<p><strong>Jako první Češka získala prestižní americkou cenu Harvey W. Wiley Award za přínos k vývoji moderních analytických metod. Působí v Programovém výboru EU ‚Food Security, Sustainable Agriculture and Forestry, Marine, Maritime and Inland Water Research and the Bioeconomy’ a v řadě dalších mezinárodních orgánů. Její opakované úspěchy v evropských grantových výzvách jsou mimořádné. Hirschův index? 57! Profesorka Jana Hajšlová z Ústavu analýzy potravin a výživy zkrátka hraje první ligu. <em>„Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám — jedete tam vyhrát,“</em> usmívá se ve vzácné chvíli, kdy nikdo neklepe na její dveře, nevolá nebo ji neshání e-mailem. Přesto má neustále energie na rozdávání.</strong></p>
<p>Aktuálně jste hlavní řešitelkou grantů ministerstva školství (4), ministerstva zemědělství (3), ministerstva průmyslu a obchodu (3), ministerstva zdravotnictví (1) a Technologické agentury ČR (2). Navíc se podílíte hned na třech projektech evropského výzkumného programu Horizon 2020, což je známka nejvyšší kvality. Čím si vysvětlujete takovou grantovou úspěšnost?</p>
<p>Celá věc má hluboké kořeny v konci 80. let minulého století, kdy jsem absolvovala postdoktorandský pobyt v Holandsku na Free University of Amsterdam. Když jsem tehdy seděla na prvním společném mítinku naší skupiny, kterou tvořili kromě profesora především doktorandi, jeden z nich při diskusi s profesorem vůbec neváhal na profesorovu odbornou výtku odpovědět: I strongly disagree... To by v tehdejším Československu nebylo vůbec myslitelné. Já jsem si díky tomuto i dalším podobným zážitkům z Holandska uvědomila, že jejich koncept úspěšné vědy je založen primárně na hlubokém vzájemném respektu a partnerství mezi seniorními výzkumníky a mladou generací. Kromě toho jsem si přivezla řadu kontaktů, což vám pak, pokud odborně neselžete, otvírá dveře k řadě navazujících mezinárodních spoluprací. V pozdější době se ukázalo také jako velké plus, že jsme na začátku nového tisíciletí založili – mimochodem se spolužákem z Amsterdamu – vědecké symposium RAFA (Recent Advances in Food Analysis). Tím jsme se v mezinárodním kontextu hrozně zviditelnili. Poprvé účastníci jeli do Prahy, protože to bylo pro lidi ze Západu exotické, podruhé, protože už je to zajímalo po odborné stránce. A jezdit pak nikdy nepřestali – RAFA se stala prestižním vědeckým setkáním.</p>
<p><strong>Devátý ročník RAFA (koná se ve dvouleté periodě) skončil před pár týdny. Zúčastnilo se ho přes 800 vědců a akademiků z více než 60 zemí světa. Jak náročné je takovou akci připravit?</strong></p>
<p>Je to samozřejmě celoroční záležitost. Koncept je založen na dvou principech. Zaprvé – vůbec nedáváme do programu komerční firmy, byť jich je v našem oboru spousta, prostor dostanou na dedikovaných seminářích. Zadruhé – investujeme do klíčových přednášejících, vždy jsou to světová jména. Takže top kvalita je zaručena. Pečlivě také rozhodujeme o příspěvcích mladých výzkumníků, jejich abstrakty bodujeme a zařazení do programu se děje pouze na základě pořadí. Dbáme také na kvalitu doprovodného programu včetně společenského gala dinner, protože to jsou momenty, které výrazně dotváří celkový dojem a umožňují navázat neformální kontakty.</p>
<h5><strong>Kdo vám s organizací pomáhá?</strong></h5>
<p>Na organizaci se podílejí všichni naši doktorandi, firmu si najímáme pouze na projekci a expertní služby. Hlavní tíha ale leží na skvělé kolegyni Monice Tomaniové, která zajišťuje vysoce kompetentní organizační podporu. U ní jsme dokonce prolomili v Čechách ještě stále převládající tabu práce z domova. Pokud to není nutné, do Prahy jezdit nemusí, a přesto vše funguje skvěle, jako by tu byla fyzicky s námi. Její práce, jak té odborné, tak i manažerské, si moc ceníme. Dostala už několikrát nabídku na zajímavé pozice jinde, ale povedlo se nám ji udržet a já doufám, že tu udělá skvělou kariéru. Monika je také klíčová osoba pro evropské projekty.</p>
<h5><strong>Je RAFA výdělečná?</strong></h5>
<p>Ano, díky sponzorským firmám. Část získaných prostředků se vrací do režie VŠCHT, ostatní pak využijeme pro dofinancování doktorandů a postdoků. My nemáme problém s tím, že bychom jich měli málo, protože je dokážeme zaplatit. Kromě RAFA i z vědeckých projektů nebo véháček (vedlejší hospodářská činnost – pozn. redakce). Oni nám to pak vracejí svými výkony i entuziasmem. Když máte šikovného, nadaného doktoranda nebo postdoka, musíte mu prostě vytvořit podmínky, aby se mohl soustředit na to, v čem je dobrý a pro ústav přínosný. A ne, aby si musel přivydělávat jinde a nemohl důstojně žít.</p>
<h5><strong>S ohledem na široký záběr a množství řešených projektů předpokládám, že vaše činnost je primárně manažerská...</strong></h5>
<p>Ano, je to tak.</p>
<h5><strong>Absolvovala jste s ohledem na tuto skutečnost nějaké manažerské kurzy, nebo řídíte skupinu na základě získaných zkušeností?</strong></h5>
<p>Nemám žádné manažerské vzdělání. Podle mě je klíčová mentalita člověka, díky níž má nějaký předpoklad si věci pořádně rozmyslet a cíle pak naplňovat. Plus je nutné udržovat si odbornou úroveň, aby měla rozhodnutí reálný základ. Ještě před 100 lety nebyly ženy připuštěny ke studiu na technických vysokých školách v Rakousko-Uhersku. Se vznikem samostatného Československa se situace změnila, v rámci Českého vysokého učení technického byla ustavena jako jedna ze sedmi vysokých škol Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), na které již ve školním roce 1920/21 studovalo 48 žen, což bylo 5 % ze všech posluchačů. Dnes činí podíl žen na celkovém počtu studentů VŠCHT Praha 61 %. Více na https://gro.vscht.cz/.</p>
<h5><strong>Najdete čas na oponenturu prací svých studentů?</strong></h5>
<p>Na tvorbě článků spolupracuji se studenty hodně. Považuji to za důležité. Jednak kvůli kvalitě užité angličtiny, na tu velmi dbám, jednak si myslím, že články psát umím a ráda bych tuto dovednost svým studentům předala. Vracím jim články s konkrétními otázkami, komentáři a náměty klidně pětkrát nebo šestkrát, přestože mi to bere mnohem víc času, než kdybych to rovnou přepsala. Jenže to by jim bylo k ničemu, stejně jako kdybych to dělala jako jeden můj profesor, který mi vracel práce s komentářem: lépe. Nechávám také studenty odpovídat na otázky či připomínky editorů a recenzentů. Obecně se je snažím vést k zodpovědnosti co nejdříve. Když jsou trochu zkušenější, dostávají možnost vést vlastní projekty a řídit mladší kolegy. Navíc je často vysíláme do zahraničí, aby nasbírali nové informace, přístupy a kontakty, které pak využijí v dalších grantových žádostech.</p>
<h5><strong>Šance a velká zodpovědnost pro mladé nese evidentně své ovoce – ve vedení ústavu vás nedávno vystřídala vaše bývalá doktorandka Jana Pulkrabová, která navíc před pár týdny v 39 letech dosáhla na profesorský titul.</strong></h5>
<p>Jana si to vše vydobyla sama svou kvalitní a tvrdou prací. Zároveň je velkou inspirací pro ostatní, protože když máte mladého šéfa, vidíte, že sami můžete brzy něčeho velkého dosáhnout. Na ústavu máme opravdu hodně mladých, to je něco, co se počítá. Neodešli, přestože patří k nejlepším a byl by o ně velký zájem i jinde.</p>
<h5><strong>Sleduji vaše působení na VŠCHT jen zpovzdálí, přesto si myslím, že se nespletu, když o vás řeknu, že druhá místa vás nezajímají.</strong></h5>
<p>Je to tak. Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám: jedete tam vyhrát. Když se to pak nepovede, v pořádku, to se stává a musíte umět přijmout porážku. Ale ambice na startu musí být ty nejvyšší, bez toho nic nedokážete.</p>
<h5><strong>Máte v sobě tuhle vlastnost od malička, nebo jste ji získala až postupem času?</strong></h5>
<p>Ono to je vlastně dost osobní. Po rozvodu rodičů jsme neměli moc peněz, navíc rodiče se politicky neangažovali, takže ani po této stránce jsem nemohla očekávat žádnou podporu. Neměla jsem holt nové džíny, nejezdili jsme na dovolenou k moři, ale maminka s babičkou pořád říkaly: Nic si z toho nedělej, když toho budeš hodně umět, bude to v budoucnu tvoje velká devíza. Inspirací byl samozřejmě i otec, absolvent VŠCHT, který chemií žil. Navíc, i když to zní trochu divně, jsem se musela dobře učit, abych dosáhla na prospěchová stipendia. Později mi nejvíc pomohl zmiňovaný studijní pobyt v Holandsku, kde jsem viděla na vlastní oči, že musíte mít elán a sebevědomí, pokud chcete být úspěšný.</p>
<h5><strong>Jak jste se v roce 1987, tedy v éře komunistického režimu, dostala na dva roky do Holandska?</strong></h5>
<p>V době perestrojky tehdy holandská ambasáda vypsala stipendijní program pro československé studenty. Já jsem do žádosti uvedla, že se chci jako postdok věnovat environmentální chemii, byť jsem o ní zase tolik nevěděla. Ale to slovo se mi líbilo (směje se). Oni nejspíš viděli, že se tenhle směr u nás vůbec neprovozuje, tak mi to stipendium přiřkli.</p>
<h5><strong>To byl asi celkem šok, vyrazit poprvé na druhou stranu železné opony a rovnou na dva roky?</strong></h5>
<p>Upřímně, bylo to pro mě hrozný. Neměli jsme konvertibilní měnu, takže jsem byla extrémně chudá. Nemohla jsem si zaplatit ani zdravotní pojištění, představa, že si třeba zlomím nohu, byla děsivá. Navíc se na mě všichni zpočátku dívali jako na exota z Východu – ptali se mě třeba, proč mám červenou sukni, jestli je to povinná komunistická výbava. Jestli mi vybrala manžela komunistická strana. Nebo mě vzali do koupelny a koukali se, jak budu reagovat na automatickou pračku... Mimo to jsem neuměla moc dobře anglicky, takže jsem se po nocích učila slovíčka a spala tři – čtyři hodiny denně. V laboratoři mi nikdo s ničím neradil, postavili mě před kapalinový chromatograf, který jsem předtím nikdy neviděla, do ruky vložili manuál a já ho musela sama sestavit. Bylo to tvrdé období. Na druhou stranu, co se týče teoretických znalostí, západní kolegy jsme ještě s jedním kamarádem z Brna převyšovali, a to významně.</p>
<h5><strong>Po návratu jste se v roce 1990 habilitovala a o sedm let později stala profesorkou.</strong></h5>
<p>Málem nestala, téměř polovina vědecké rady hlasovala proti, že jsem prý ještě moc mladá a někde v pozadí bylo, že navíc žena (v té době ve Vědecké radě VŠCHT nebyla ani jediná). Mně přitom bylo 45 a měla jsem všechna kritéria splněná.</p>
<h5><strong>Neuvažovala jste někdy o kariéře mimo univerzitu, třeba na Akademii věd?</strong></h5>
<p>Ne. Měla jsem po návratu zajímavou nabídku z výzkumného ústavu, ale chtěla jsem zůstat na VŠCHT. Tady je výhoda, že máte kolem sebe obnovitelné množství mladých talentovaných lidí, které můžete zapojit do výzkumu a chodu ústavu. Na akademii jsou možná větší peníze i klid, ale já cítím, že kdo dělá špičkovou vědu, tak by měl učit. To je to nejdůležitější, co můžete pro mladé lidi udělat – předat jim aktuálně nejvyšší úroveň znalostí v daném oboru.</p>
<h5><strong>V Holandsku jste studovala environmentální chemii, pak jste ale přesedlala na analýzu potravin. Proč?</strong></h5>
<p>Ty oblasti spolu hodně souvisejí, začínali jsme na environmentálních kontaminantech v potravinách. Později, když se habilitovala kolegyně Jana Pulkrabová a založila pro tuto tematiku vlastní tým, jsem se jí do toho už nechtěla příliš plést a začala se věnovat především metabolomice (metabolomika identifikuje, kvantifikuje a charakterizuje velký počet metabolitů v biologických vzorcích – pozn. red.). My se na ústavu vědomě snažíme nacházet témata, která mají potenciál a která ostatní zatím nerozvíjejí. Nedávno jsme se například začali věnovat cannabisu. Flexibilita v tématech je důležitá. Jako vědec musíte reflektovat, kam se odborné i tržní prostředí vyvíjí, jinak pak po čase nemáte ve smyslu „novosti“ co nabídnout.</p>
<h5><strong>Na začátku rozhovoru jsem připomínal vaše úspěchy v EU programu Horizon 2020. Můžete projekty přiblížit konkrétněji?</strong></h5>
<p>Ráda, ale nejprve bych chtěla říct, že mě mrzí, že v nich VŠCHT jako celek není úspěšná více. My to know-how máme, daří se nám je získávat, ale ostatní jako by o participaci v Horizonu 2020 ani neuvažovali. Přitom se tam dají získat velké peníze, které vás osvobodí od svým způsobem nesmyslných podmínek a nároků některých tuzemských poskytovatelů, kteří vás extrémně zatíží kvůli dotaci ve výši 300 tisíc. Uspět v Horizonu 2020 není snadné, ale nemožné také ne – klíčové je mít kvalitní kontakty v zahraničí, upravit výzkumné téma tak, aby přesně odpovídalo vypsané výzvě, a, jak jsem už zmínila, zaměřovat se na vysoce aktuální témata.</p>
<h5><strong>Jedním ze tří aktuálně řešených projektů je EU – China Safe, který se zabývá bezpečností potravin na těchto zásadních trzích. Jaká je role VŠCHT?</strong></h5>
<p>Ve zkratce – budovat školicí sítě a organizovat řadu společných akcí v EU a Číně tak, aby všichni správně používali dostupné analytické metody pro kontrolu kvality a bezpečnosti potravin. Projekt pomalu končí, ale zdá se, že na spadnutí je jeho pokračování v rámci německého konsorcia pod názvem Foodstar. Jsem ráda, že se mi podařilo zahraniční kolegy přesvědčit, aby nám kromě tréninku a diseminace alokovali peníze také na vědeckou činnost. Naším úkolem bude zavádět metody pro sledování potenciální přítomnosti 400–500 reziduí pesticidů v čajích, což je významná čínská komodita. V případě bylinných čajů budeme navíc sledovat přítomnost mykotoxinů pocházejících z hub a alkaloidů z plevelných rostlin. A tohle vše provedeme v jedné integrované metodě, což ve výsledku znamená, že v místě kontroly nebudou potřeba tři přístroje a tři postupy, ale jen jeden. To umožní výrazně snazší kontrolu i v čínských regionech, které nejsou tak dobře vybaveny jako bohatší aglomerace. Dalším naším úkolem bude čaj autentikovat. Jako relativně drahá komodita se často falšuje tak, že se ke kvalitnímu základu přisype něco méně kvalitního. Což má logicky negativní vliv na reputaci u zákazníků. My čínské straně pomůžeme čaje autentikovat, oni nám na oplátku poskytnou autentické vzorky, na nichž budeme moci celý autentikační model vystavět. Protože když budete čaj shánět v Čechách, nemůžete mít 100% jistotu, že je ten vzorek původní.</p>
<h5><strong>Další projekt nese název Foodsmartphone. Oč jde?</strong></h5>
<p>Cílem je, aby mohl zákazník pomocí aplikace v běžném smartphonu zjistit přímo v obchodě, zda potravina obsahuje rezidua určité nebezpečné skupiny pesticidů. Pracuje na tom jeden náš postdok z Řecka, kterého jsme vybrali v konkurenci 75 uchazečů z celého světa. Kolegové z ostatních zapojených univerzit dělají v rámci projektu totéž, pouze se zaměřují na jiné kontaminanty, například na detekci alergenů z oříšků nebo veterinárních farmak.</p>
<h5><strong>Zbývá projekt European Human Biomonitoring Initiative...</strong></h5>
<p>Ten spadá do portfolia Jany Pulkrabové. V principu jde o zavedení metod pro sledování biomarkerů environmentálních kontaminantů, mykotoxinů nebo pesticidů v lidské moči, ve slinách a vlasech. Vybudovali jsme si v konsorciu silnou pozici a stali se referenční laboratoří pro vybrané biomarkery. Pro náš ústav jde o novou kapitolu výzkumu, takové téma jsme dosud nedělali. Doplnila bych ještě, aby byl výčet úplný, že brzy odstartujeme další Horizon 2020 projekt – výzkumná infrastruktura Metrofood. Cílem je podpořit metrologii v potravinách a výživě tak, aby generovaná analytická data na výstupu byla vždy správná. Součástí projektu je tvorba referenčních materiálů nebo organizace porovnávacích studií.</p>
<h5><strong>Na závěr mi dovolte jednu otázku k nedávným oslavám 30. výročí sametové revoluce. Jak vnímáte současný stav v české společnosti, kdy jsou zpochybňována fakta, demokratické hodnoty a občas i výstupy vědecké práce?</strong></h5>
<p>Začnu od konce. Občas problesknou informace, že někteří vědci upravili svá data. To je pro mě naprosto nepřípustné. Základní pravidlo našeho týmu zní: Nikdy nelžeme! Chyby dělá každý a je často krajně nepříjemné chybu přiznat, přicházíme tím i o peníze, ale jinak to prostě nejde, morální a vědecký kredit máte jenom jeden. Z hlediska celé společnosti mě současný vývoj velmi mrzí, mimo jiné i proto, že můj otec, signatář Charty 77, měl možnost přijít přímo do kontaktu s Václavem Havlem. V zahraničí je to velké jméno a teď jsme  v situaci, kdy se relativizuje nejen jeho přínos, ale především hodnoty, na nichž vyrostla svobodná polistopadová společnost. Přitom život se po revoluci tak změnil k lepšímu, že to snad ani není možné.</p>


Bez elánu a sebevědomí úspěchu nedosáhnete

<p><strong>Ve středu 17. 2. 2016 byla v galerii Národní technické knihovny v Praze Dejvicích slavnostně představena a pokřtěna kniha autorek Hany Víznerové a Blanky Nyklové z Národního kontaktního centra gender a věda Sociologického ústavu AV ČR.</strong></p>
<p>Publikace nabízí dvacet rozhovorů s významnými pedagožkami a výzkumnicemi ze všech čtyř fakult Vysoké školy chemicko- technologické v Praze, které působí v různých vědních oborech a nacházejí se v různé fázi své výzkumné dráhy. Z rozhovorů se dozvíte o motivaci těchto žen pro studium určitého oboru na VŠCHT Praha a o důvodech jejich  rozhodnutí věnovat se další vědecké a pedagogické práci. Ženy hovoří i o důležitých momentech a křižovatkách v jejich profesním a osobním životě, o tématech svého výzkumu a o práci se studenty, srovnávají své původní představy se současnou realitou, vyprávějí o tom, co je na jejich výzkumu tak přitažlivé a zajímavé. Kniha podává i svědectví o proměnách doby, ve které studovaly a pracovaly tři různé generace těchto osobností z akademického prostředí. Rozhovory ukazují, jak rozmanité jsou profesní a životní zkušenosti těchto žen, které do značné míry ovlivňují institucionální, společenské i politické  dění v České republice. Texty rozhovorů mohou být inspirací jak pro studentky středních škol a začínajícím vědkyním, tak mohou podat obraz současného stavu v akademické sféře i úředníkům státních orgánů, kteří řeší podmínky práce žen ve vědě výzkumu a pedagogice.</p>
<p>Kniha rozhovorů vznikla na základě spolupráce týmů z NKC gender a věda a VŠCHT Praha, které společně řeší mezinárodní projekt TRIGGER (Transformace institucí pro genderovou rovnost ve vědě a výzkumu), podpořený ze 7. rámcového programu EU a z programu MŠMT EUPRO II. Vedoucí řešitelských týmů Mgr. Marcela Linková a Ing. Anna Mittnerová seznámily přítomné s aktivitami tohoto projektu a důvody, proč je tento výjimečný a v ČR zatím ojedinělý projekt řešen právě na VŠCHT Praha. Italská koordinátorka projektu promluvila více o zkušenostech při řešení genderové rovnováhy na dalších evropských univerzitách v Londýně, Paříži, Madridu a Pise, které jsou také zapojeny do tohoto čtyřletého projektu. Prostor byl dán i autorkám a třem výzkumnicím, reprezentujícím každá svou generaci. Knihu pokřtil prorektor pro pedagogiku prof. Zdeněk Bělohlav a pan Marcel Kraus z Technologické agentury ČR.</p>
<p>Doprovodnou akcí v galerii NTK  byla výstava plakátů věnovaných jednotlivým výzkumnicím. Český rozhlas odvysílal ve svém pořadu „<a href="https://gcms.cz/article/317">Jak se žije vědkyním v Česku</a>“ rozhovor s doc. Barborou Doušovou a Dr. Lenkou Honetschlägerovou.  Prof. Jitka Moravcová vystoupila společně s autorkou Hanou Víznerovou v pořadu České televize „<a href="https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096902795-studio-6/216411010100217/obsah/453346-zeny-ve-vede">Studio 6</a>“ v rubrice Ženy ve vědě a Dr. Irena Kučerová pohovořila v televizním programu „<a href="https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1148499747-sama-doma/216562220600023/obsah/453496-ing-irena-kucerova">Sama doma</a>“ o své vědecké a pedagogické práci v oboru restaurování památek.</p>
<p>Publikaci vydalo VŠCHT Praha ve spolupráci se SOÚ AV ČR, v.v.i. v edici Osobnosti české vědy. Kniha je v tištěné verzi dostupná na Oddělení pro vědu a výzkum VŠCHT Praha a na NKC gender a věda, její elektronickou verzi si můžete stáhnout na webu <a href="https://gro.vscht.cz/">http://gro.vscht.cz/</a> či <a href="https://genderaveda.cz/">http://www.genderaveda.cz/</a>.</p>
<p>Přejeme Vám příjemné chvilky strávené s touto knihou!</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/cb261d79944d4c4b8711cfc548ff1d9b/obrazek.png" alt="Vysoká škola chemicko-technologická v Praze: Hledání dynamické rovnováhy, tři generace výzkumnic na VŠCHT Praha"/></p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/276be23f45c04db89e775136dcd627d5/obrazek.png" alt="Vysoká škola chemicko-technologická v Praze: Hledání dynamické rovnováhy, tři generace výzkumnic na VŠCHT Praha"/></p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/600cbb3ad03e409aa45cc249aa4ffa16/obrazek.png" alt="Vysoká škola chemicko-technologická v Praze: Hledání dynamické rovnováhy, tři generace výzkumnic na VŠCHT Praha"/></p>


Hledání dynamické rovnováhy, tři generace výzkumnic na VŠCHT Praha

<p><strong>Prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc., se narodila v roce 1952 v Praze. Je absolventkou Fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Od roku 2010 je na této fakultě vedoucí Ústavu analýzy potravin a výživy a vede akreditovanou Metrologickou a zkušební laboratoř na VŠCHT Praha. Ve své výzkumné i pedagogické práci se specializuje na chemickou bezpečnost potravin. Je členkou řady mezinárodních výborů, například výboru poradního orgánu EU pro kvalitu a bezpečnost potravin. Účastní se mnoha mezinárodních výzkumných aktivit a pod jejím vedením byla navázána úzká spolupráce s mnoha světově uznávanými institucemi (OSN, WHO). Je autorkou více než 260 odborných článků a publikací. V roce 2005 získala Cenu rektora VŠCHT Praha za mimořádné výsledky ve výzkumu a vývoji, v roce 2006 Cenu ministra školství za mimořádné výsledky dosažené při zavádění nových progresivních multireziduálních metod nezbytných pro rychlou a efektivní kontrolu hygienických limitů kontaminantů v potravinách a v roce 2015 Cenu Františka Běhounka.</strong></p>
<p><strong>Paní profesorko, mohla byste prosím krátce vysvětlit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?</strong></p>
<p>Již dlouhá léta se specializuji na chemickou bezpečnost potravin, konkrétně na výzkum zavádění optimalizace a validace analytických postupů, které umožní sledování různých toxických látek v potravinách. Metody musí být citlivé, opakovatelné, univerzální a samozřejmě efektivní. Přednost dáváme multidetekčním postupům, které umožní v jedné analýze stanovit velké množství analytů reprezentujících někdy i různé skupiny kontaminantů. Pro realizaci stopové analýzy je potřeba aplikace moderních instrumentálních metod. Druhou oblastí, které se věnuji, je výzkum podmínek, za kterých dochází ke kontaminaci potravin, a možností, jak těmto situacím předcházet, případně je minimalizovat. Snížení expozice škodlivinám je jedním ze způsobů ochrany zdraví konzumentů. V posledních letech je moje velké téma odhalování falšování potravin – kromě ochrany ekonomických zájmů producentů lze i zde předejít v některých případech zdravotním rizikům.</p>
<h5><strong>Co vás osobně na tomto tématu zajímá nebo baví?</strong></h5>
<p>Jde o výzkumné téma, které má silný prvek interdisciplinární spolupráce nejenom chemiků, ale i expertů v oblasti toxikologie, výživy a životního prostředí. Zároveň jde o problematiku, která má v současném světě globální charakter, neboť nejen potraviny, ale i suroviny na jejich výrobu jsou předmětem celosvětového obchodu.</p>
<h5><strong>Proč jste se původně rozhodla pro studium chemie?</strong></h5>
<p>Motivace jít studovat na VŠCHT byla jednoznačná. Můj otec byl absolventem VŠCHT, už od malička mě jeho vyprávění o tajích chemie bavilo, takže vztah k chemii mám asi v genech. Měla jsem zájem studovat chemii kombinovanou s nějakou „biodisciplínou“. Vždyť potraviny, respektive suroviny pro jejich výrobu, jsou vlastně součástí přírody, proto jsem si vybrala Fakultu potravinářské a biochemické technologie.</p>
<h5><strong>Jak jste si představovala svoji budoucí kariéru v době, kdy jste začala studovat?</strong></h5>
<p>Samozřejmě jsem si přála vystudovat a získat titul, ne kvůli tomu, abych si ho psala před jménem, ale abych si v životě něco splnila. Myslela jsem si, že po ukončení studia půjdu pracovat někam do výzkumného ústavu. Možnost pokračovat v doktorském studiu mně byla nabídnuta až na samém konci mých vysokoškolských studií a právě tehdy byla asi nasměrována moje další kariéra. Avšak úplně zásadní vliv na moje další směřování měl můj postdoktorský pobyt v Holandsku na Free University of Amsterdam na Department of General Analytical Chemistry, dostala jsem se na špičkové pracoviště a poznala tehdejší klíčové vědce v oboru analytické chemie v Evropě. Po návratu jsem díky nabytým zkušenostem získala první vlastní granty na výzkumné projekty.</p>
<h5><strong>Uvažovala jste o tom, že se dáte na vědeckou dráhu?</strong></h5>
<p>Vědu jsem dělat chtěla, ale jakou vědu nebo v jaké pozici, o tom jsem samozřejmě konkrétní představu neměla, protože za socialismu platila jiná měřítka než dnes.</p>
<h5><strong>Zmínila jste, že rozhodujícím momentem pro vaši kariéru byl pobyt v zahraničí…</strong></h5>
<p>Ano, a speciálně Holandsko byla ideální destinace, protože na rozdíl od zemí bývalého Rakouska-Uherska nebo i Německa tam bylo a doposud je mnohem liberálnější prostředí. Začínající vědec a profesor jsou v podstatě kolegové, není tam taková hierarchie, která vládla u nás. Zjistila jsem tam dvě důležité věci, a to, že na jedné straně mohu s profesorem mluvit jako s partnerem a sdílet s ním odborné postoje, ale na druhé straně že má člověk obrovskou zodpovědnost za to, co dělá. Také jsem si tam uvědomila, že jsem na VŠCHT získala dobré vzdělání; přestože jsem neměla přístup ke špičkovým technologiím, chemii jsem rozuměla, to mě tehdy docela potěšilo.</p>
<h5><strong>Potkala jste ve svém životě osobnosti, které vás motivovaly nebo ovlivnily vaše rozhodnutí pro vědeckou práci?</strong></h5>
<p>V rodinném prostředí, jak už jsem zmínila, to byl můj otec. Byl to vynikající chemik, bohužel v minulém režimu mu nebylo umožněno rozvíjet svoji kariéru tak, jak by si představoval. Na VŠCHT na našem ústavu to byl můj školitel, pan profesor Velíšek, který byl uznávaným odborníkem v oblasti chemie potravin a mým velkým vzorem. Ale asi úplně největší impulzy jsem dostala v mezinárodní komunitě a při spolupráci se zahraničními partnery. Měla jsem možnost vidět, jak se to dělá na špičkových pracovištích, jak se připravují úspěšné projekty a zároveň jak je potřeba do nich promítnout ambici být lepší než ti druzí.</p>
<h5><strong>Jsou zahraniční pobyty důležité pro budování vědecké kariéry?</strong></h5>
<p>Je naprosto zásadní být integrován do mezinárodních týmů, kde se naučíte mnohem více abstrahovat od detailů a nepodstatného a jít rovnou k jádru věci. Musíte zaměřovat své myšlenky tak, aby přinášely něco jedinečného, čím oponenty zaujmete, a v kompetitivním prostředí si stále udržovat svůj odborný kredit. Ráda bych zdůraznila, že pro mě jsou významnou složkou kreditu také moji studenti, a zejména doktorandi, kteří jsou výběr toho nejlepšího kolem mě. Neskutečně hezký pocit je, když vidím úspěšnou kariéru svého bývalého doktoranda, kde je znát otisk mojí „školy“, a zároveň mě mile překvapí, když v určitých aspektech překoná i svého učitele. Myslím si, že je hodně důležité, aby studenti jezdili do zahraničí spolu se svým profesorem, aby viděli, že si ho tam považují.</p>
<h5><strong>Podporujete své doktorandy a doktorandky, aby vyjížděli do zahraničí?</strong></h5>
<p>Pořád! Často jezdíme i společně, beru je, kdykoliv je možnost, s sebou. Samozřejmě jim vytvářím příležitost absolvovat i samostatné zahraniční pobyty.</p>
<h5><strong>Co vás na vaší práci nejvíce baví?</strong></h5>
<p>Velkou radost mám, když nám přijmou článek v prestižním časopise. A potom mě baví, když mám přednášku a dostanu spoustu dotazů, protože to značí, že jsem posluchače zaujala. Za velký úspěch považuji získání evropských projektů. Postupem času se stal náš tým pojmem a sympozium Recent Advances in Food Analysis (RAFA – www.rafa2015.eu), které jsme od začátku tohoto století s mým bývalým „spolužákem“ z Free University of Amsterdam začali organizovat, se stalo dnes jednou z nejvýznamnějších událostí v mém oboru.</p>
<h5><strong>Vedle toho, že učíte a věnujete se vědecké práci, jste vedoucí ústavu, což je asi hodně manažerská práce, která vám zabere také nějaký čas…</strong></h5>
<p>Naštěstí můj děkan, který je sám významný vědec, má pochopení pro to, že ne vždy jsem v administrativě stoprocentně dokonalá. Když jsem se rozhodovala, jestli část své kapacity věnuji manažerské práci v pozici vedoucí ústavu, bylo to pro mě rozhodnutí o tom, kam mohu svobodně směřovat svůj tým, zda si budu rozhodovat já sama, nebo někdo jiný za mě. Za tuto svobodu platím jistou daň, mám méně času na studenty, což mě hrozně mrzí. Mezi vedoucími ústavů naší fakulty jsem v současnosti jediná žena, ale můj pan děkan mě podporuje.</p>
<h5><strong>Kdo vám nejvíce pomáhá s manažerskou prací nebo s administrativou?</strong></h5>
<p>Na ústavu mám dvě ženy, dnes již docentky, které mě samy efektivně podporují. Obzvlášť paní docentka Pulkrabová, tajemnice, je mojí konzultantkou a velkou oporou. Ona, stejně jako docentka Stránská, je zároveň velmi dobrá odbornice s „tahem na branku“. Samozřejmě náš tým není jednobarevný, genderové otázky však nejsou na pořadu, asi právě proto, že Ústav analýzy potravin a výživy si udržuje svůj vysoký standard.</p>
<h5><strong>Jaké to je, být jedinou ženou mezi vedoucími ústavů u vás na fakultě?</strong></h5>
<p>Někdy ne úplně jednoduché, ale ne kvůli tomu, že jsem žena, spíš že jsem asi příliš aktivní. Všichni jsou vzdělaní a opravdu dobří, ale někteří nemají ten internacionální rozhled a zkušenost a někdy jim vadí, že strávím hodně času mimo školu na služebních cestách. Kolegové si už ale zvykli na mé časté zahraniční cesty, vědí, že jsem vždy dostupná na internetu a reaguji na e-maily.</p>
<h5><strong>Je těžké se jako žena prosadit tady na fakultě nebo v ústavu?</strong></h5>
<p>V osmdesátých a devadesátých letech se to bralo tak, že vědecká kariéra je především pro muže. Dokonce i můj školitel, pan profesor Velíšek, kterého si velice vážím, dával přednost „pánské“ laboratoři. Často v diskusi zaznělo: „Vy ženské jste emotivní.“ Já jsem to od něj ale necítila jako urážku nebo ponížení, nakonec jsme vždy našli konsenzus. Později, když začaly na fakultě převažovat ženy a vědecké pozice musely být obsazené, situace se změnila.</p>
<h5><strong>Myslíte, že se vnímání přítomnosti žen ve vědě změnilo?</strong></h5>
<p>Změnilo se to hodně, určitě aspoň u nás na VŠCHT. Skutečnost, zda mladý kandidát na docenta je muž nebo žena, nehraje žádnou roli. Myslím si, že ženy mají jednu velkou výhodu, alespoň to vidím u žen okolo sebe: umí pracovat paralelně na více tématech.</p>
<h5><strong>Vidíme, že zatím není moc žen v nejvyšších pozicích a v rozhodovacích orgánech na VŠCHT, i jinde je to obdobné. Proč myslíte, že tomu tak je?</strong></h5>
<p>Před patnácti lety nebyla ve vědecké radě školy jediná žena. Přišlo mi divné, proč tomu tak je, když u nás na fakultě převažují ženy mezi studenty a máme i skvělé profesorky, tak jsem se začala ozývat. Potom se stala členkou paní profesorka Jitka Moravcová. A jsou tu další významné ženy, paní profesorka Demnerová, bývalá vedoucí Ústavu biochemie a mikrobiologie, a paní profesorka Valentová, předsedkyně Akademického senátu, která má u mužů přirozený respekt.</p>
<p>A proč jich je tak málo? Myslím si, že kariéru hodně „brzdí“ děti a problém vzniká v období, kdy ženy zůstanou s dětmi dlouho doma. Pokud chcete být opravdu jenom vědkyně a máte manžela, který je také vědec, nejde to moc dohromady, protože o rodinu se musí někdo starat. Problém nevidím v tom, že by na VŠCHT ženám někdo bránil v jejich kariéře.</p>
<h5><strong>Co by tedy mohla škola udělat, aby vědkyně měly lepší možnosti, když se rozhodnou mít děti, aby úplně z vědy „nevypadly“?</strong></h5>
<p>Já na to mám svůj recept a myslím si, že funguje. Důležité je dát ženám s malými dětmi důvěru a umožnit jim pracovat z domova, případně jim vyjít vstříc flexibilně i s rozvrhem. Velkou roli hrají i finanční podmínky. Udržet kontinuitu v práci je možné, když si může žena zaplatit paní na hlídání, která jí vyzvedne dítě ze školky nebo z jesliček. Velkým přínosem na VŠCHT je dětský koutek Zkumavka pro předškolní děti zaměstnanců. A také musíte mít chápajícího manžela. </p>
<h5><strong>Je také možnost pracovat jen na částečný úvazek…</strong></h5>
<p>„Práce z domova“ neznamená, že pracujete jenom doma, když je třeba, musíte stejně přijít do práce. Pracovat na částečný úvazek není podle mě moc reálné, když chcete dělat něco systematicky. Přijdete do práce, a než se rozběhnete, jdete za čtyři hodiny domů, navíc i když má někdo poloviční úvazek, je v práci mnohdy déle.</p>
<h5><strong>Myslíte, že vědecká práce vyžaduje hodně času a pracovního nasazení?</strong></h5>
<p>Vědecká práce je náročná, nedá se úplně naplánovat a rozfázovat, nejde si říct „budu chodit do práce od osmi do dvou“. Ve vědě nezaručíte pravidelnost a monotónní cyklus pracovních povinností. Kromě práce v laboratoři a se studenty ještě připravujeme a realizujeme výzkumné projekty se zahraničními partnery, a když se blíží termín odevzdání návrhu nebo zprávy, pracujeme i v sobotu a v neděli, i večer nebo o půlnoci, dostáváme e-maily od našich zahraničních partnerů a hned odpovídáme, abychom projekt co nejlépe připravili.</p>
<h5><strong>Jak to bylo u vás? Jak se vám dařilo slaďovat rodinné a pracovní povinnosti, když byly děti malé?</strong></h5>
<p>Já mám dva – dnes již dospělé – syny. Když byli ještě malí, moc mi pomáhala moje maminka, byla učitelka a s dětmi to uměla. Když jsem byla na studijním pobytu v Holandsku, starala se o ně, spolu s mým manželem, velmi obětavě. Dnes mě trošku mrzí, že jsem s nimi nebyla více. Myslím si, že dvoukariérové manželství je dosti složité. Já mám strašně hodného manžela, pro kterého kariéra nebyla priorita, i když je vysokoškolák. My dva jako členové rodiny jsme byli komplementární s tím, že manžel se více věnoval rodině. Když se vám kariéra začne rozvíjet a vidíte úspěchy, je to jak řetězová reakce, kterou je těžké přerušit, pokud ovšem máte zázemí, jaké jsem měla já.</p>
<h5><strong>Byla jste třeba někdy v situaci, kdy jste musela volit mezi profesí a rodinou?</strong></h5>
<p>Naštěstí ne, díky svému moudrému muži a díky dobrému rodinnému uspořádání jsem se do takové situace nedostala.</p>
<h5><strong>To se docela vymyká tradičnímu modelu uspořádání rolí v rodině. Jak to vnímalo vaše okolí?</strong></h5>
<p>Manžel mě vždycky prezentoval jako ne úplně typickou manželku a matku. Nepopírali jsme, že to máme doma takto nastavené, říkali jsme si, že jsme rodinný tým, a když to zprůměrujeme, jsme úplně normální rodina. Jestli je to trošku v nerovnováze, co se týče profesního angažování, tak je to jen naše věc, kterou jsme si sami zvolili.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že kdyby ve vedení bylo víc žen, bylo by to přínosné?</strong></h5>
<p>Určitě bylo, protože ženy myslí jinak než muži a tím se vzájemně doplňují. Vidím odlišnosti třeba ve způsobu řešení různých situací. Ženy mají více sociální cítění a empatii, vnímají, co je za člověkem, se kterým jednají, více přihlížejí k jeho situaci osobní, rodinné, finanční a podobně. Zároveň ženy nejsou tolik formální a jsou schopné jít za hranici toho, co by ani pracovně nemusely dělat. Od některých mužů třeba slyším: „To nemám v popisu práce.“ To já bych nikdy neřekla, protože když mi něco připadne důležité, je dobré se tomu věnovat i nad rámec povinností.</p>
<h5><strong>Jak se díváte na systém hodnocení vědecké a pedagogické práce na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Myslím si, že systém hodnocení je dobrý. Mrzí mě ale, že už nejsme vnímáni jako prestižní škola, což je dáno systémem financování. Do prvního ročníku přijímáme hodně posluchačů, bez přijímacího řízení, tím se dostává na školu průměrná úroveň studujících. To má potom dopad i na vědu, není zde tolik talentů, kteří by měli motivaci a potenciál pro vědeckou práci. Navíc v řadě případů jsou nabídky výzkumných ústavů Akademie věd ČR a nově vzniklých výzkumných center pro doktorské studium finančně významně atraktivnější než nabídky, které mohou poskytnout vysoké školy. Když objevím talentované studenty (třeba už ve druhém ročníku), věnuji se jim a nechci, aby od nás odešli jinam. Talentovaných studentů je málo, ale když na ně narazím, snažím se je u nás zakořenit a začleňovat do našich vědeckých týmů.</p>
<h5><strong>Jak se podle vás pozná talent nebo potenciál pro vědu?</strong></h5>
<p>To se pozná velice dobře. Takový student se chce co nejrychleji zapojit do práce na ústavu, aktivně kontaktuje pedagogy a zajímá se o dané téma. Není to jen o dobrých známkách, ale o tom, že ho něco hodně baví a věnuje se tomu do hloubky. Když studentům nabídnu možnost, aby na některém z našich projektů spolupracovali, tak jsou to ti, kteří zůstávají déle v laboratoři, ti, kteří se zeptají, zda mohou přijít třeba i v sobotu. Je to moc hezký pocit, když potkáte někoho talentovaného a po letech vidíte, jak u státnic dokáže suverénně obhájit svoji práci.</p>
<h5><strong>Jaké by měl mít vlastnosti nebo schopnosti dobrý vědec nebo vědkyně?</strong></h5>
<p>Hlavně si musí být vědom toho, že existuje stále hodně nepoznaného a i dobrá řešení mohou být dále zlepšována. Musí mít pokoru a být férový v tom smyslu, že když se mu něco nepovede, nezatajuje to, ale dál pátrá, proč to nejde. Musí umět řešit problémy, musí být vytrvalý a také ctižádostivý. Naprostá samozřejmost je, že musí mluvit plynně anglicky. Důležitá je též ambicióznost a snaha být úspěšný. Přehnané sebevědomí se mi samozřejmě také nelíbí, ale do určité míry je ho potřeba, a to zejména v rámci mezinárodní spolupráce. A také být hrdý na svoji školu. Já studentům vždycky říkám: „VŠCHT je značka s velkým kreditem.“</p>
<h5><strong>Co ráda děláte ve volném čase? Máte čas na své koníčky?</strong></h5>
<p>Volný čas trávím s rodinou, také mě hodně zajímá současné dění, sleduji třeba pořady Václava Moravce.</p>
<h5><strong>Co byste poradila nebo vzkázala ženám, které teprve o vědecké profesi uvažují nebo jsou na začátku vědecké dráhy?</strong></h5>
<p>Musí si být vědomy toho, že z hlediska rodinného nebo partnerského života je to těžší. Měly by si najít muže, který je bude ve vědecké kariéře podporovat. Vzkázala bych jim, aby se ale nenechaly odradit, protože angažovat se ve vědě je krásné. Já jsem prožila s vědou neobyčejný život.</p>
<h3><strong>Kniha je v tištěné verzi dostupná na Oddělení pro vědu a výzkum VŠCHT Praha a na NKC gender a věda, její elektronickou verzi si můžete stáhnout na webu http://gro.vscht.cz/ či http://www.genderaveda.cz/.</strong></h3>


prof. Ing. Jana Hajšlová, CSc.

<p><strong>Profesor František Štěpánek dlouhodobě podporuje spolupráci svého oboru s obory příbuznými, věnuje se i studentům z jiných škol, např. zaměřených na farmacii. Propojuje akademický svět se světem renomovaných firem a korporací, řada jeho studentů působí ve vývojových odděleních nadnárodních společností, které se specializují na oblast biomedicíny, farmacie a agrochemie. Profesor Štěpánek pomáhá studentům rozvíjet a upevnit tzv. inženýrský způsob myšlení, který je nezbytný pro řešení vědeckých a technických úkolů. Studenti vysoce oceňují nejen mimořádně rozsáhlé a hluboké znalosti profesora Štěpánka, ale i jeho empatii, lidský přístup a manažerské dovednosti.</strong></p>
<p>Je zakladatelem a vedoucím Laboratoře chemické robotiky (LCHR), která byla otevřena na VŠCHT v Praze v červnu 2008 a kterou do dnešního dnes prošly desítky Ph.D. studentů i studentů bakalářského a magisterského studia, včetně několika post-doktorských výzkumných pracovníků. <strong>Profesor Štěpánek byl rovněž školitelem Martina Baloucha, který letos obsadil 2. místo v kategorii Nejlepší diplomová práce.</strong> Současnou rolí pedagoga je, podle profesora Štěpánka, pomoci studentům se orientovat v záplavě dostupných informací, držet směr a netěkat a umět si pokládat ty správné otázky. <em>„Práce pedagoga mi dala spoustu radosti a uspokojení z úspěchů mých absolventů a hlavně mnoho přátelství, zejména s absolventy doktorského studia,“</em> říká profesor Štěpánek.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/5011af4c68df4d158f520f8d411ba26f/obrazek.png" alt="Vysoká škola chemicko-technologicka v Praze: prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D."/></p>
<p>Profesor František Štěpánek vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kde rovněž absolvoval doktorské studium – současně také na Univerzitě Pierra a Marie Curieových v Paříži. Po dvouletém post-doktorském pobytu na Unilever R&amp;D v Port Sunlight pokračoval ve výzkumné i pedagogické práci na Imperial College v Londýně. Do Prahy a na svou alma mater se vrátil v roce 2008, aby zde založil Laboratoř chemické robotiky (LCHR), v jejímž čele stojí dodnes. Profesor František Štěpánek je autorem více než 140 odborných publikací a držitelem několika významných ocenění za vědeckou práci.</p>
<p>Laboratoř chemické robotiky je vybavena špičkovými přístroji a probíhá v ní multidisciplinární výzkum týkající se vývoje tzv. chemických robotů, tj. syntetických mikročástic, které mají strukturu a funkci inspirovanou jednobuněčnými organismy. Mají například schopnost řízeného vylučování molekul přes polopropustnou membránu, autonomního pohybu v prostředí a disponují systémem vnitřních kompartmentů, v nichž mohou probíhat chemické reakce.</p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl pro pedagogickou dráhu?</strong></h5>
<p>Chtěl jsem kombinovat výzkum podle mé volby, spolupráci s praxí a výchovu talentů. Vysoká škola mi pro to přišla jako nejlepší zázemí.</p>
<h5><strong>Co vám při učení přináší největší radost?</strong></h5>
<p>Vidět postupný přerod studentů z čerstvých maturantů až do profesionálů schopných vzít na sebe a samostatně řídit složité výzkumné nebo aplikované projekty. Mít šanci inspirovat studenty a otevírat jim možnosti profesního uplatnění.</p>
<h5><strong>Je učit dneska těžší nebo jiné, než to bylo dřív?</strong></h5>
<p>Myslím, že v minulosti bylo učení zejména o předávání informací a faktů. Dnes je dostupnost informací taková, že rolí pedagoga je spíše pomoci studentům se v té záplavě orientovat, držet směr a netěkat, umět si pokládat ty správné otázky. Možná je dnes těžší studenty zaujmout a udržet pozornost v konkurenci všech vjemů z on-line světa.</p>
<h5><strong>Co se Vám na současných studentech líbí, případně nelíbí?</strong></h5>
<p>Líbí se mi, co všechno jsou schopni samostatně zorganizovat a zařídit, jak se umí propojovat navzájem a pracovat v týmech, nebojí se jít do složitých témat. Velmi se mi líbí, že chtějí mít jasno o smyslu toho, co dělají, chtějí vědět, že mění svět k lepšímu. Také se mi líbí pestrost osobností a pohledů na svět, které studenti přinášejí.</p>
<h5><strong>Co byste doporučil těm, kdo zvažují kariéru pedagoga?</strong></h5>
<p>Určitě si vyzkoušet i jinou práci, aby měli porovnání. V rámci pedagogické práce pak mít co nejpestřejší skladbu různých typů výuky a nespadnout do rutiny. A neustále si uvědomovat, že cokoli uděláme nebo řekneme, je vnímáno skupinou mladých lidí, které tím formujeme, a že bychom jim měli jít příkladem.</p>
<h5><strong>Co nejcennějšího Vám práce pedagoga dala?</strong></h5>
<p>Dala mi spoustu radosti a uspokojení z úspěchů mých absolventů a hlavně mnoho přátelství, zejména s absolventy doktorského studia.</p>
<h4><a href="https://new.siemens.com/cz/cs/spolecnost/o-nas/cena-siemens.html"><strong>Cena Wernera von Siemense 2019</strong></a></h4>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/22002363cfa04dafa02f0db7e73a5ddb/obrazek.png" alt="Siemens: Cena Wernera von Siemense 2019"/></p>


Cenu Wernera von Siemense 2019 v kategorii Ocenění pedagogické praxe získal Prof. Ing. František Štěpánek, Ph.D. z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.

Ing. Jitka Čejková, Ph.D.

<ol start="51">
<li>ročník Karnevalu chemiků - největšího a nejstaršího karnevalu v ČR!</li>
</ol>
<h3><strong>Co je to Kachekran aneb &quot;Karneval chemiků končící k ránu&quot;, poznejte ho v <a href="https://gcms.cz/article/264">našem článku</a>.</strong></h3>


Kachekran 2020 - Největší karneval v ČR! - aftermovie

Prof. Ing. Jitka Moravcová, CSc.

Doc. Ing. Milena Stránská (Zachariášová), Ph.D.

<p><strong>Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc., se narodila v roce 1947 v Praze. Je absolventkou Fakulty potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické. V roce 1982 obhájila kandidátskou disertační práci, v roce 1997 se stala profesorkou. Od roku 1970 působí v Ústavu biochemie a mikrobiologie, který v letech 2006 až 2013 vedla. V pedagogické a výzkumné činnosti se zaměřuje převážně na potravinářskou a environmentální mikrobiologii. Za dobu působení na VŠCHT úspěšně řešila okolo čtyřiceti národních a zahraničních projektů. Je členkou vědecké rady fakulty i VŠCHT Praha a několika ústavů Akademie věd ČR. Je členkou řady národních i mezinárodních odborných společností a komisí. V roce 2011 obdržela Cenu Milady Paulové za přínos k rozvoji oboru chemie.</strong></p>
<p><strong>Paní profesorko, mohla byste prosím na úvod představit svůj výzkum?</strong></p>
<p>Výzkum na vysoké škole je diverzifikovaný, podílejí se na něm studenti jak bakalářského, tak magisterského a doktorandského studia. Naším úkolem je vychovat nejen budoucí vědecké pracovníky, ale i schopné technology v příslušných oborech. Já osobně jsem zapojena do výzkumu a pedagogiky v oblastech potravinářské mikrobiologie a mikrobiologie životního prostředí.</p>
<p><strong>Co vás na těchto tématech tak zaujalo, že jste si je vybrala pro své bádání?</strong></p>
<p>Ze zaměření našeho ústavu pro mě jako mikrobiologa logicky vyplynulo, že se budu věnovat potravinářské mikrobiologii. Po politických změnách v roce 1989 a dále pak po odchodu sovětských vojsk se objevil problém, o kterém se dříve nemluvilo – znečištění životního prostředí. Hledaly se nové přístupy, které by účinně odstranily anorganické i organické kontaminanty. Do tohoto programu jsme se zapojili a získali své první vědecké projekty v této oblasti. Začali jsme lokalitami, kde původně působila sovětská vojska. Řada těchto míst byla kontaminována leteckým benzínem, ropou a těžkými kovy. Izolovali jsme z těchto míst mikroorganismy, které byly schopné tyto látky odbourávat. Postupně jsme přešli na likvidaci toxických polychlorovaných bifenylů, které se vykytují v životním prostředí a mohou působit závažné zdravotní problémy. Jejich výroba byla zakázána a současně vznikla potřeba tyto látky účinnými způsoby z přírody odstranit. My jsme se zaměřili na metody využívající biologické systémy, mikroorganismy a rostliny.</p>
<h5><strong>Jaká byla na začátku vaše motivace ke studiu chemie?</strong></h5>
<p>Původně jsem se chtěla držet rodinné tradice a studovat medicínu, ale díky skvělému učiteli chemie na střední škole, který v řadě z nás vzbudil zájem o tento předmět, jsem se přihlásila ke studiu na VŠCHT Praha na Potravinářskou fakultu. Končila jsem na katedře kvasné chemie a po té jsem nastoupila na katedru biochemie a mikrobiologie a přihlásila se na aspiranturu.</p>
<h5><strong>Co vás dovedlo až k vědecké práci?</strong></h5>
<p>Během studia jsem neměla moc jasnou představu o tom, na co se chci zaměřit, prostě jsem pracovala na dané problematice, která se mi líbila, a také se mi zamlouvalo akademické prostředí, všechno bylo pro mě nové a zajímavé. Jako pomocná vědecká síla jsem ve druhém ročníku přišla na náš ústav do laboratoře pana profesora Káše a začala jsem pracovat na menších vědeckých úkolech. Můj zájem o práci v laboratoři se prohluboval, tak jak se prohlubovaly i mé teoretické znalosti. Když jsem pak končila studium, připadalo mi docela přirozené zůstat a pokračovat a ani mě nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného. Měla jsem štěstí, protože v té době se na ústavu uvolnilo místo. Byla jsem ve správný čas na správném místě.</p>
<h5><strong>Co vás na akademickém prostředí nejvíce lákalo?</strong></h5>
<p>Nejvíc se mi líbila a líbí rozmanitost mojí práce, která není stereotypní a je velmi pestrá. Zahrnuje různé činnosti. Na prvním místě je samozřejmě výuka a výzkum, k tomu se pojí řada dalších prací a úkolů navíc, které se obvykle vynoří náhle a nečekaně. Také mě baví práce s lidmi a možnosti rychle se dozvídat nové věci. Nelze přednášet stále to samé, výuku a přípravu je nutné rozšiřovat o nové poznatky, které získávám při výzkumné práci. A naopak, když studuji literaturu a materiály pro přípravu přednášek, napadá mě, jak by to šlo využít ve vědecké práci.</p>
<h5><strong>V letech 2006 až 2013 jste byla vedoucí ústavu. Co vás tenkrát motivovalo k tomu, že jste se rozhodla kandidovat?</strong></h5>
<p>Moje funkce vedoucí ústavu vyplynula mimo jiné i z tehdejší personální situace v ústavu. V žádném případě to nebylo jen mé rozhodnutí. Velkou roli v tom hrálo i doporučení mých kolegů, kteří mě na základě mých zkušeností a schopností podpořili jako vhodnou kandidátku.</p>
<h5><strong>Jak byste tuto svou profesní zkušenost s vedením ústavu zhodnotila?</strong></h5>
<p>To by měli zhodnotit jiní. Ale já z toho mám docela dobrý pocit, protože pár věcí se povedlo, získali jsme nové prostory a podařilo se mi ústav rozšířit a také posílit zastoupení mladých vědců a vědkyň, kteří u nás začali v té době studovat doktorát.</p>
<h5><strong>Jak se vám dařilo spojit manažerskou práci s pedagogickou a vědeckou činností?</strong></h5>
<p>Pracujeme v týmech a dohled nad studenty už přebírají mladší kolegové a kolegyně. Vždy se společně poradíme a vytyčíme si cíl a úkoly, pravidelně se scházíme a probíráme, co se podařilo a jak dál. Nestojím denně od rána v laboratoři a neříkám, co by se mělo dělat. Vědecká práce dnes už není práce jednotlivce, je založena na týmové spolupráci, protože problematika je tak rozsáhlá, že se na našem výzkumu podílejí specialisté z různých oborů.</p>
<p>Také jsem měla v té době výhodu, že děti už byly dospělé a já žila sama, takže mi bylo jedno, kdy přijdu domů. V práci trávím obvykle deset hodin. Můžu si práci rozvrstvit na celý den. Když všichni odejdou a telefony přestanou zvonit, dělám věci, na které je potřeba klid, píšu projekty a články.</p>
<h5><strong>Od začátku jste byla zapojena v projektu TRIGGER. Proč jste se rozhodla takovou iniciativu ve škole podpořit?</strong></h5>
<p>Máme na VŠCHT Praha hodně mladých žen – vědeckých pracovnic a doktorandek, pro které je problematické vracet se po rodičovské dovolené zpátky do práce, protože nemají kam dát děti. Uvědomovala jsem si, že je potřeba vytvořit ve škole zařízení péče o děti. Mnohokrát jsme o tom mluvily s paní kvestorkou a nakonec vznikla Zkumavka. To byl první krok.</p>
<h5><strong>Vidíte mateřství jako největší bariéru v profesním uplatnění žen ve vědě?</strong></h5>
<p>Ve své podstatě to bariéra není, ale ve srovnání s muži mají ženy jiné podmínky. Startovní čára je stejná, během studia ženy běží rychle, možná rychleji než muži, ale pak přijdou děti a na vyšších pozicích počet žen klesá. Muži jedou ve své kariéře nepřetržitě po jedné lince. Pokud se však žena nechce plně oddat vědecké práci a chce mít děti, musí na jistou dobu práci přerušit, což její kariéru zbrzdí. Zvláště v dnešní době, kdy je obrovské množství nových informací, je problematické zůstávat delší dobu doma. Zatímco jsou ženy na mateřské a rodičovské dovolené, zvyšují se šance pro stejně staré muže, kteří stihnout udělat více práce, sepsat více publikací, získat více kontaktů se zahraničními vědeckými laboratořemi, a tak mají možnost i dříve splnit požadavky na docenturu nebo profesuru. Na VŠCHT Praha to znamená, mimo pedagogickou činnost, dvacet publikací v impaktovaných zahraničních časopisech pro získání docentury a čtyřicet publikací pro získání titulu profesor.</p>
<h5><strong>Myslíte, že je to hodně?</strong></h5>
<p>Nezdá se to, ale je to tak. Když člověk nastoupí ve třiadvaceti na doktorát, do čtyřiceti mu zbývá sedmnáct let, což by znamenalo publikovat každý rok plus ještě něco navíc. Ale když se podíváte, jaké jsou možnosti, kolik je lidí na vysokých školách a ve výzkumu, není snad ani možné, aby se všem podařilo publikovat v uznávaných časopisech.</p>
<h5><strong>Na vysoké škole se hodnotí také pedagogická práce. Jak je tomu u vás?</strong></h5>
<p>Více se hodnotí vědecká než pedagogická činnost, což se příliš neslučuje s tím, že jsme na vysoké škole a měli bychom být hlavně dobrými pedagogy. I když na druhou stranu kvalitní pedagogika souvisí s výzkumem, protože vědecká práce umožňuje větší rozhled v oboru, a to by se mělo odrazit i na kvalitě přednášek.</p>
<h5><strong>O Zkumavce jsme již mluvily. Co podle vás může škola ještě dělat, aby zlepšila možnosti kariérního postupu žen?</strong></h5>
<p>Je důležité dát ženám šanci, aby se postupně vracely a zapojovaly do práce. Na VŠCHT Praha některé mladé ženy, které jsou na rodičovské dovolené, mají například možnost jednou týdně přednášet. Můžeme jim také nabízet další odborné kurzy, kde si mohou rozšiřovat své znalosti a svou odbornost. Je tedy nutné povzbuzovat a podporovat ženy, které neztratily o vědu zájem a opravdu se jí chtějí věnovat. Samozřejmě, že jsou mladé ženy, pro které není ideálem nebo naplněním života jenom práce. Chtějí se více věnovat rodině a starat se o děti, proto chtějí mít práci, která není tak časově náročná a nevyžaduje takové nasazení jako vědecká práce na určité úrovni.</p>
<h5><strong>Setkáváme se však s tím, že lidé hodnotí jinak muže a jinak ženy s ambicemi a zájmem o vedoucí pozice…</strong></h5>
<p>Je to dáno životní rolí žen. Dříve se vůbec neuvažovalo o tom, že by se ženy měly v kariéře podporovat, protože žena patřila do kuchyně a k dětem a očekávalo se, že připraví manželovi příjemné domácí prostředí, aby mohl budovat svoji kariéru. To už se samozřejmě změnilo, ale na druhou stranu vidíme, že řada úspěšných žen, například manažerky velkých společností, nemá čas na to rodinu založit. Zdá se, že muži se takových žen skoro bojí, protože jsou úspěšnější než oni.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že se za posledních pár desetiletí proměnilo vnímání žen ve vědě?</strong></h5>
<p>Určitě ano. Je to samozřejmě i tím, že se otevřely hranice a že jsme se stali součástí Evropské unie, tím se i pohled na ženy ve vědecké práci změnil. Všechno se vyvíjí, u nás trochu pomaleji, jinde to jde rychleji, například v Norsku nebo v dalších státech. Ale myslím, že i u nás to spěje „k lepším zítřkům“, i co se týče zastoupení žen ve vůdčím postavení a vedení vysokých škol.</p>
<h5><strong>Je podle vás důležité se otázce zastoupení žen ve vedoucích pozicích systematicky věnovat?</strong></h5>
<p>Ano, ale chce to čas. Myslím si, že i díky projektu TRIGGER se u nás ve škole tato otázka postupně dostává do povědomí lidí. A proto je důležité pracovat s mladými ženami, které opravdu chtějí vědeckou práci dělat, povzbuzovat je a pomáhat jim, aby začaly vynikat a měly tak šanci dosáhnout stejného postavení jako muži.</p>
<h5><strong>Dnes jsou pro vědeckou kariéru důležité také zahraniční stáže nebo pracovní pobyty. Jaké jsou vaše zkušenosti?</strong></h5>
<p>Já jsem měla štěstí, že jsem se do zahraničí dostala už před revolucí. Souhlasím s tím, že je to důležité, protože člověk získá zkušenost z jiného prostředí, kde se naučí jiné věci, seznámí se s jinými lidmi, osvojí si cizí jazyk a naváže nové pracovní kontakty. Zejména pro mladé lidi je důležité (nejlépe někdy v počátcích jejich vědecké práce) dostat příležitost vyjet na několikaměsíční stáž na zahraniční pracoviště. V dnešní době už jsou takové možnosti téměř samozřejmostí, o které se naší generaci ani nesnilo. To považuji za jednu z největších výhod.</p>
<h5><strong>Co považujete za největší úspěch ve svém profesním životě?</strong></h5>
<p>V posledních dvaceti pěti letech jsme se podíleli na řešení řady domácích a zahraničních projektů, získali jsme zajímavé výsledky například při zavádění metody PCR do problematiky potravinářské mikrobiologie či při řešení odstraňování organických polutantů z životního prostředí. Nemám vysloveně jeden výsledek, který bych preferovala před ostatními. Radost mám z každého výsledku a z každé publikace.</p>
<h5><strong>V roce 2011 jste získala Cenu Milady Paulové, která je udělována každý rok vědkyním za jejich přínos k rozvoji oboru. Co pro vás tato cena znamená?</strong></h5>
<p>Ceny Milady Paulové si velmi vážím, moc mě to překvapilo, potěšilo a také mi to zvedlo sebevědomí. Nemyslím si, že bych byla lepší než ostatní nominované kolegyně. Pro mě to znamenalo ocenění práce, kterou jsem dělala celý život a kterou vlastně dělám dále. A je mi úplně jasné, že ne každému, kdo pracuje stejně jako já nebo ještě lépe, se takové pocty dostane.</p>
<h5><strong>Jaké musí mít člověk vlastnosti nebo dovednosti, aby byl úspěšný ve vědě nebo aby mohl vůbec dělat vědeckou práci?</strong></h5>
<p>Musí mít v sobě pro vědu nadšení a touhu jít dál, stále se vzdělávat a rozšiřovat své znalosti, musí být systematický a mít schopnost se koncentrovat. Musí umět nadchnout i lidi kolem sebe, se kterými spolupracuje, protože věda je týmová práce, měl by dokázat nenásilně vzbudit v ostatních zájem. A musí mít z práce radost, aby to byla jeho životní náplň.</p>
<h5><strong>A dalo by se říct, že toto vše pomohlo v kariéře i vám?</strong></h5>
<p>Asi ano, něco z toho určitě.                            </p>
<h5><strong>Hovořily jsme o nutnosti kombinovat práci a péči o děti. Jak jste to zvládala vy, když byly děti malé?</strong></h5>
<p>Proběhlo to, ani nevím jak. Mně v té době vůbec nepřipadalo, že by to bylo zatěžující. Všechno skloubit a zajistit bylo náročnější později, když jsem se rozvedla, dětem bylo tak dvanáct a deset let. Hodně mi pomáhala maminka. Ale teď, když sedím v práci do pozdních hodin večerních, říkám si, jak je možné, že jsem všechno dříve zvládala, práci, domácnost a děti. Přijde mi to téměř neskutečné.</p>
<h5><strong>Možná je to i tím, že se podmínky pro vědeckou práci proměnily. Vyžaduje více času, je větší tlak na výkon, shánění peněz…</strong></h5>
<p>Dříve jsme nepsali projekty a nežádali o granty, ale pracovali jsme na úkolech státního výzkumu, dělali jsme na tom, co nám bylo přiděleno. Ale ani dnes to není ideální, neustálá starost o peníze bere pozornost a čas samotné vědecké práci. Další změnou jsou možnosti komunikace, která vše zrychluje. Díky e-mailu a internetu si můžeme okamžitě vyměňovat zprávy, máme lepší a rychlejší přístup k časopisům, článkům a novinkám. Když tento „přelom“ začal, měla jsem už děti dost velké a mohla jsem se více věnovat práci.</p>
<h5><strong>Když se vám podaří najít si volný čas, co ráda děláte?</strong></h5>
<p>Spoustu svých koníčků už jsem opustila, ale vrátila jsem se ke čtení. Také ráda chodím do divadla a na koncerty. Vnoučata už vyrostla, už je nehlídám, už mě tolik nepotřebují, ony už pomalu začnou hlídat mě. (smích) Ale ráda s nimi trávím svůj volný čas.</p>
<h5><strong>Když se ohlédnete, myslíte si, že jste si svoji profesi zvolila dobře, nebo byste něco udělala jinak?</strong></h5>
<p>Kdyby došlo znovu na lámání chleba, nepřemýšlela bych a udělala bych to stejně. Práce je to náročná, a čím je člověk starší, tím je náročnější, ale její rozmanitost, možnost zabývat se různými činnostmi a pomáhat řešit nejrůznější věci a vše skloubit, to je velká výhoda. Jsem ráda, že mi to život poskytl, že mi dopřál dělat moje povolání.</p>
<h5><strong>Jaké máte další plány a sny v profesním i osobním životě?</strong></h5>
<p>Ráda bych své mladší kolegyně i kolegy dovedla až k habilitacím, aby byla zachována kontinuita a mohli se zapojit do rozhodování o důležitých činnostech na našem ústavu. Samozřejmě se budu nadále zapojovat do pedagogické činnosti, psaní projektů a publikací. V osobním životě si přeji, abych byla zdravá a mohla sledovat, jak úspěšná jsou má vnoučata.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázala začínajícím vědkyním nebo mladým ženám, které teprve o vědecké práci uvažují?</strong></h5>
<p>Jestli opravdu stojí o to dělat vědeckou práci, musí je to nejen bavit, ale musí to pro ně být osudová záležitost. Není to jednoduché a ne vždy se daří dosáhnout kýženého výsledku, ale vždycky je to výzva.</p>
<h3><strong>Kniha je v tištěné verzi dostupná na Oddělení pro vědu a výzkum VŠCHT Praha a na NKC gender a věda, její elektronickou verzi si můžete stáhnout na webu http://gro.vscht.cz/ či http://www.genderaveda.cz/.</strong></h3>


Prof. Ing. Kateřina Demnerová, CSc.

<p><strong>Nedostatek respirátorů třídy FFP3, které chrání lékaře, zdravotníky a další bojovníky s pandemií COVID-19 v první linii, je stále aktuálním problémem. Vědci z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze proto z dostupných vědeckých zdrojů vybrali a experimentálně ověřili nejvhodnější postup,  jak respirátory účinně sterilizovat a opakovaně je použít. Autoři nápadu, RNDr. Ivan Řehoř, Ph.D. a Ing. Marek Šoltys z Ústavu chemického inženýrství, přitom upozorňují, že jde o rychlé nouzové řešení, které nebylo certifikováno výrobcem.</strong></p>
<p><em>„Vždycky je samozřejmě lepší použít respirátor nový. Nicméně když žádný další nemáte, je sterilizace pomocí vodní páry cestou, která efektivně eliminuje virové částice a výrazně nesnižuje filtrační schopnost respirátoru,“</em> vysvětluje Marek Šoltys.</p>
<p>Z dostupné odborné literatury a výsledků experimentů provedených na VŠCHT vyplývá, že při správném postupu lze respirátor sterilizovat 5x, aniž by jeho účinnost klesla na úroveň FFP2.</p>
<p>Postup sterilizace je jednoduchý. Do plastové misky nalijete 50 ml vody, položíte na ni plastovou mřížku nebo děrované víko (nesmí být kovové!) a navrch uložíte použitý respirátor. <em>„Je důležité, aby byl na misku uložen vnější stranou dolů,“</em> upozorňuje Šoltys. Misku následně uložíte do mikrovlnné trouby a nastavíte čas podle výkonu mikrovlnné trouby – 1100+ W = 90 sekund, 800 – 1000 W = 180 sekund a 500 – 700 W = 300 sekund.</p>
<p>Během sterilizačního procesu by se měla odpařit zhruba polovina objemu vody. Pokud se odpaří méně, produkce páry nebyla dostatečná, a ani sterilizace tak nebyla dostatečná – v tom případě je třeba prodloužit čas. Jakmile se vše podaří, je třeba na respirátoru označit fixou ukončený sterilizační cyklus (kvůli přehledu, kolik cyklů už jste realizovali).</p>
<p><em>„Sterilizaci respirátorů provádějte pouze na vlastní zodpovědnost, je určený pouze pro nouzové případy akutního nedostatku ochranných pomůcek. Nejedná se o výrobcem certifikovaný postup. Výrobcem garantovaná filtrační efektivita s opakovaným použitím respirátoru klesá,“</em> upozorňuje důrazně Ivan Řehoř.</p>
<p>Ten je původním autorem myšlenky sterilizace parou. <em>„Přesněji řečeno, napadlo to mou ženu,“</em> usmívá se Řehoř. <em>„Pracuje na ARO v nemocnici a měli na celé oddělení jen 19 FFP3 respirátorů, takže ji napadlo, zda by je nešlo nějak sterilizovat a používat opakovaně. Já jsem prošel dostupnou recenzovanou literaturu, a zjistil, že sterilizace pomocí vodní páry na virové částice funguje,“</em> doplňuje.</p>
<p>S kolegou Šoltysem pak experimentálně ověřili fyzickou integritu vláken po sterilizaci, která v literatuře chyběla. Zjistili, že na rozdíl od napařování nad žehličkou (dojde ke spečení) mikrovlnná trouba filtru zásadně neubližuje. <em>„Ověřovali jsme také elektrostatický náboj na filtrační vrstvě, ale to se měří dost obtížně a byli jsme schopni pouze ověřit, že se vrstva nevybila na rozdíl od stavu, kdy se filtr sterilizuje například v roztoku ethanolu,“</em> říká Řehoř. Měřák elektrostatického pole škole bezplatně zapůjčila firma SMC.</p>
<p>Závěrem je, že respirátor třídy FFP3 by mělo být bezpečné použít do 5 sterilizačních cyklů. Svá zjištění budou autoři brzy publikovat ve formě odborné studie v recenzovaném časopise.</p>
<p><strong>Update 7. 4. 2020</strong>: Bylo zjištěno, že některé typy respirátorů (například Dräger X-plore) mají nosní sponu železnou. Ta se při sterilizaci v mikrovlnné troubě může zahřát natolik, že se z respirátoru odlepí (narozdíl od spon drátkových a hliníkových, které se nezahřívají tolik). Tento typ respirátoru tak není vhodný pro sterilizaci v mikrovlnné troubě.</p>
<p><img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/98830807a59e4228b5d71424c93285ef/obrazek.png" alt="Vysoká škola chemicko-technologická v Praze: Sterilizace respirátorů v mikrovlné troubě - česká verze"/></p>


Vědci z VŠCHT připravili návod, jak sterilizovat FFP3 respirátory

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

PFAS

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Vysoká  škola chemicko-technologická v Praze spojuje tradici s nejmodernějšími nano- a biotechnologiemi a dalšími progresivními směry a obory ve vědě a výzkumu. Spolu s vynikajícím mezinárodním renomé a špičkovým přístrojovým vybavením otevírá každému studentovi možnosti zapojit se do vědeckých projektů dle vlastního výběru, umožňuje zahraniční stáže a je následně vstupenkou k prestižnímu, dobře ohodnocenému uplatnění doma i v zahraničí.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Altium Podzimní semináře na Moravě 2026

Validace analytické metody a použití programu Excel - 2026

27. Škola hmotnostní spektrometrie 2026

How to Perform Routine Quantification by FTIR: Tips & Tricks Workshop

Probing Structure, Ion Dynamics and Interfacial Reactivity in Energy-Storage Materials by Solid-State NMR

Improving Efficiency in Routine PFAS Analysis Using EPA Methods 533 and 1633A