Doc. Ing. Barbora Doušová, CSc.

<p><strong>Ing. Monika Tomaniová, Ph.D., se narodila v roce 1972. Vystudovala obor chemie a analýza potravin v Ústavu chemie a analýzy potravin Fakulty potravinářské a biochemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde v roce 2002 obhájila doktorskou práci. Ve své výzkumné práci se věnovala především průniku karcinogenních polycyklických aromatických uhlovodíků a jiných kontaminantů do potravních řetězců. V současné době se specializuje na komplexní podporu a řízení výzkumných projektů, zejména mezinárodních, v oblasti kvality a bezpečnosti potravin. Získala mnoho zkušeností při koordinaci vzdělávacích aktivit a pořádání mezinárodních odborných konferencí a workshopů. Představuje tak jednu z klíčových postav VŠCHT v organizaci mezinárodních vědeckých mobilit a rozvoje mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu.</strong></p>
<h5><strong>Mohla byste na úvod vysvětlit, čemu se v rámci práce na VŠCHT věnujete a co vás na tom baví?</strong></h5>
<p>V současné době se věnuji komplexní podpoře projektů, které řešíme na Ústavu analýzy potravin a výživy. V první fázi je nutné připravit návrh projektu podle podmínek vyhlášené soutěže. V případě, že je projekt přijatý k financování, zajišťuji kompletní administrativní podporu a v řadě případů i kontrolu plnění úkolů projektu, a to především pokud jde o obsahovou stránku. To znamená, že musíte rozumět tomu, jaké téma projekt řeší, což bez vzdělání v dané oblasti příliš nelze. Vedle této činnosti se věnuji řadě dalších aktivit, které s projektem úzce souvisejí a jsou zaměřené na šíření informací a poznatků vytvořených během řešení projektu. Jedná se například o organizaci školení, letních škol, workshopů, konferencí, přípravu tiskových materiálů apod. Tyto aktivity se prolínají celým projektem, takže na jejich plnění spolupracuji prakticky se všemi členy konsorcia. Vedle spolupráce s řadou významných vědců, kteří jsou často velmi inspirující, mi to umožňuje stálé zdokonalování se v oboru a možnost zůstat v kontaktu s vědou, i když v současné době již nepracuji v laboratoři.</p>
<h5><strong>Jak se stalo, že se v současnosti nevěnujete přímo výzkumné činnosti?</strong></h5>
<p>To bylo rozhodnutí, které vyplynulo z aktuální situace. V době, kdy jsem  čekala první dítě, jsme spolupracovali na přípravě velkého mezinárodního projektu zaměřeného na problematiku autenticity a sledovatelnosti původu potravin, ve kterém jsem byla zodpovědná za oblast školení a vybudování informační sítě. Vzhledem k tomu, že na našem pracovišti nebyl nikdo, kdo by tuto roli mohl převzít, domluvily jsme se s paní profesorkou Hajšlovou, která byla hlavní řešitelkou projektu na VŠCHT, že budu i nadále na projektu spolupracovat. To se optimálně protnulo s mým odchodem na mateřskou dovolenou. Když pracujete na zahraničním projektu, není rozhodující, zda sedíte u počítače doma nebo v práci, zároveň neztrácíte kontakt s oborem, i když s prací v laboratoři samozřejmě ano. Moje aktivity v experimentální oblasti nejsou momentálně tak rozsáhlé, jak bych si přála. Možnosti mám spíše v oblasti pedagogické, kde jsem se například spolu s kolegyní docentkou Zachariášovou podílela na založení nového předmětu zaměřeného na autenticitu potravin, tedy oblast obsahově blízkou projektům, na jejichž managementu se podílím.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostala k VŠCHT?</strong></h5>
<p>Pro mě bylo studium na VŠCHT, Fakultě potravinářské a biochemické technologie, jedinou volbou již na gymnáziu. Na Ústavu chemie a analýzy potravin jsem absolvovala také doktorské studium a poté jsem získala pozici asistenta na témže ústavu.</p>
<h5><strong>Proč zrovna potraviny?</strong></h5>
<p>Chemie i biologie mě vždycky bavily. Na gymnáziu jsem se orientovala na problematiku agrobiologie. Logickým vyústěním této odborné specializace bylo rozhodnutí studovat Fakultu potravinářské a biochemické technologie. Potraviny mě zaujaly, a i když obory dalších fakult mě přišly také velmi zajímavé, zůstala jsem věrná potravinám. Jejich analýza je zajímavá, a pokud se naučíte principy používané v analytické chemii, můžete je uplatnit v jakémkoli oboru. Na základě vlastní zkušenosti z uplatnění našich absolventů na trhu práce mohu také říct, že perspektiva zaměstnání pro tento obor je dobrá.</p>
<h5><strong>Jak jste si po nástupu na VŠCHT představovala svou budoucí kariéru?</strong></h5>
<p>Nejprve jsem ani nevěděla, zda jít na doktorát. Po skončení školy jsem uvažovala o nástupu do místní firmy, ale tam byl osvícený vedoucí, který mi řekl: „Pokud máte možnost jít na doktorát, tak jděte“, protože měl sám dva syny a jeden z nich odcházel na doktorát do Ameriky. Důležité byly také ekonomické podmínky; tehdejší nástupní plat byl ve výši stipendia, takže jsem se rozhodla pro doktorát. Pokud má někdo možnost získat vyšší stupeň vzdělání, určitě bych mu to doporučila. Nejde totiž jenom o prohloubení znalostí, schopnosti formulace odborných textů a kreativního myšlení, ale zejména o prohloubení kompetence v daném oboru.</p>
<h5><strong>Změnila se po rozhodnutí jít na doktorát vaše představa o budoucnosti?</strong></h5>
<p>Moje představy se samozřejmě měnily, protože na začátku studia na VŠCHT byly naivní, chyběly nám informace, které dnes studenti mají. Ale během doktorátu jsem získala jasnou představu o tom, že chci zůstat pracovat v oboru, a také jsem si ujasnila, že pokud to půjde, zůstanu na škole. Bavila mě věda, a tak nebyl důvod odcházet. Nicméně moje rodina žije ve východních Čechách, takže jsem zjišťovala pracovní příležitosti i v několika místních firmách. Nenabídly mi ale takové špičkové laboratorní vybavení, na jaké jsem byla zvyklá z VŠCHT, která byla v tomto ohledu v té době unikátní – a stále je. Také nabízená práce nebyla natolik zajímavá, většinou se jednalo o rutinní základní analýzy, proto jsem zůstala na VŠCHT. Práce ve výzkumu na akademické půdě vám dává větší svobodu, i když samozřejmě v míře, která je omezená výzkumnými aktivitami prováděnými na pracovišti.</p>
<h5><strong>Došlo ve vaší kariéře k nějakým zásadním posunům?</strong></h5>
<p>Klíčové bylo moje těhotenství, protože v té chvíli se každá žena musí rozhodnout, jak dál. Byla jsem ráda, že jsem dostala příležitost nadále spolupracovat se školou a neztratit kontakt. Domluvili jsme se, že budu pracovat z domova, takže jsem prakticky nepřestala pracovat ani na mateřské dovolené. Vedle řady projektových odborných činností, jako bylo například zpracovávání experimentálních dat, jsem se podílela i na organizaci velkých mezinárodních konferencí zaměřených na kvalitu a bezpečnost potravin. Díky příležitosti, kterou mi VŠCHT poskytla, tedy práci formou „home office“, jsem mohla skloubit roli matky s rolí odborné pracovnice.</p>
<h5><strong>Máte dvě děti. Jak se vám dnes daří sladit osobní a pracovní život?</strong></h5>
<p>Důležité pro mě je, že můžu pracovat z domova, protože pokud bych měla sedět v kanceláři, nikdy bych nemohla pracovat s takovým nasazením. V tom nabízí akademické prostředí větší volnost, pokud máte osvíceného vedoucího, nemusíte být v práci od šesti hodin do tří. V mém případě je to někdy práce tak pro jeden a půl až dva úvazky, což zvládám, protože můžu trávit čas doma u počítače, nemusím dojíždět a můžu si rozložit den tak, jak potřebuji. Ráno vypravím děti do školy, pak pracuji, syn přijde ze školy, vyzvednu dceru z družiny, následují kroužky, úkoly, mezitím vyřizuji emaily, večer si sednu k počítači a můžu opět souvisleji pracovat.</p>
<h5><strong>Musela jste volit mezi kariérou a dětmi?</strong></h5>
<p>Podmínky pro kombinaci práce a osobního života jsou na VŠCHT dobré, například dětský koutek Zkumavka určitě řadě kolegů umožnil snadnější zapojení do práce, ale samozřejmě je vždycky co zlepšovat. S rozvojem výpočetní techniky došlo k posunu, který umožňuje vykonávat řadu činností z prostředí domova. V mém případě mi toto umožnilo práci z domova v době, kdy to ještě nebylo zcela běžné. Ovšem mojí kariéry a původního zaměření mé práce se mateřství samozřejmě dotklo, dříve jsem pracovala se studenty a v laboratoři a to samozřejmě v případě „home office“ nejde.</p>
<p>Doma to kombinujeme tak, že se starám o děti a domácnost, a když odjíždím do Prahy na VŠCHT nebo do zahraničí, vystřídá mě můj muž, který je naštěstí díky své práci poměrně flexibilní. Někdy vypomůžou i babičky, a vzhledem k tomu, že obě děti jsou již samostatnější, vše celkem zvládáme.</p>
<h5><strong>Vidíte rozdíl v tom, jaké volby musí v rodinném životě dělat vaši kolegové oproti vašim kolegyním?</strong></h5>
<p>Muži to mají jednodušší. Dříve jsem z legrace říkala: „Já být chlap, odejdu do zahraničí, uživím ženu a dvě děti a bez problémů dělám kariéru v zahraničí.“ Ale tím, že jsem žena, na které obvykle leží zodpovědnost za péči o rodinu, nezbývá mi než jít cestou nejmenšího odporu. V případě skloubení pracovních a rodinných povinností pak musíte mít partnera, který je ochoten s vámi sdílet veškeré povinnosti plynoucí z rodinného života.</p>
<h5><strong>V současnosti pracujete na mezinárodních projektech. Byla pro vaši kariéru obecně důležitá možnost vyjet do zahraničí?</strong></h5>
<p>Během studií jsem byla několikrát na stáži s agenturou IAESTE, myslím, že v té době Erasmus ještě neexistoval. Mobilita je důležitá pro získání zkušeností a hlavně kvůli osvojení jazyka. Když naši studenti jezdí na stáže v rámci Erasmu nebo jiného programu, získávají zkušenosti, učí se předmět v cizím jazyce, budují si kontakty a to je pro ně podle mě obrovský benefit. Bez aktivní znalosti angličtiny se ve vědeckém světě neobejdete. Vzhledem k tomu, že VŠCHT spolupracuje s řadou univerzit v Evropě i ve světě, studenti tyto možnosti mají a měli by je využít.</p>
<p>Pokud máte děti, je mobilita náročná na organizaci rodinných povinností. Nicméně i za této složité situace jsem jako kojící matka zvládla aktivní participaci na několika konferencích a projektových setkáních, kde s námi byl i můj muž. V době, kdy jsem odcházela na mateřskou dovolenou, se u nás s prací z domova teprve začínalo, kdežto v zahraničí se nejednalo o neobvyklý způsob práce. Když jsem měla nemocné děti a bylo potřeba, abych se zúčastnila schůzky, využili jsme moderních prostředků a komunikovali jsme přes Skype.</p>
<h5><strong>Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch?</strong></h5>
<p>Jako matka bych měla říct, že své dvě zdravé děti. Ale vážně – za úspěch považuji to, že jsem schopná skloubit rodičovské povinnosti se svou prací, která je časově poměrně náročná, a současně se soustředit na přípravu habilitace. Je zde i řada dalších úspěchů, které však nejsou pouze mojí zásluhou, vždy se jedná o práci týmu. V nedávné době jsme například získali koordinování projektu financovaného programem EU Horizon 2020, který jsem připravovala s kolegyní, což je v prostředí ČR velký úspěch. Dále mě vždy těší, když se nám povede úspěšně zorganizovat naši mezinárodní konferenci Recent Advances in Food Analysis, která se stala během deseti let největší akcí v analýze potravin v Evropě a kde figuruji jako předsedkyně organizačního výboru.</p>
<h5><strong>Jaké vlastnosti vnímáte jako klíčové pro profesní úspěch ve vědě? Jak se z člověka stane vynikající vědec či vědkyně?</strong></h5>
<p>V analytické chemii a ve vědě obecně potřebujete pečlivost, důslednost, trpělivost, vytrvalost, flexibilitu, systematičnost, je třeba si vždy přesně rozmyslet, co budete dělat. V obecnější rovině si myslím, že kromě osobnostních kvalit je nutné potkat správné lidi ve správný čas, naslouchat druhým, zvolit si dobré téma ve správnou dobu, protože aktuálnost výzkumných témat se mění v čase, mít schopnost řešit problémy, a to nejdůležitější, potřebujete dobrý tým. Pokud okolo sebe nemáte dobrý tým, studenty, kolegy a zázemí, je těžké provádět výzkum, který vede k ceněným publikacím a projektům.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT působíte kontinuálně už dvacet pět let, sehrála tedy ve vašem životě zásadní roli. Jak hodnotíte změny, ke kterým tu došlo, například ve výuce?</strong></h5>
<p>V průběhu těch let jsem sledovala vývoj na škole, a to jak v přístupu ke vzdělávání, k výzkumným aktivitám, tak  v rozvoji administrativního zázemí a infrastruktury. V pedagogické činnosti vidím hlavně posun na úrovni doktorského studia. Zázemí a přístrojové vybavení, na kterém mohou studenti v současné době pracovat v našich laboratořích, je na výrazně vyšší úrovni než před dvaceti lety a odpovídá nejmodernějším pracovištím v Evropě i ve světě. V kombinaci s dosaženým vzděláním to značně zvyšuje jejich možnosti uplatnění. Pokud kdokoliv z doktorandů například odjede pracovat do zahraničí, nemusí ztrácet čas se zapracováním na neznámých přístrojích.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že současný systém hodnocení vědy ovlivňuje výuku? Někdy se setkáváme s názorem, že výuka není hodnocena stejně jako publikační činnost a lidé, kteří se jí především věnují, jsou tím znevýhodněni oproti těm, kteří dělají spíše výzkum.</strong></h5>
<p>Dobrá pedagogická činnost se odvíjí od kvalitního výzkumu. Z hlediska hodnocení je třeba vnímat, že zásluhu na prosperitě pracoviště mají jak ti, kdo víc učí, tak ti, kdo víc publikují, což se pak hodnotí v RIVu. Úroveň ústavu je samozřejmě podmíněna jak kvalifikovanou pedagogickou činností, tak současně i excelentním výzkumem.</p>
<h5><strong>Jakou roli podle vás ve vědě hrají ženy? Vnášejí třeba nová témata nebo mění její atmosféru?</strong></h5>
<p>Roli mají podle mého názoru stejnou jako muži. VŠCHT je technická škola, takže se předpokládá, že žena bude mít dobré analytické a logické myšlení. Pouze si myslím, že ženy do určité míry inklinují k jiným tématům než muži. Z osobní zkušenosti z práce se studenty také mohu potvrdit, že ženy obvykle přistupují k výzkumné práci s větší pečlivostí a jsou schopné věnovat se několika úkolům současně.</p>
<h5><strong>Změnilo se postavení žen ve vědě a specificky ve vašem oboru?</strong></h5>
<p>Obecně si myslím, že ženy mají ve vědě své nezastupitelné místo. Ve svém oboru vidím za posledních deset let posun k lepšímu, prostředí je uvolněnější. Ale domnívám se, že spíš než změnou ve vědeckém prostředí je to dáno změnou ve společnosti. V mém oboru se zvyšuje počet mladých žen, které pokračují v doktorském studiu. Hodnocení dnes závisí na schopnostech. Ve svém okolí mám několik výjimečných žen, mezi které patří i vedoucí našeho ústavu, paní profesorka Hajšlová, která obdržela ocenění v ČR a získala i mezinárodní renomé. Dále mám mladé, velmi talentované kolegyně, které získaly Cenu rektora VŠCHT a habilitovaly se před dovršením svých pětatřiceti let. To by dříve asi nebylo možné.</p>
<h5><strong>Proč si myslíte, že je v české vědě obecně i na VŠCHT relativně málo žen ve vedoucích pozicích?</strong></h5>
<p>Řekla bych, že je to dané minulostí, kdy nebyla pozice žen na škole silná, a také velkými nároky na publikační činnost. Nicméně nyní máme ve vedení ústavu ženu, paní profesorku Hajšlovou, na jiném ústavu naší fakulty byla vedoucí paní profesorka Demnerová. Dále máme ve vedení školy velmi schopnou kvestorku. Pokud žena chce a má k tomu příležitost, schopnosti a motivaci, není důvod, proč by nebyla ve vedoucí funkci. Ovšem skloubit vědeckou, pedagogickou a administrativní práci, která je spojena s vedoucí pozicí, a případně ještě rodinný život, není vůbec jednoduché. To může být důvod, proč se ženy o vedoucí pozice neucházejí.</p>
<h5><strong>Existují nějaké jiné překážky, které musejí mladí vědci a vědkyně dnes překonávat?</strong></h5>
<p>Dovedu si představit, že někteří z nich nejsou finančně zabezpečení a potřebují byt, musí splácet hypotéku. Pak záleží na tom, jakou mzdu vám zaměstnavatel může poskytnout. Základní tarifní mzda je obvykle nízká, je ale možné si ji navýšit prací na projektech a jinou hospodářskou činností, což však ve svém důsledku vede k vyššímu pracovnímu vytížení.</p>
<h5><strong>Je něco, co byste chtěla mladým vědkyním, které o kariéře ve vědě uvažují, vzkázat?</strong></h5>
<p>Pokud má člověk talent a určité osobnostní předpoklady, které jsem zmiňovala dříve, a má zájem o práci ve výzkumu, doporučovala bych udělat si doktorát. Jedná se v podstatě o určitou „značku“, která říká, že jste schopná samostatně pracovat, provádět výzkum a publikovat. A co bych poradila? Rozmyslet si vždycky pečlivě, co budu dělat, nebránit se radě zkušenějších kolegů, raději zkonzultovat třikrát než udělat nesmysl, nenechat se otrávit případnými neúspěchy a hlavně vydržet. Investice do získání doktorátu se vám určitě vrátí.</p>
<p>U mladých žen bych pak radila najít ten správný okamžik, kdy si pořídit děti, pokud je žena chce. Rozjetá kariéra se obtížně přerušuje a pro řadu žen je to těžké rozhodování. Jedná se však o zkušenost, která vás obohatí a umožní nadhled a odstup od pracovních povinností.</p>
<h5><strong>Čeho byste ještě chtěla dosáhnout?</strong></h5>
<p>Chtěla bych se soustředit na habilitaci, získat lépe financovaný grant, úspěšně dokončit projekt, zorganizovat další konferenci… vždy se něco najde. Práce na projektech mi otevírá různé výzvy a dává motivaci k dalšímu vzdělávání, což mě automaticky posouvá dál.</p>
<h3><strong>Kniha je v tištěné verzi dostupná na Oddělení pro vědu a výzkum VŠCHT Praha a na NKC gender a věda, její elektronickou verzi si můžete stáhnout na webu http://gro.vscht.cz/ či http://www.genderaveda.cz/.</strong></h3>


Ing. Monika Tomaniová, Ph.D.

Prof. Ing. Jana Zábranská, CSc.

Ing. Beáta Vilhanová

Prof. RNDr. Drahoslava Janovská, CSc.

Mgr. Soňa Hermanová, Ph.D.

<p><strong>Ing. Alena Michalcová, Ph.D., se narodila v roce 1982 v Brandýse nad Labem. V roce 2006 ukončila studium chemické technologie kovových a speciálních anorganických materiálů na Fakultě chemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde o čtyři roky později úspěšně obhájila doktorský titul.  Od roku 2012 působí jako odborná asistentka v Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství, kde se věnuje výzkumu v oblasti metalurgie. Její přednášky jsou především zaměřené na charakterizaci materiálů. Vede laboratorní kurzy a bakalářské a diplomové práce. V roce 2014 získala Cenu rektora pro vynikající mladé akademické pracovníky VŠCHT Praha. V letech 2015–16 absolvuje postdoktorandskou stáž v Ústavu Maxe Plancka pro výzkum železa v Düsseldorfu.</strong></p>
<p><strong>Mohla byste krátce vysvětlit, čemu se výzkumně věnujete, jakému tématu, v jakém oboru?</strong></p>
<p>Věnuji se metalurgii. Náš výzkum se dělí do několika základních linií, odpovídajících studijním oborům, které také vyučujeme. První věc, kterou jsem se zabývala osobně, byly nanostrukturované kovové materiály. Moje disertace byla o přípravě nanostrukturovaných slitin hliníku. Teď jsem překročila do trošku jiného zaměření: připravujeme nanočástice, přitom nejvíce se věnuji niklu. Dále se zabýváme vývojem nových biomateriálů, konkrétně řešíme biodegradovatelné slitiny, což je pro laickou veřejnost s drobným vysvětlením snadno představitelné. Když například při autonehodě dojde ke zlomenině, je potřeba kosti fixovat. Poté, co srostou a organismus se uzdraví, musí se znovu invazivně vyoperovat implantáty ven. My se snažíme vyvinout takový implantát, kterým by se zlomenina sešroubovala a který by se pak v průběhu dvou, tří let, kdy se organismus hojí, postupně rozpouštěl, a pacient by tak byl ušetřen druhé operace.</p>
<h5><strong>Co vás na tomto tématu nejvíc baví nebo fascinuje?</strong></h5>
<p>Je tam vize použitelnosti v praxi, což je u projektů pod Centrem kompetence obvyklé. Jsou to projekty, které mají jasně dáno, kam mají vést. Spolupracujeme také s firmami vyrábějícími implantáty. Naopak práce na nanomateriálech, hlavně moje práce s nanoniklem, je pod Centrem excelence. Jak už sám název napovídá, nejde o aplikovaný výzkum, ale o výzkum základní, který posouvá obecné znalosti lidstva vpřed.</p>
<h5><strong>Od kdy je váš život spojen s VŠCHT?</strong></h5>
<p>Magisterské studium jsem zahájila v roce 2001, ale s metalurgií byl můj život spjat už dříve díky rodinnému zázemí. Osudu člověk neuteče. V pubertě jsem nejprve uvažovala o tom, že bych chtěla dělat dramaturgii pohybového divadla. Jenže maminčin přítel měl novou chemickou laboratoř, kam jsme se šli jednou podívat. Já jsem v tom pubertálním vzdoru říkala: „To dokážu taky.“ On byl však natolik duchapřítomný, že místo aby se smrtelně urazil, řekl: „Tak se ukaž!“ a dal mi kádinku. První reakce, kterou mě nechal dělat, bylo redukování zlata z roztoku. To je něco tak nádherného, když tmavě červený roztok přejde do oranžovočervena, začíná mít opalescenci a pak ty maličké krystalky zlata sedají na dno. V té laboratoři se nemíchalo skleněnými tyčinkami, ale teflonovými trubičkami, takže mi trochu roztoku vyvzlínalo na kůži a obarvilo mi prst do červena. V té době jsme říkali, že je to koloidní zlato, dneska bych řekla, že se mi na prstě usadily nanočástice zlata. Kůže se mění jednou za dvacet osm dní, takže jsem dvacet osm dní mohla chodit a říkat, že mám zlaté ruce (smích). Maminčin přítel říkal, že jsem poměrně šikovná a jestli nechci chodit do laboratoře na brigádu. Zdálo se mi to jako dobrá nabídka, protože do té doby jsem zažila jen brigádu v sadu. Ta spočívala v česání višní a rybízu. Od té doby jsem věděla, že se musím hodně učit. Postupně jsem se během brigády dostala od laboratorních rutinních prací až k samostatným vědeckým úkolům.</p>
<h5><strong>Pak už byla cesta na VŠCHT jasná, nebo jste ještě zvažovala jinou školu?</strong></h5>
<p>Ještě mne lákala žurnalistika, nejvíce hudební kritika. Říkala jsem si ovšem, že Jiřího Černého naše republika opravdu potřebuje jenom jednoho. Na druhou stranu chemiků svět potřebuje víc a budu tak užitečnější. Pak byla ještě otázka, zda si vybrat Přírodovědeckou fakultu na Univerzitě Karlově, nebo VŠCHT. Tam rozhodla náhoda a rodinná tradice.</p>
<h5><strong>Kdo vás kromě přítele vaší matky ve volbě profese ovlivnil?</strong></h5>
<p>Určitě také mamka. Paradoxně možná i pan profesor Kvaček z historie. Chodila jsem na dějepisný seminář na přípravu na Filozofickou fakultu, protože mě to bavilo. Bylo to už v době, kdy jsem si byla docela jistá, že chemie u mě zvítězí. Pan profesor Kvaček říkal, že chtěl studovat fyziku, ale kvůli nějakému průšvihu v laboratoři mu zakázali z fyziky maturovat, takže se nedostal na ČVUT a začal se věnovat historii. Soudil, že když má člověk vnitřní zápal, tak se potom najde v čemkoliv. Uvědomila jsem si, že volba školy není tak strašně nezvratným životním rozhodnutím. Člověku se to potvrzuje, vidí spoustu lidí, kteří něco vystudovali, použijí získané znalosti, ale dělají trošku něco jiného.</p>
<h5><strong>Jak jste si v době studia představovala svou budoucí profesní kariéru? Chtěla jste se už v té době věnovat vědecké práci?</strong></h5>
<p>Asi ano, díky zmíněné rodinné tradici. Myslím ale, že jsem nebyla uzavřená ani myšlence jít někam do průmyslu. Nejspíš jsem to moc neřešila, přišlo to až s postupem studia. Nenastupovala jsem s jasnou vizí. Líbila se mi představa uplatnitelnosti v praxi, která je tady na škole opravdu hodně znát. Postupem času ale člověk přijde na to, že by ve firmě mohl zabřednout do stereotypu, který rozhodně ve výzkumu není.</p>
<h5><strong>Máte zkušenost s prací v průmyslu? Pracovala jste po doktorském studiu ještě někde jinde, nebo jste zůstala na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Po celou dobu studia vysoké školy jsem mezi semestry chodila do firmy. Celkem dobře jsem tak věděla, jak to funguje. Díky tomu, že mě mamka vždy vedla k odpovědnému přístupu k penězům, jsem dělala zkoušky s velkým předstihem, abych mohla být na brigádě co nejdéle. Navíc jsem měla při doktorském studiu i částečný úvazek ve škole na projektech. V takové situaci si člověk neužívá „veselá studentská léta“, je spíš v pozici zaměstnance a má už určitou zodpovědnost. Když jsem končila doktorské studium, v našem ústavu místo nebylo, a tak jsem chvilku pracovala v Akademii věd. O víkendech jsem dodělávala dizertaci, bylo to poněkud komplikované. Nakonec jsem se vrátila do školy, ale na jiný ústav, Ústav chemické technologie restaurování památek. Tam jsem šla s ideály, že budu zachraňovat kulturní dědictví, ty se ale úplně nenaplnily. Když se vyskytla možnost vrátit se na ústav, kde jsem psala disertaci, s radostí jsem ji využila a jsem tu dodnes.</p>
<h5><strong>Na škole se vedle výzkumné práce věnujete i výuce. Co vás na tom baví?</strong></h5>
<p>Tento semestr jsem přednášela jeden předmět celý – to znamená dvouhodinovku – a navíc předmět ve spolupráci s jiným ústavem. Časová náročnost se liší podle toho, jestli jde o nový předmět. To je pak potřeba věnovat značnou práci přípravě materiálů, vybrat vhodné příklady tak, aby byly studentům co nejblíže. Nové semináře většinou připravuji s předstihem. Potřebuji být při této práci v klidu, což znamená, že pracuji doma a minimálně jeden den z víkendu na to padne.</p>
<p>Někdy je ale otázka, jestli se věnuji ještě vědecké činnosti, nebo už té pedagogické. Člověk studentům v laboratoři vysvětluje, co vlastně dělají, a zároveň je to samozřejmě výzkum, na kterém se studenti podílejí. Z této práce jsou výstupy jak v podobě studentských prací, tak odborných publikací. Je tedy velmi těžké stanovit hranici, co je věda, a co už je pedagogika.</p>
<p>Samozřejmě je to vždycky vypětí… Nemívám z přednášky dobrý pocit, když se mi něco stane s technikou. Pocity z výuky se mění po sinusovce, nahoru dolů. Ale kdyby mě to nebavilo, tak tady přece nejsem.</p>
<h5><strong>Jaké je zastoupení či postavení studentek ve vašem oboru? Změnilo se to nějak od dob vašich studií?</strong></h5>
<p>Od dob mých studií se to velmi změnilo, protože v ročníku jsme byly jen dvě dívky. Před námi v ročníku nebyl nikdo a rok předtím byly opět jen dvě studentky. Celkově na našem ústavu byli dva studenti – a obě to byly dívky.</p>
<h5><strong>Vážně? Jak to, že jenom dvě?</strong></h5>
<p>To bylo ještě před strukturálním studiem. Na ústavu nebylo studentů tolik, se současným počtem studentů v ročníku se to nedá srovnat. Byly to hluché roky pro materiálovou vědu, ta moc „nefrčela“. Teď se to hodně změnilo. V posledním ročníku bylo u diplomantů zastoupení chlapců a dívek přibližně půl na půl. Překvapivě mezi čtvrťáky jsou jenom kluci.</p>
<h5><strong>Jakou roli podle vás hrají ženy ve vědě? Přinášejí například jiné pohledy, mají jiný přístup k vědecké práci?</strong></h5>
<p>Jiné pohledy určitě, protože se na to každý díváme z jiné strany. Zda to ovlivňuje samotné poznání, to je otázka, ale cesta k němu je u mužů a u žen jiná, ani jedna není horší nebo lepší. Ideální je, když je v týmu vyrovnané zastoupení. Lépe se tak dá o věcech debatovat. Někdo je trošku citlivější k jedné problematice, někdo k jiné. A ve chvíli, kdy vzejde z diskuse společný směr, je to asi to nejlepší.</p>
<h5><strong>A pokud jde o vedoucí pozice?</strong></h5>
<p>Oceňuji na našem vedoucím, že říká věci úplně napřímo. Říká to sice občas až s drtivou přímostí, ale s naprostou upřímností. A ve chvíli, kdy člověk ví, na čem je, je to super. Nejsem si jistá, jestli by to bylo stejné, kdyby ve vedení byla žena.</p>
<h5><strong>V nejvyšším vedení VŠCHT není mnoho žen. Proč myslíte, že tomu tak je?</strong></h5>
<p>Myslím, že ženy nechtějí. Je to jako v politice. Ženy jsou více na komunální úrovni, tam je spousta žen. Ve vědě, ve škole to znamená, že jsou vedoucí pracovní skupiny, protože tam se řeší konkrétní problémy a má to přímý dopad. Ale ve vyšších strukturách školy jde o politické funkce v tom smyslu, že člověk musí řešit záležitosti, které se netýkají jenom fungování školy. Je to o vztazích s „venkem“. Nevím o žádné ženě, která by chtěla do vyšší pozice a nedostala se tam. Do té velké politiky se nikdo nedere. Ale to je můj názor, můj postoj, nemám tolik informací, abych mluvila za ostatní. Já osobně bych nechtěla být ve funkci.</p>
<h5><strong>To mluvíte například o pozici vedoucí ústavu?</strong></h5>
<p>Ano, například. Já osobně nemám ambice vést tým lidí. Vybiju se na tom, že vedu studenty. Mám svoji pracovní skupinu. Každopádně vycházím pouze ze svých pocitů a zkušeností. Necítím se nijak omezená. Kdybych se chtěla někam drát, možná bych narazila, ale protože tuto potřebu nemám, tak vlastně nevím.</p>
<h5><strong>Jak u vás funguje hodnocení vědecké práce?</strong></h5>
<p>Tím, že my jsme nejenom výzkumná, ale i pedagogická organizace, střídají se nám období, kdy máme více výuky a nemáme tolik výstupů v podobě publikací, s obdobími s vyšší publikační aktivitou. Nefunguje to tak, že by se vybral jednotlivec, který nejvíc publikuje a kterému by se stavěla slavobrána. Všichni víme, že jde o kolektivní práci. Jsem přesvědčena, že hodnocení nejsou jen Hirschovy indexy a podobně, že jsou i další důležité věci. Někdo například musí zajišťovat chod instituce.</p>
<h5><strong>Co vás vedle vaší práce baví, čemu se věnujete ve volném čase?</strong></h5>
<p>Hodně se věnuji tanci. Teď zrovna se nám blíží taneční vystoupení s flirt dance, také tančím orient, předcvičuji v Sokole a chodím na dance jógu. Lépe se mi myslí, když mám pohyb. Někteří lidé mi říkají: „Proč to děláš? O kolik víc práce bys mohla udělat, kdybys netancovala?“ Nemohla (smích). Potřebuji mít rovnováhu i v té rovině psychické a fyzické námahy.</p>
<h5><strong>Co pro vás znamená slaďování práce a soukromého, osobního života?</strong></h5>
<p>Zatím se mi to daří sladit.</p>
<h5><strong>Když to porovnáte s jinými profesemi, je to ve vědě jiné?</strong></h5>
<p>Myslím si, že v této době jsou všichni zavaleni prací. Problém je ale v tom, že vědec neumí vypnout hlavu. Má dojem, že to, co řeší, je hrozně zajímavé, a jde to třeba povídat i kamarádům výtvarníkům.</p>
<h5><strong>Zajímá to vaše kamarády výtvarníky?</strong></h5>
<p>Celkem ano, a pokud ne, tak se tak aspoň tváří. Vědí, že je dobré mě nechat vypovídat. Byla jsem na FameLabu, kde mě naučili ve třech minutách vysvětlit, čemu se ve své vědecké práci věnuji, a to právě i úplným laikům. Větší přesah pracovního do osobního života u vědců bude asi v tom, že jsou zapálenější pro svou práci.</p>
<h5><strong>Jak trávíte svůj volný čas, kromě tance?</strong></h5>
<p>Na chalupě. Miluju turistiku. Mám oblíbenou túru, které říkám „metalurgická“, protože vede z Harrachova na Ručičky a potom přes kopec, který se jmenuje Zadní plech, dolů na Krakonošovu snídani a okolo Mumlavy zpátky do Harrachova. Ne že bych musela chodit jenom metalurgickou túru, můžu i nějaké úplně nekovářské a nevědecké (smích).</p>
<h5><strong>Kdybyste se ohlédla zpátky, myslíte si, že vaše volba vědecké profese byla správná, nebo byste volila jinak?</strong></h5>
<p>Volila bych stejně. Jediné, co bych asi zvažovala, by bylo načasování zahraničního výjezdu. Absolvovala jsem pobyt v zahraničí v magisterském studiu. Kdybych mohla volit nyní, vyjela bych v doktorském studiu, protože by to bylo přínosnější. Tedy v době, kdy už člověk dělá na svém výzkumu, na svém projektu. Zvolila bych si pracoviště, kde bych svůj výzkum mohla dále rozvíjet.</p>
<h5><strong>Zvažujete ještě, že byste někam vyrazila?</strong></h5>
<p>Ráda bych jela na půlroční postdok. Rok je moc, nechce se mi vynechávat výuku tak dlouhou dobu. Je to otázka skloubení s pedagogickými povinnostmi. Nechci samozřejmě nechat kolegy ve štychu. Je to něco jiného než být v pozici postdoka, který jen pokračuje ve svém samostatném výzkumu, nebo být na Akademii věd. Budu přednášet už pět předmětů. Volím proto jen půlrok, abych to zvládla. Tuto otázku zase otevřela Grantová agentura s novými pravidly, ale nejenom ta. Jeden můj známý z Mnichova tvrdí, že člověk není hotový vědec, dokud nemá postdok v zahraničí.</p>
<h5><strong>Zmínila jste pravidla juniorských grantů Grantové agentury ČR, jak se k nim stavíte?</strong></h5>
<p>Já jsem se k nim musela postavit čelem, podávala jsem standardní grant. Přechod z postdockých grantů na juniorské není jenom dobře nebo špatně, nese s sebou klady i zápory. U postdockých grantů mi vždy připadalo absurdní, že člověk nemohl spolupracovat s nikým jiným než s lidmi ze svojí instituce, a jenom s postdoky. Je to věková diskriminace, musíte si vybírat spolupracovníky ne podle toho, co umějí, ale jenom podle toho, zda jsou ve stejné pozici, tedy i věku. To se mi zdá svazující. Toto pravidlo bylo zrušené a dnes může podávat juniorský grant i více institucí společně. Problém je však s postdockým výjezdem. Já sice zahraniční zkušenost mám, jezdila jsem i na kratší pobyty během doktorandského studia. Pravidla jsou však striktní, musí to být minimálně půlroční nepřetržitý pobyt. Upřímně – nevím o nikom, kdo by podmínky splnil.</p>
<h5><strong>K tomu, abyste podávali samostatně projekty, jste vedeni, nebo je to z nedostatku institucionálních zdrojů?</strong></h5>
<p>Já jsem ho osobně podávala, protože je to výzva. Bavilo mě zkusit si to. V podstatě je to další krok dopředu a logické vyústění toho, co člověk dělá. A samozřejmě to znamená i úvazky, možnost, aby tady mohli zůstat lidé, kteří končí doktorát, jsou nadějní, talentovaní, ale není pro ně místo z institucionálních peněz. A jsou to třeba i peníze pro studenty. Je to přesně o tom, jak já jsem chodila do sadu česat třešně, višně a rybíz. Studenti nemusí chodit pracovat do řetězců rychlého občerstvení nebo rozdávat letáčky. Mohou nám přes léto pomoct a být za to náležitě ohodnoceni. Mají brigádu, která kromě toho, že jim neubíjí mozek, je může i někam posunout.</p>
<h5><strong>Jaké máte vztahy na pracovišti, v ústavu, na fakultě?</strong></h5>
<p>My se vnímáme jako malá instituce, chápu to tak, že VŠCHT je taková rodinná firma. Máme k sobě blízko, všichni řešíme v podstatě podobnou problematiku. Když ale říkám „naši studenti“, tak mám na mysli naši fakultu. Jsou obory, které propojují několik ústavů, už nejsou tolik uzavřené jako dříve. Spolupracujeme mezi ústavy, i předměty vedeme společně. Pokud tedy říkám „my“, myslím tím fakultu a spousta lidí to podle mě vnímá stejně. A vztahy u nás v ústavu jsou pozitivní a kamarádské.</p>
<h5><strong>Letos vám byla udělena Cena rektora pro vynikající mladé akademické pracovníky a pracovnice. Co pro vás cena znamená?</strong></h5>
<p>Jsem za to moc vděčná, je to ocenění mé práce. Mám velkou radost. Nejvíc mě asi těší to, že jsem ještě nedosáhla věkové hranice 35 let, o to víc si ceny vážím. Vnímám ji ale především jako kolektivní uznání, protože hlavním rozhodovacím kritériem byly vědecké články a samozřejmě u žádného z těchto článků nejsem jediný autor. Chápu to jako ocenění práce ústavu, potvrzení, že v rámci školy je náš výzkum na poměrně dobré úrovni.</p>
<h5><strong>Jaké jsou vaše další plány a sny, čeho byste chtěla dosáhnout?</strong></h5>
<p>Chci úspěšně pokračovat tak, abych se na sebe ráno po probuzení mohla podívat do zrcadla. Nezpronevěřit se sama sobě.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázala nebo poradila mladým vědcům a vědkyním, kteří jsou na počátku své vědecké dráhy, nebo studentům a studentkám, kteří o vědecké profesi teprve uvažují?</strong></h5>
<p>Na to se nejlépe hodí motto, které jsem pochytila dnes ráno na józe: užívat si, ale v rámci choreografie. A přesně to věda umožňuje. Není to tak, že by se člověk sám od stolu rozhodl, o čem si bude bádat. Téma mu na začátku kariéry přijde zvenčí, ne že by si ho sám vymyslel. Pak ovšem následuje krásná volnost, která umožňuje užít si bádání.</p>
<h3><strong>Kniha je v tištěné verzi dostupná na Oddělení pro vědu a výzkum VŠCHT Praha a na NKC gender a věda, její elektronickou verzi si můžete stáhnout na webu http://gro.vscht.cz/ či http://www.genderaveda.cz/.</strong></h3>


Ing. Alena Michalcová, Ph.D.

<p><strong>Prof. Wanner vystudoval Technologii vody na VŠCHT Praha a tomuto oboru zůstává věrný celý život. Zaměřil se na využívání biologických procesů pro čištění odpadních vod. Jeho zkušenosti z provozu regeneračních zón vedly k vytvoření metody bioaugmentace nitrifikace in situ, která je dnes používána na více než 40 čistírnách OV v ČR s celkovou kapacitou přes 4 miliony ekvivalentních obyvatel. Za aplikaci genových sond pro sondy pro identifikaci důležitých vláknitých mikroorganismů, posléze i nitrifikačních baktérií a baktérií akumulujících fosforečnany byl v r. 1995 oceněn Körberovou Cenou pro evropskou vědu. Od roku 2008 se výzkumné aktivity jeho skupiny zaměřily na technologie umožňující opětovné využívání vyčištěných odpadních vod jako náhradu říční nebo pitné vody.</strong></p>
<p><strong>Nyní, v době koronavirové krize, se opět začínají objevovat informace o prohlubujícím se suchu. Je to opravdu tak vážné?</strong></p>
<p>Suchem se zabývám více než 15 let. Začali jsme v době, kdy si ho ještě nikdo neuvědomoval. První vlnu sucha v tomto tisíciletí jsme zažili v roce 2003, rok po velké povodni. V roce 2007 nastala menší vlna sucha a v té době už jsme si říkali, že je s ním potřeba něco dělat. Další vlna sucha přišla v roce 2014 opět po povodních z roku 2013. A s menší úlevou trvá doteď. Po 6 letech sucha máme nyní dle údajů Českého hydrometeorologického ústavu srážkový deficit celého jednoho roku, průměrně chybí 700 mm srážek. Na první pohled to pro českého spotřebitele vidět není, protože k tzv. socioekonomickému suchu (dopadu sucha na kvalitu života, pozn. redakce) jsme se díky sofistikovanému vodnímu hospodářství nedopracovali. Každý rok pozorujeme hydrologické sucho, kdy se dá suchou nohou projít přes Labe v Ústí nad Labem, také sucho zemědělské, kdy je vidět rozpraskaná půda a uschlé plodiny.</p>
<h5><strong>Proč je ještě neprojevilo zmíněné socioekonomické sucho?</strong></h5>
<p>Hlavním důvodem jsou zásoby podzemní vody, které ale kvůli suchým zimám také trpí. Velkou roli hraje také moudrost našich předků, kteří budovali obrovské přehrady. Želivská nádrž, tedy nádrž Švihov, vybudovaná v 70. letech, svou obrovskou kapacitou 7 m3/s je schopna zásobovat vodou celou pražskou aglomeraci a část Středočeského kraje. A nyní se bude propojovat i s jihočeskou vodovodní soustavou založenou na nádrži Římov. A to je to, co nyní děláme jako jedno z největších opatření proti socioekonomickému suchu. Například Severočeské vodovody a kanalizace jsou schopné vodu přepojovat z jednoho konce kraje na druhý, podobná situace je na severní Moravě.</p>
<p>Vláda podporuje propojování bývalých krajských systémů, protože se předpokládá, že i při déle trvajícím suchu v některém regionu, jinde voda bude a bude možné ji přečerpat. Díky tomuto propojování obyvatelstvo zatím nepocítilo problém se zásobováním vodou, a přestože místní malé vodovody vyschly, tak do vodojemů v noci velké vodárenské společnosti přivážely cisterny vody.</p>
<h5><strong>Zdá se, že víc letos nenaprší. Co s tím?</strong></h5>
<p>Nejen, že více nenaprší, ale pokud naprší, tak přijde přívalový déšť a lokální povodně. Nyní je v parlamentu novela vodního zákona, který bude obsahovat „suchou hlavu“. K mému velkému rozčarování ale tato hlava ochrany proti suchu obsahuje jen administrativní úkony, což znamená, že v případě sucha zasednou komise a budou vydávat příkazy a zákazy. Očekával jsem více, například principy cirkulárního hospodaření s vodou, protože jen příkazy a zákazy vodu nevyrobí.</p>
<p>V roce 2015 byly v mnohých oblastech odtoky z čistíren jediné stabilní zdroje vody a menší potůčky by bez nich vyschly. To nás přivedlo k výzkumným projektům, které by pomohly znovu využít vodu, která již jednou byla použita. Stávající čistírny jsou schopny produkovat vodu v takové kvalitě, aby ji bylo možné vypouštět do řeky.</p>
<p>V odpadních vodách stoupá množství nově se objevujících kontaminantů neboli „contaminants of emerging concern“. Po chemické stránce jsou to rezidua léků, nelegálních drog a hormony. Pokud budeme chtít vodu vracet, tak se musíme domluvit k jakému účelu. A pokud by se vody vracely tak, že by rezidua kontaminantů vadila, tak se musíme domluvit i na technologii a financování jejich odstraňování.</p>
<p>První zemí v Evropě, která se rezidui kontaminantů ve vodě zabývá v čistírenské praxi, je Švýcarsko. Připravilo nejen zákon, ale i vytipovalo 12 vzorových látek a postavilo technologie, které je odstraní z 80 procent. Financováno je to z federálního fondu, přičemž i regionální čistírny se na tom musí podílet, a výsledek je takový, že každý švýcarský občan zaplatí za rok o 9 franků více.</p>
<p>Jediná věc, kterou se nepodařilo v celoevropském právu prosadit, je desinfekce odtoků. Vycházíme z toho, že současné technologie jsou schopny většinu patogenů zlikvidovat, ale není tam pojistka „Co kdyby“.</p>
<h5><strong>Jaké metody desinfekce jsou dnes možné?</strong></h5>
<p>Desinfekce je pro opětovné používání vody nezbytná. Zkoušeli jsme různé metody. Při chloraci je podezření na vznik chlorderivátů organických látek, nyní se používá tehdy, pokud to doporučí hygienický úřad v případě epidemie. Základní stupeň, který se začíná prosazovat, je využití UV zářivky, u kterého ale hrozí, že UV záření poškodí DNA, kterou jsou některé mikroorganismy schopny po čase obnovit. Existují i komerčně vyráběné peroxoorganické kyseliny, které mají výhodu, že jsou schopné buňky zničit úplně. Pokud se ovšem recyklovaná voda bude skladovat, tak UV záření samo o sobě nestačí a musí se zajistit i kyselinou peroxomravenčí nebo peroxooctovou, aby se organismy už nemohly znovu množit.</p>
<h5><strong>Máme v českém právu legislativu, která by řešila využití recyklované vody?</strong></h5>
<p>Ne, nemáme. V Evropské unii jsou země, které vodu recyklují již léta a vytvořily si své národní předpisy. Typicky Španělsko, Portugalsko, Itálie, Kypr, které kdyby vodu nerecyklovaly, tak jim zkolabuje hospodářství. Pokud si nyní koupíte zeleninu z těchto zemí, tak si můžete být jisti, že byla z velké části zavlažovaná nebo rovnou hydroponicky pěstovaná v recyklované vodě. Jak sucho postupuje na sever, zasahuje další země, např. Maďarsko nebo i Německo. V rámci jednotného trhu musí být i jednotné evropské předpisy a od roku 2018 je návrh nařízení, které bude součástí právního systému všech členských zemí, tedy i České republiky, a budeme se moci o toto nařízení opřít.</p>
<p>Základem nařízení je myšlenka, dle mého názoru velice správná, že technologie úpravy recyklované vody se musí řídit účelem použití. Účel definuje uživatel, který obdrží vodoprávní povolení na nakládání společně s výrobcem recyklované vody. A na obou partnerech bude, aby se domluvili na místě předání, přičemž výrobce nebude ručit za to, jak uživatel vodu použije, a na druhou stranu uživatel nebude zodpovídat za to, jak výrobce vodu upraví.</p>
<p>Vzniknou 4 kategorie recyklované odpadní vody A až D, přičemž nejvyšší kategorie A bude určena pro pěstování potravin i hydroponicky a voda kategorie D bude postačovat k zavlažování technických a energetických plodin.</p>
<h5><strong>Letos začínáte řešit nový projekt z programu HORIZON 2020 „Dosahování širšího používání chytrých řešení ve vodním hospodářství“ (Achieving wider uptake of water smart sollutions (WIDER UPTAKE). Čím se v něm budete zabývat?</strong></h5>
<p>Tento projekt, samozřejmě navazující na předchozí projekty, by měl prokázat, jakou technologii potřeba použít pro výrobu recyklovaných vod jednotlivých kategorií. V ČR je specifická situace, jelikož oba orgány zabývající se vodou (Ministerstvo zemědělství ČR a Ministerstvo životního prostředí ČR – pozn. red.) razí zásadu, že je v republice vody dost a že zemědělství nikdy nebude potřebovat zavlažovat vyčištěnou vodou. V přímém kontrastu s tím jsou prohlášení Agrární komory ČR, která tvrdí, že v republice je možná v průměru vody dost, ale u nás v místě není a za rohem máme čistírnu odpadních vod, od které bychom recyklovanou vodu mohli brát. O toto bude ještě bitva.</p>
<p>Co nám ministerstva jsou ochotná tolerovat, je závlaha městské zeleně recyklovanou vodou. Sám pro sebe si říkám, jaká je absurdita, když ve vodní nádrži Švihov máme vysoce kvalitní vodu, navíc je na ní vodárna se super moderní technologií, takže Pražákům teče z kohoutku křišťálová studánka, a oni s ní pak myjí silnice, zalévají v parku trávu, po které běhají psi, a splachují záchody.</p>
<p>V rámci projektu budeme mít na Císařském ostrově část pozemku, kde vybudujeme pokusná pole, která budeme zavlažovat vltavskou vodou, odtokem z čistírny, a pak odtoky upravené různými technologiemi. Na rostlinách budeme sledovat, jak prosperují a také jaké znečišťující látky se v nich mohou kumulovat. Před dvěma lety jsme již dělali experimenty s pěstování zeleniny a potvrdili jsme si, že i rostliny mají vybudované bariéry a ne všechno, co je ve vodě, se do nich dostane. Sledovali jsme běžných 40 léčiv a jediná látka, která se do pokusných ředkviček významněji dostala, je gabapentin, což je antiepileptikum. Do půdy se látky dostaly, ale v rostlinách již byla jejich koncentrace zanedbatelná.</p>
<h5><strong>Ve Vašem projektu bude spolupracovat řada států. Jak se mezi nimi liší užívání odpadní vody?</strong></h5>
<p>V projektu jsou Norové, Nizozemci, Italové a také zástupci z Ghany. V Ghaně je zalévání odpadní vodou velký hit, jelikož jsou velkým producentem zeleniny, kterou by chtěli dovážet i do Evropy. Zdá se ale, že kontaminanty tam nebudou tak velký problém, protože léky jsou v Ghaně drahé a hormonální antikoncepce z náboženských důvodů zakázaná. V Evropě ale problém s těmito látkami je a budeme se jimi zabývat. Univerzita v Palermu se bude zabývat využitím pro zemědělské účely.</p>
<p>V Nizozemí na odpadní vodu nahlíží jako na zdroj nutrientů, protože obsahuje hodně dusíku a fosforu. Osobně si myslím, že těžit dusík z odpadních vod je zbytečné, protože je ho po zvládnutí syntézy amoniaku ze vzdušného dusíku dost. Naopak, fosforu je nedostatek a v rámci EU existuje doporučení jeho znovuzískání z odpadních vod. Obrovským problémem je jeho nízká koncentrace v odpadních vodách, pouze 4 až 6 mg na litr, a ještě jeho část využijí bakterie v čistírnách. V současné době se zbytkový fosfor sráží železitými solemi, ale o vzniklý fosforečnan železitý není v zemědělství zájem. Tak tímto se budou zabývat kolegové z Nizozemí.</p>
<p>Další cestou je vysrážení fosforu ve vyhnívacích věžích ve formě struvitu, což by ale znamenalo v čistírnách vybudovat malou chemickou výrobu, a ještě poté struvit čistit od těžkých kovů. Např. v Německu je nařízeno, že čistírny nad 50 tis obyvatel musí vysrážet 80 % fosforu, který přiteče, jenomže pro tento produkt zatím není odbyt.</p>
<h5><strong>S jakým týmem budete na projektu pracovat?</strong></h5>
<p>Sestavili jsme skupinu lidí, která bude sledovat chemickou stránku, včetně analýzy léčiv, nedílnou součástí je i sledování bakteriologické kvality vody. A poučeni poslední historií se chceme zabývat i viry. Existují prokazatelné studie, že nemocní SARS-CoV-2 vylučují do odpadních vod. Identifikace virální RNA je poměrně jednoduchá, ale v odpadní vodě je spousta jiného genetického materiálu a je nutné izolovat genetický materiál viru. Proto bychom chtěli spolupracovat s Výzkumným ústavem veterinárního lékařství v Brně, který tuto analytiku má zvládnutou. Rádi bychom ale spolupracovali i s kolegy z naší školy.</p>
<p>Ve světě se nyní hledá způsob detekce viru v odpadních vodách a možnost odhadu počtu nakažených z koncentrace v odpadních vodách, stejně jako se nyní analyzují v odpadních vodách nelegální drogy. Detekce viru nebyla prvotním záměrem, ale pokud ve škole zvládneme metodiku, budu rád. Dokonce sdružení vodovodů a kanalizací SOVAK ČR dělá první vzorkovací sérii odpadních vod z nejzasaženějších oblastí. Přítomnost virální RNA se dá prokázat, ale nedá se zjistit, zda je vir ještě nebezpečný, nebo ne. Jednoznačně je to ale nepřímý indikační prvek.</p>
<p>Budeme spolupracovat také s Katedrou zdravotního a environmentálního inženýrství ČVUT Praha, profesor Pollert, který mimo jiné navrhuje slalomářské kanály, nám pomůže s rozstřikováním vody. Protože potřebujeme odpadní vodu i plochu pro experimentální pole, tak je naším partnerem Pražská vodohospodářská společnost, majitel nové čistírny na Císařském ostrově. Budeme testovat typické reprezentanty městské zeleně, keříky, malé stromky, květiny a trávu, tak potřebujeme i zahradníky. Na políčko nesmí ani pršet, a tak naši kolegové stavaři vymýšlejí zastřešení polykarbonátem. Ještě řešíme, co se stane, pokud bude dlouho mrznout.</p>
<h5><strong>Myslíte, že Češi jsou připraveni akceptovat používání recyklované vody, když ani odborníci z ministerstva tomu nejsou nakloněni?</strong></h5>
<p>Projekt má velký potenciál na veřejnost pozitivně zapůsobit, musíme lidem vysvětlit, že odpadní voda není nebezpečná. Vím i o případech ze zahraničí, kdy byly projekty kvůli tlaku veřejnosti zastaveny. Např. Austrálie v 90. letech trpěla enormním suchem a už tenkrát byly připravovány dvojí rozvody vody. Situace byla tak kritická, že se uvažovalo i o dotování zdrojů pitné vody zasakováním recyklované vody do podzemí. Ale v roce 2000 začalo v Austrálii pršet a projekty stály. V roce 2010 se projekty znovu obnovily a začaly realizovat. Například v Perthu se míchají typy vody, aby měli zdroj pro pitnou vodu.</p>
<p>Aglomerace San Diego v  jižní Kalifornii trpí nedostatkem vody, dokonce odvětvili i část řeky Colorado a měli připravenu řadu zasakovacích nádrží pro odpadní vodu z čistíren. Kolem roku 2000 přišlo období, kdy bylo vody dost, a tak se vše zastavilo. Sucho se ale vrátilo a nyní asi 60 % vody v této oblasti zasakují.</p>
<p>Špičkou je Las Vegas, kde je 80 % vody ve vodovodu i ve fontánách recyklovaných. A jde jen o to včas dát lidem na vědomí, že je to jedna z možností, že se kvalita vody garantuje a že je prováděno verifikační a provozní sledování. I v Česku máme řadu projektů využívajících recyklovanou vodu, ale protože nemáme právní předpis, tak se o nich nemluví, protože je jejich použití postaveno „na vodě“.</p>
<h5><strong>K moři se letos pravděpodobně nedostaneme. Mohou se lidé bezpečně koupat v řekách?</strong></h5>
<p>Koupat se v řekách pod velkými městy není úplně nejlepší nápad, především po dešti ne. A to z důvodu, že většina českých i evropských měst má kanalizaci z počátku dvacátého století. Stavěly se jednotné kanalizace, kdy jedna trouba odváděla dešťovou vodu i splašky. A když zaprší, tak je srážkových vod mnohem více než splaškových, a tak naši předci přijali kompromis, že po určité délce troubu otevřeli, udělali dešťový přepad a odlehčovací komorou vypustili vodu do řeky. V Praze je odlehčovacích komor na 140 a vlastních dešťových výustí skoro 500. Takže když zaprší, tak se může část obsahu stok vylít do řeky. Komory se nyní vybavují měřáky a do budoucna se na nich vytvoří nádrže, které se vyčerpají zpět do kanalizace, až voda opadne.</p>


Záchody splachujeme křišťálovou studánkou, říká profesor Jiří Wanner

<p><strong>V noci ze soboty na neděli (našeho času) skončila konference o umělém životě ALIFE 2020 a byly odstartovány přípravy ALIFE 2021, která se uskuteční příští rok v Praze u příležitosti stého výročí slova robot. V listopadu 2020 vyjde na VŠCHT Praha kniha Robot 100.</strong></p>
<p>Umělý život (angl. artificial life, běžně zkracováno jako ALIFE) je interdisciplinární vědní obor, který lze nejstručněji popsat jako studium života, jaký by být mohl, oproti biologii, která zkoumá život takový, jaký známe tady na Zemi. Jedná se o fascinující obor, kde se řeší témata od umělé inteligence a robotiky, přes chemické syntézy umělých buněk až po téměř filozofické úvahy, co je to vlastně život? V ALIFE komunitě se tak setkáme s počítačovými vědci, robotiky, fyziky, chemiky, biology, ale také zástupci z humanitních oborů, nebo dokonce umělci. ALIFE konference se konají každoročně již od 80. let minulého století, kdy první konferenci pořádal zakladatel oboru Christopher Langton v Los Alamos ve Spojených státech.</p>
<p>Původně se letošní konference měla konat v kanadském Montrealu, ale vzhledem k současné situaci a omezeným možnostem cestovat, se přesunula na internet a jednalo se tak o <strong>první plně virtuální konferenci ALIFE</strong>. Tým organizátorů příští konference v čele s <strong>doc. Ing. Jitkou Čejkovou, Ph.D.</strong> z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze vidí budoucnost optimisticky, a tak plánují ALIFE 2021 jako konferenci hybridní. To znamená, že se konference bude konat v Praze, a kdo se nebude moci zúčastnit fyzicky, bude mít zpřístupněnu virtuální část. Nebude se však jednat o první hybridní ALIFE konferenci, již v roce 2019 si vědci z ALIFE komunity mohli vybrat, zda přijedou či přiletí na konferenci do Newcastlu ve Spojeném království osobně, nebo zvolí šetrnější variantu k naší planetě a budou se účastnit přednášek pouze online. Věříme, že hybridní formát časem bude běžný pro všechny konference.</p>
<p>Ačkoli umělý život nemá v České republice příliš tradici a k tomuto oboru se v současné době hlásí v podstatě jen hrstka vědců z VŠCHT a ČVUT, uskuteční se u nás příští rok již druhá mezinárodní konference o umělém životě. Tu první zorganizoval Jozef Kelemen v roce 2001 jako ECAL (The 6th European Conference on Artificial Life). <strong>ALIFE</strong> konference se tedy vrátí do Prahy po 20 letech a jejím tématem tentokrát bude oslava <strong>100. výročí Čapkova R.U.R.</strong> (Rossum&#39;s Universal Robots), a tudíž i celosvětově používaného slova „robot“, které se poprvé objevilo právě v tomto díle.</p>
<p>Každý, kdo Čapkovu hru četl nebo ji viděl v divadle, ví, že Rossumovi roboti nebyli žádná kovová monstra, jak si roboty dnes mnozí představují, ale byli tvořeni z chemicky připravené hmoty, která se chovala jako živá. Ve hře zaznívá věta: <em>„Příroda našla jen jeden způsob, jak organizovat  živou  hmotu.  Je  však  jiný  způsob, jednodušší, tvárnější  a  rychlejší,  na  nějž  příroda  vůbec  nenarazila.“</em> S trochou nadsázky by se dalo říci, že tím Karel Čapek zformuloval některé myšlenky a cíle vědního oboru umělý  život <strong>již v roce 1920</strong>. V R.U.R. najdeme spoustu témat, která řeší vědci i v dnešní době, ať už jde o procesy syntézy umělých tkání a orgánů, otázky evoluce a rozmnožování, schopnost napodobovat chování lidských bytostí a projevovat alespoň známky inteligence nebo mít vědomí. R.U.R. nastiňuje i společenské problémy týkající se globalizace, rozdělení moci a bohatství, náboženství nebo postavení žen. V podstatě asi každý vědec by dokázal ukázat příklad, jak <strong>R.U.R. otvírá některou ze stále nezodpovězených otázek</strong> jeho oboru. A přesně toto udělala Jitka Čejková, která se nejprve rozhodla připomenout, jak souvisí toto sto let staré drama s chemií, ale později začala dávat jednotlivé myšlenky do souvislosti i s umělým životem a dalšími obory. Oslovila své kolegy a známé a požádala je, aby si přečetli původní Čapkovo R.U.R. (zejména v zahraničí o tomto díle neměli mnozí vůbec ponětí) a pak aby k tomu napsali svůj komentář. A tak vznikla kniha Robot 100.</p>
<p>Od loňského podzimu do letošního ledna Jitka Čejková posbírala celkem <strong>86 krátkých kapitol</strong> a několik <strong>ilustrací od 100 osobností</strong>, nejen vědců, ale i spisovatelů, novinářů, sportovců či umělců. Zhruba třetinu tvoří Češi, ostatní autoři jsou z celého světa. Pokud se na to podíváme jako na olympiádu a její kruhy, tak jsou v knize reprezentanti ze všech pěti kontinentů. Kdo a o čem do knihy přispěl, to se postupně můžete dozvídat na webu <a href="https://www.robot100.cz/">www.robot100.cz</a> a sociálních sítích. Od teď až do listopadu budou postupně odkrývány detaily o knize Robot 100. A kniha samotná spatří světlo světa v <strong>listopadu 2020</strong>, přesně sto let po knižním vydání Čapkova R.U.R. V tuto chvíli vám ještě prozradíme, že autorem obálky knihy Robot 100 je známý český ilustrátor Jonáš Ledecký.</p>
<p>Česká verze knihy Robot 100 vyjde ve Vydavatelství Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. VŠCHT Praha je největší chemicky orientovanou univerzitou v Čechách, která se zaměřuje nejen na výuku a výzkum v oblasti chemie, chemické technologie, biochemie, biotechnologie a materiálového inženýrství, ale dává prostor vědcům působit i v relativně nových oborech, jakým je například výše zmiňovaný umělý život. A Vydavatelství VŠCHT Praha, vedené Ing. Evou Dibuszovou, Ph.D., je specializované a <strong>jediné vydavatelství v České i Slovenské republice</strong>, které se systematicky zabývá vydáváním odborné chemické literatury. Vydavatelství dále vedle skript a učebnic publikuje i konferenční sborníky nebo knihy pro širokou veřejnost.</p>
<p><em>„Je skvělé, že Vydavatelství zařadilo do svého edičního plánu na letošek i mou knihu Robot 100,“</em> říká editorka knihy <strong>Jitka Čejková</strong> z Ústavu chemického inženýrství. <em>„Mám radost, že právě u nás na VŠCHT Praha budeme moci připomenout původní Čapkovu myšlenku, že jeho <strong>roboti v R.U.R.</strong> vznikli chemickou cestou a že tedy poprvé slovo robot bylo použito v podstatě pro <strong>chemický vynález</strong>, i když pouze fiktivní.“</em> VŠCHT Praha však není jedinou institucí, která plánuje oslavy stého výročí slova robot. <em>„Spolupracujeme se Zdeňkem Vackem, ředitelem <strong>Památníku Karla Čapka</strong>, kde se v této souvislosti chystají různé akce na podzim 2020. V lednu 2021 bude Jiří Dědeček a Jaroslav Veis pořádat několikadenní konferenci v divadle Archa zaměřenou na <strong>oslavy stého výročí premiéry R.U.R.</strong> Já a někteří další autoři budeme mít přednášky na akcích pro širokou veřejnost, zejména na listopadové <strong>Noci vědců</strong>. Spolupracuju s Janou Horákovou z Masarykovy univerzity v Brně, která napsala před lety úžasnou knihu o R.U.R. z pohledu teatrologie nazvanou „<strong>Robot jako robot</strong>“</em>. A vrcholem všeho bude právě mezinárodní konference o umělém životě <strong>ALIFE</strong>, která se bude konat v létě 2021 v Praze.  A v té době vyjde i anglická verze knihy Robot 100,“ dodává Jitka Čejková.</p>


Oslavy stého výročí slova robot zahájeny

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2016</em></p>
<p><strong>Doc. Ing. Jan Bartáček, Ph.D., se narodil v Praze v roce 1979. Magisterské a doktorské studium absolvoval na Ústavu technologie vody a prostředí na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V letech 2006 až 2008 působil v postdoktorské pozici na Univerzitě ve Wageningenu a poté dva roky na UNESCO-IHE Institute for Water Education v Nizozemsku. Od roku 2010 působí na Ústavu technologie vody a prostředí, kde je od roku 2015 docentem. Zabývá se studiem vlivu stopových kovů na anaerobní fermentaci, transportem kovů v anaerobním biofilmu a recyklací cenných látek z odpadních vod.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste na úvod představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?</strong></h5>
<p>V současné době se věnuji recyklaci zdrojů z odpadních vod. Moje hlavní zaměření je recyklace energie, která je obsažená v odpadních vodách. Většina energie, kterou jsme schopni z odpadních vod získávat, je energie chemická, obsažená ve znečištění, které naprostá většina obyvatel západního světa posílá na čistírny odpadních vod. My se snažíme vyvinout takové technologie, které tuto energii převedou do využitelné formy a zároveň vyčistí vodu. Je samozřejmé, že výsledkem čištění je voda, která může odejít do recipientu, tedy do řeky. My se ale snažíme navrhnout takové technologie, které jsou jednak energeticky co nejméně náročné, což je velký rozdíl oproti klasickým technologiím, a jednak ještě dokážou recyklovat energii ve formě bioplynu.</p>
<h5><strong>Co vás na tomto tématu zaujalo, proč jste si jej vybral?</strong></h5>
<p>Mě obecně zajímají odpadní vody, protože je to extrémně důležitá oblast z pohledu života společnosti jako takové i z hlediska životního prostředí. V odpadních vodách likvidujeme znečištění, které třeba ještě před sto lety způsobovalo tyfové epidemie. Je to oblast, kterou každý z nás dennodenně naprosto nutně potřebuje, zároveň o ní ale naprostá většina lidí nemá vůbec potuchu. Lidé prostě spláchnou záchod a nechtějí se starat, co se děje dál, pokud se nestane nějaká havárie nebo třeba nezačne zapáchat pražská čistírna. Do té doby to nikoho absolutně nezajímá. Právě moment tabuizace a opomíjení mě na tomto tématu fascinuje.</p>
<h5><strong>Měl jste ve svém okolí vzory, které ovlivnily vaše rozhodnutí jít studovat na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Oba moji rodiče studovali na VŠCHT, dokonce na stejné katedře, na které jsem teď já. Otec zde potom určitou dobu i pracoval. Skoro celý profesionální život působil v oboru čistění odpadních vod a ochrany povrchových vod. Dokonce už můj dědeček pracoval jako vodohospodář ve Spolaně Neratovice. Ať člověk chce nebo ne, jeho volby to samozřejmě do značné míry určuje. Nemám rozhodně pocit, že bych byl někdy někam tlačený, ale v rodině to máme. Na chemické průmyslovce v Křemencově ulici (tzv. Křemencárně) jsem studoval jako třetí generace z rodiny. Už na základní škole mě bavila chemie a během střední školy jsem se naprosto jednoznačně, myslím i díky vlivu některých pedagogů, posunul k zájmu o životní prostředí a vodu. A co si pamatuji, už na střední škole jsem měl jasno, že mě zajímá akademická dráha, od začátku to byl můj cíl.</p>
<h5><strong>Co vás na vaší práci nejvíce baví?</strong></h5>
<p>Rozhodně samotná výzkumná práce, i když teď už výzkum dělám spíše formou interakce s doktorandy. Jen malá část mé práce je přímo tvůrčí činnost, jako je psaní článků nebo počítání. Mnohem více času věnuji pravidelným schůzkám s doktorandy. To mě opravdu hodně baví a velmi naplňuje – být v kontaktu s mladými, nadějnými, iniciativními a inteligentními lidmi. Pak mě také baví učit a přednášet.</p>
<h5><strong>Co považujete za svůj největší profesní úspěch?</strong></h5>
<p>Jednak je to výzkum, na kterém jsem spolupracoval v Holandsku. Pracovali jsme s magnetickou resonanční mikroskopií a zkoumali transport kovů v živých biofilmech. Byli jsme první, kdo začal využívat tuto techniku pro řešení daného problému. Článek byl uveřejněn v docela dobrém časopise. Navíc na to, jak málo lidí v tomto oboru působí, je i dost citovaný. A pak mi v současné době dělá velkou radost projekt, který jsme dostali z Horizontu 2020, takzvaný Joint Doctorate. Je zaměřený na recyklaci zdrojů z odpadních vod. Spolupracujeme s dalšími čtyřmi univerzitami, které jsou všechny v našem oboru jednoznačně v první lize. Jsem velmi hrdý na to, že jsme se do takové společnosti dostali.</p>
<h5><strong>Kdo je podle vás úspěšný nebo vynikající vědec?</strong></h5>
<p>Ten, jehož práce má největší dopad. Je pak otázka, jaký dopad sledujete. Mě osobně zajímá dopad alespoň na celoevropské, když už ne přímo světové úrovni. Znamená pro mě to, že ostatní výzkumné týmy reagují na to, co děláte, nejenom že citují, ale používají vaše postupy a snaží se vás předběhnout. Jste pro ně soupeř anebo partner, kterého musí respektovat. Důležitým dopadem je také to, když někdo v našem oboru námi vyvinutou technologii (třeba reaktor nebo celou čistírnu) postaví a začne ji používat v praxi. To je oblast, na kterou se snažím v poslední době více orientovat.</p>
<h5><strong>Jaké schopnosti nebo vlastnosti vám pomohly dosáhnout vašich úspěchů?</strong></h5>
<p>V první řadě požehnání, že jsem se dostal do zahraničí. To bylo zásadní. Vždycky jde o souhru okolností a nikdy to není tak, že by se hned první věc, kterou člověk zkusí, povedla. Ale člověk musí mít odvahu a rozhodnout se. Je to stejné, jako když lidé dříve chodili do světa „na zkušenou“. Člověk musí být ochotný částečně za sebou zanechat svůj život tady a jít s kůží na trh, riskovat. A tohle je důležité uvědomit si a vyjet už během magisterského studia, dřív než se tady úplně „zaháčkujete“, pak už je to obtížnější. Druhá důležitá věc pro úspěch je pokora a ochota učit se od druhých lidí, nesmíte mít pocit, že sami víte všechno nejlíp.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT je hodně zahraničních studujících, mění se tím podle vás zdejší prostředí?</strong></h5>
<p>Je pravda, že máme relativně hodně zahraničních studentů, ale zahraničních kolegů-zaměstnanců, když to porovnám například se situací v Holandsku, ale i jinde v zahraničí, máme velmi málo. Je to škoda, podle mě je přítomnost mezinárodních spolupracovníků vždy přínosná. Mám rád otevřené mezinárodní prostředí. A je to pro mě mnohem zajímavější i z toho pohledu, že rád pracuji s mladými, iniciativními a inteligentními lidmi. I když samozřejmě i na VŠCHT mnoho takových lidí studuje, je jich omezený počet. Když máte možnost interagovat s velkým množstvím lidí, je větší pravděpodobnost, že si vyberete opravdu kvalitní spolupracovníky.</p>
<h5><strong>Jak hodnotíte současné podmínky pro vědeckou práci? Můžete je porovnat například s tím, jaké to bylo, když jste sám začínal?</strong></h5>
<p>Pokud se podívám na naši katedru, rozdíl od dob svého doktorátu vidím v tom, že teď je mnohem větší tlak na publikování. Myslím, že aspoň naši doktorandi psaní článků už berou jako nedílnou součást výzkumné práce. To je ten moment, kdy jde člověk s kůží na trh. Teprve v tu chvíli se ukáže, jestli výzkum, který dělá, za něco stojí, nebo ne. Proměňují se také kritéria hodnocení. Když jsem byl na doktorátu já, tak něco znamenalo třeba vystoupení na konferenci – dnes je to z hlediska hodnocení téměř nezajímavé. Mění se také význam dalších výstupů, například patenty nebo průmyslové aplikace a užitné vzory už nemají takovou váhu v hodnocení jako dříve.</p>
<p>Obecně ve vědeckém prostředí vidím, jak se spousta lidí snaží přizpůsobit změně kritérií a tlaku na to mít co nejvíce publikací. Třeba tak, že publikují v časopisech s minimálním impakt faktorem. Obcházejí náročný recenzní proces v uznávaných časopisech a publikují články, které nebudou mít žádný dopad, protože je nikdo citovat nebude. Ale mají za to tu „čárku“. To mně vadí. Snažit se publikovat článek v časopisu s impakt faktorem 0,2 jenom pro tu „čárku“ mi připadá divné.</p>
<h5><strong>Ačkoliv se dlouhodobě zvyšuje zastoupení žen mezi studujícími, jejich zastoupení mezi výzkumníky se nemění. Vnímáte to jako problém?</strong></h5>
<p>Nemůžu říct, že bych s tím měl úplně osobní problém, kvůli kterému bych nemohl spát, nicméně ta situace je do očí bijící. Když je například na VŠCHT v některých oborech více studentek než studentů a pak přijdete na vědeckou radu školy, kde sedí jen čtyři ženy, je to obrovský nepoměr. Nedává to smysl a není možné to racionálně zdůvodnit třeba tím, že by muži byli schopnější. Například v Holandsku, konkrétně v mém oboru, bylo zastoupení žen a mužů mnohem vyváženější, a to i na vyšších pozicích. Jednoznačný rozdíl mezi Holandskem a Českem je v tom, jak je organizovaná práce a jaké jsou možnosti propojit osobní a pracovní život, zejména v případě rodičů. </p>
<h5><strong>Podle vás by tedy mohlo situaci změnit, kdyby se zlepšily podmínky pro skloubení rodičovství a vědecké práce?</strong></h5>
<p>Ano, to je věc, která by se měla řešit. Například já jsem se nikdy nesetkal s tím, že by na VŠCHT někdo nějakým způsobem podceňoval ženy, znemožňoval jim pracovat nebo postoupit na vyšší pozici. Většina mladých vědkyň ale v rozhodujícím bodě kariéry zmizí na několik let na rodičovskou dovolenou. Pokud se jim včas podaří vyjet někam do západní Evropy, uvidí, že je normální fungovat jako vědec a zároveň mít malé dítě. U nás je to velký problém, zbrzdění kariéry i na několik let.</p>
<h5><strong>Co by pro to mohly udělat instituce, zaměstnavatelé?</strong></h5>
<p>Myslím, že v první řadě to je záležitost vlády. VŠCHT udělala hodně tím, že zde vznikl dětský koutek Zkumavka. To byl velký krok správným směrem. Také jsou tu možnosti flexibilní práce, částečných úvazků, práce z domova… Mimochodem v Holandsku v akademické sféře skoro všichni, i muži, když mají malé děti, pracují jen čtyři dny v týdnu.</p>
<h5><strong>Jak se daří kombinovat pracovní a soukromý život vám?</strong></h5>
<p>V současné době lépe než dříve, ale ještě to není úplně ideální. Jedna z věcí, kterou nezvládám, jak bych chtěl, je větší zapojení do péče o děti. Máme tři děti, které mají docela velké množství kroužků. U nás je to manželka, která je, jak se říká, „matka-taxikář“, celé odpoledne vyzvedává a převáží děti. Já přijdu z práce večer, nebo případně zvládnu vyzvednout jedno dítě.</p>
<h5><strong>A dotklo se tedy rodičovství nějak vaší kariéry?</strong></h5>
<p>Minimálně. Ale dotklo se kariéry mojí manželky, samozřejmě, a to z různých objektivních i subjektivních příčin. </p>
<h5><strong>Zmínil jste, že je na VŠCHT velice málo žen ve vedoucích či rozhodovacích pozicích, například ve vědecké radě. Čím si to vysvětlujete?</strong></h5>
<p>V první řadě jsou tu objektivní příčiny, přerušení kariéry kvůli dětem. Ženy se do stadia kariéry, kdy je normální vstupovat do funkcí, nestihnou dostat, nebo se dostávají později. Pak myslím, že fungují i nevědomé předsudky. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by tady někdo projevoval napřímo takové postoje, jako „ženská se nemá co drát do vedoucí pozice“, ale podvědomě to možná trochu funguje.</p>
<h5><strong>Jak vnímáte aktivity projektu TRIGGER, který probíhá na VŠCHT a který je zaměřen na podporu genderové rovnosti?</strong></h5>
<p>Je důležité minimálně na problém ukázat a mluvit o něm. Například ukázat výstupy z výzkumů, statistiky zastoupení žen a mužů v jednotlivých stadiích profesní kariéry a podobně. Myslím, že pro velkou část mužů, když to budu brát tak, že v tuto chvíli muži do značné míry vládnou VŠCHT, to není velké téma, neřeší to. Určitě by pomohla veřejná podpora ze strany vedení, například že by rektor ukázal, že mu záleží na tom, aby bylo větší zastoupení žen, a že má zájem strategicky usilovat o to, aby se situace změnila. Taková psychologická podpora by pomohla.</p>
<h5><strong>Co byste poradil začínajícím vědcům, nebo těm, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?</strong></h5>
<p>Ať odjedou na zahraniční stáž, pokud možno minimálně na půl roku, a ať se pokusí najít co nejlepší instituci, ideálně v západní Evropě nebo v Americe. Ať si dobře rozmyslí, co chtějí dělat, a najdou si špičkového vedoucího. Aby viděli, jak se normálně dělá věda, a nabyté zkušenosti přenesli zpět do Česka.</p>
<h5><strong>A co byste poradil začínajícím vědkyním?</strong></h5>
<p>Vědkyním? Aby odjely na zahraniční stáž! Co nejdříve, ideálně nejpozději na doktorátu, aspoň na několik měsíců. Já mám obecně zkušenost, že studenti, které jsem někam poslal na stáž, že se vždycky vrátili jako úplně jiní lidé, v jiném osobnostním nastavení. A vědkyním bych poradil, aby se snažily vyjet i proto, že v zahraničí uvidí, že je možné dělat špičkovou vědeckou kariéru a zároveň mít plnohodnotný rodinný život. Protože tady u nás máte pocit, že jediná možnost je odejít na tři roky na rodičovskou dovolenou.</p>
<h5><strong>Čemu se rád věnujete ve volném čase?</strong></h5>
<p>Lezu po skalách, hraju volejbal a hraju na kytaru. Na lezení mám málo času, ale v poslední době se nám už někdy podaří, že vyrazíme celá rodina.</p>
<h5><strong>Jaké máte plány, sny, čeho byste chtěl dosáhnout?</strong></h5>
<p>Nemám jasnou metu, ale v profesním životě je mým cílem dobře dělat výzkum, který děláme. Myslím, že je správně nasměrovaný. Chtěl bych, aby ten výzkum měl dopad, abychom dokázali publikovat, propagovat výstupy a třeba je i přenést do praxe. Je pro mě důležité podílet se na rozvoji vědecké skupiny, které jsem součástí, a to se v tuto chvíli podle mě daří dobře. Přál bych si také vytvořit skupinu, která bude fungovat srovnatelně s nejlepšími skupinami v oboru ve vyspělém světě, abychom se stali úplně rovnocenným hráčem. A já myslím, že ten krok už pomalu srovnáváme.</p>
<h5><strong>Plánujete vyjet znovu někam do zahraničí?</strong></h5>
<p>Rád bych, ale teď nemám konkrétní plán. Chtěl bych si ve výhledu několika let vzít sabatikl. Před dvěma lety jsme byli celá rodina na čtyři měsíce v Chile a bylo to moc hezké. Tak něco takového si představuji. Problém je, že rok od roku je člověk stále více „zaháčkovaný“ do různých projektů a aktivit. Ale rád bych, je to i důležitá rodinná zkušenost.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Doc. Ing. Jan Bartáček, Ph.D.

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

PFAS

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Vysoká  škola chemicko-technologická v Praze spojuje tradici s nejmodernějšími nano- a biotechnologiemi a dalšími progresivními směry a obory ve vědě a výzkumu. Spolu s vynikajícím mezinárodním renomé a špičkovým přístrojovým vybavením otevírá každému studentovi možnosti zapojit se do vědeckých projektů dle vlastního výběru, umožňuje zahraniční stáže a je následně vstupenkou k prestižnímu, dobře ohodnocenému uplatnění doma i v zahraničí.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Měření alkoholu a kontrola obsahu CO2 a O2 v alkoholických a nealkoholických nápojích