdraví dítěte mnohem horší následky.
<h5>Člověk přirozeně bojuje za svůj známý svět.</h5>
Kdykoliv jdete objevovat, tak vystavujete svět nějakému „riziku“ změny, a to i velmi výrazné. Primitivní organismy nepřemýšlely nad tím, zda mohou zkoušet například buněčné dýchání a jaké to může mít následky. My lidé jsme nejspíš první, kdo se komplexitu světa snaží nahlížet a zvažovat, a kdo se bojí nechtěných dopadů nějakého počínání, kdo pociťuje zodpovědnost. To ale neznamená, že bychom měli upustit od prozkoumávání nových dveří. Evolučním pohledem jsme prostě organismus, který velmi efektivně přichází s novinkami, ovlivňujícími celý systém, a který biosféru začal studovat a zabývat se tím, jak svět kolem nás funguje.

Halina Šimková: Popularizace je jiná disciplína než věda

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

PFAS

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Cílem portálu Vědavýzkum.cz je uveřejňovat relevantní, přehledné a aktuální informace o výzkumu, vývoji a inovacích a navazujících oblastech (ochrana duševního vlastnictví, transfer technologií a znalostí, komercializace, spolupráce s aplikační sférou atd.) pro nejširší cílovou skupinu.

Vědavýzkum.cz

19th Czech - Slovak Spectroscopic Conference (CSSC) & Mössbauer Spectroscopy in Material Science (MSMS)

Altium Multi-Omics Solutions Day at CEITEC

Waters Softwarové školení Empower Basic

LC Coffee Breaks: Strategies to Identify and Reduce Carryover

Automating Microplastic Analysis To Support Water Quality Research

Polymeric, porous, monodisperse particle development and application to reversed-phase separations of biological molecules