<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2017</em></p>
<p><strong>Prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Sokolově. V roce 1996 vystudoval obor Technologie organických výrob na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1999 získal na této škole doktorát v oboru organická chemie, ve stejném oboru se v roce 2009 habilitoval a v roce 2017 byl jmenován profesorem. Působí na Ústavu organické chemie VŠCHT Praha, v současné době v roli vedoucího ústavu, a je předsedou Akademického senátu VŠCHT Praha. Je spoluautorem Portálu organické chemie. Ve výzkumné činnosti se zaměřuje na využití organických molekul ve fotokatalýze a katalýze, chemii heterocyklických sloučenin, zejména derivátů flavinů, a návrh katalytických systémů napodobujících enzymy. V roce 2005 získal cenu Alfreda Badera za organickou chemii.</strong></p>
<h5><strong>Kudy vedla vaše cesta k chemii?</strong></h5>
<p>Už na začátku studia na gymnáziu jsem se chtěl chemii věnovat. Bavila mě matematika, fyzika, chemie, ale právě u chemie jsem od začátku viděl přímé napojení na experiment, což mě lákalo. I na základní škole jsem měl štěstí na pedagogy, kteří mě pro chemii nadchli. Gymnázium v Sokolově nabízelo zaměření na technickou chemii a chemickou výrobu a po jeho absolvování jsem o jiné škole než VŠCHT ani neuvažoval. Ovlivnil mě i můj středoškolský učitel, profesor Mader, který byl jejím absolventem. Přiznávám se, že po volbě mě potěšilo, že jsem splňoval podmínky na přijetí bez přijímacích zkoušek.</p>
<h5><strong>Čím se v současnosti odborně zabýváte?</strong></h5>
<p>Věnuji se organické chemii a zaměřuji se na hledání a studium nových katalyzátorů, které by umožnily nové chemické reakce, případně zvýšily jejich účinnost či selektivitu. Při jejich hledání se inspiruji přírodou, kde jako katalyzátory fungují enzymy. V enzymech se vyskytují tzv. kofaktory, které zabezpečují chemické přeměny tím, že předávají nebo přebírají elektrony či protony. Příkladem kofaktorů jsou látky odvozené od riboflavinu, vitaminu B2. Snažíme se připravovat podobné struktury a využít je pro syntetickou organickou chemii – chemii v buňce převádíme na chemii v baňce.</p>
<h5><strong>Jak jste se k vývoji nových katalyzátorů dostal?</strong></h5>
<p>Během postgraduálního studia jsem se zabýval katalyzátory na bázi komplexů kovů. Posléze se ve světě začalo prosazovat atraktivní téma – organokatalýza, ve které se používají malé organické molekuly. Takovými látkami jsou i flaviny, tedy deriváty zmiňovaného vitaminu B2. S flaviny jsem se poprvé setkal na roční stáži v Regensburgu, kde jsme se snažili využít jejich fotochemické aktivity. Ta se projevuje v přírodě třeba v podobě známých „svítících pařezů“ – tento efekt je způsoben fluorescencí flavinů obsažených v bakteriálních luciferasách. Studovali jsme, jak využít této vlastnosti při světlem poháněných reakcích. Reakcí s využitím světla je v přírodě celá řada. Jedná se třeba o fotosyntézu, aktivaci vitaminu D nebo o reakce, které jsou rizikem při vzniku karcinomu kůže. Tehdy jsem si flaviny oblíbil a po návratu do Prahy jsem se začal zabývat jejich využitím v organokatalýze. Postupně jsem vybudoval tým, který se zabývá vývojem a studiem syntetických derivátů riboflavinu. Objevili jsme řadu nových vlastností flavinů a rovněž reakcí, které dokážou flaviny katalyzovat. Nejdříve to byly reakce bez přítomnosti světla. V poslední době se ke světlu vracíme a využíváme nové deriváty flavinů ve fotokatalýze.</p>
<h5><strong>Co vaši profesní dráhu ovlivnilo nejvíc?</strong></h5>
<p>Zásadním předělem byl přelom prvního a druhého ročníku inženýrského studia, kdy se začala vyučovat organická chemie. Zašel jsem na Ústav organické chemie a začal tam pracovat pod vedením tehdy inženýra, dnes docenta Hampla a profesora Lišky. Naučili mě experimentální chemii a zasvětili mě do tajů opravdové vědy. U organické chemie jsem už zůstal i na postgraduálním studiu. Nakonec to vedlo až k ustavení mé vlastní pracovní skupiny, což považuji za svůj největší úspěch, společně se skutečností, že se mi podařilo přivést téma organokatalýzy a fotoredoxní katalýzy na VŠCHT Praha.</p>
<h5><strong>Jak vás ovlivnily vaše zkušenosti ze zahraničí a proč jste si pro dlouhodobý pobyt vybral právě  Regensburg?</strong></h5>
<p>Pro rozvoj vědce i vysokoškolského pedagoga je zahraniční stáž naprosto nezbytná. Vidíte, jak se pracuje jinde, a vyzkoušíte si práci na nových tématech často na špičkových pracovištích. Zahraniční pobyty mají své místo na časové ose vývoje vědeckého pracovníka. Věřím, že ideální čas je po absolvování postgraduálního studia. Stáž (či několik stáží) by měla trvat dva až tři roky. Poté by si člověk měl najít místo na univerzitě či jinde a rozvíjet tam vlastní problematiku.</p>
<p>Pobyt v Regensburgu mě naučil, jak se pohybovat v celoevropském vědeckém prostoru. Bez stáže takový pohled nezískáte. Regensburg mi navrhl po doktorátu profesor Stibor. Vždy mne lákala katalýza, která se zde studovala, navíc jsme měli dvě malé děti, které je snazší stěhovat po kontinentě než do USA. Regensburg je relativně malé město, zelené a přívětivé pro rodinu.</p>
<h5><strong>Co vnímáte jako zásadní pro úspěch ve vědě?</strong></h5>
<p>Prvním předpokladem je, že vás výzkum a váš obor opravdu baví. Musí vás bavit práce s mladými lidmi, protože výzkum se na vysokých školách dělá v týmech, kde převažují studující a mladí vědečtí pracovníci a pracovnice. Potřebujete mít znalosti a získat nejen odborné zkušenosti, ale naučit se orientovat i ve vědeckém prostoru. Ve vědě nejde jen o bádání, ale nedílnou součástí práce je i shánění peněz. Důležitá je i prezentace výsledků, takže si od začátku musíte trénovat mluvený i psaný projev, a to převážně v anglickém jazyce. Potřebujete mít i štěstí, aby přišly první výsledky a následně i publikace, podle kterých jsme dnes hodnoceni. Podstatné je i dobré rodinné zázemí.</p>
<h5><strong>K čemu je potřeba rodinné zázemí? A čím se zabývá vaše manželka?</strong></h5>
<p>Pokud jste vědec a máte vlastní skupinu, pak se výzkumné problematice a práci věnujete daleko víc než jen během pracovní doby. Nechodíte domů s čistou hlavou, ale neustále na práci myslíte. Proto je důležitá tolerance ze strany rodiny. Moje žena má vystudovanou organickou technologii na VŠCHT a v současnosti tu pracuje v Centrálních laboratořích, kde se věnuje rentgenové práškové difrakci.</p>
<h5><strong>Máte tři děti, vlastní skupinu, jste předseda Akademického senátu. Přemýšlel jste někdy nad tím, jestli si zvolit rodinu, nebo práci?</strong></h5>
<p>Snažím se nešidit ani jedno, takže trochu šidím sebe, třeba co se spánku a koníčků týče. Hlavně když byly děti malé, snažil jsem se věnovat jim co nejvíce času. Být v té době v zahraničí se vyplatilo, protože tam jsem se mohl starat opravdu jenom o výzkum a rodinu. Rodina mě podporuje, i když to se mnou není vždy jednoduché. Snažím se ale maximálně účastnit rodinného života, máme třeba zavedené střídání ve vyzvedávání dětí ve školkách, ze školy či kroužků. Mám doma na starosti částečně úklid a občas se podílím na vaření. Organičtí chemici rádi vaří v laboratoři i doma. Na Vánoce na našem ústavu připravuje každá skupina něco dobrého.</p>
<h5><strong>Máte pocit, že se situace mladých lidí ve vědě proměnila od doby, kdy jste zakládal svou skupinu?</strong></h5>
<p>Mění se řada věcí – právní rámec i grantové možnosti. Nejvíc ze všeho mladí potřebují prostor, aby mohli začít dělat vlastní věci. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl rozvíjet vlastní problematiku v laboratoři pana profesora Lišky a následně docenta Hampla. Obecně to dnes závisí na konkrétním pracovišti, které má nastavená určitá pravidla. Chce to osvíceného šéfa, který vám prostor poskytne. Druhou stránkou věci jsou peníze. Na výzkum a vysoké školy se u nás dává v porovnání s průměrem Evropské unie málo peněz, proto je potřeba je sehnat někde jinde. Myslím, že situace s podporou mladých se mírně zlepšila díky pravidelně vypisovaným juniorským grantům GA ČR. Také řada univerzit poskytuje mladým vědcům výzkumné peníze nebo podporuje mladé jiným způsobem. Třeba dětská skupina Zkumavka na VŠCHT již pomohla řadě lidí s návratem do zaměstnání. V době mých začátků existovaly pouze granty MŠMT pro navrátilce ze zahraničí. Bohužel byly, nevím proč, brzy zrušeny. Tento grant mně osobně moc pomohl rozvinout vlastní nezávislou problematiku flavinů.</p>
<p>Na druhou stranu potřebujete mít štěstí i v osobním životě. Kdybychom s rodinou neměli na začátku vyřešenou bytovou otázku, mohlo všechno dopadnout jinak. Pro mladou rodinu vědeckého pracovníka může být hypotéka ohromný problém, a to zejména s ohledem na platové podmínky na našich vysokých školách.</p>
<h5><strong>Jak vnímáte kritéria hodnocení vědy v České republice a důraz na excelentní výzkum?</strong></h5>
<p>Vědecký výkon se nejčastěji měří pomocí publikačních výstupů, v přírodních vědách je to asi nejpřijatelnější, i když ne dokonalý způsob. U excelentní vědy se vyžadují články v nejprestižnějších časopisech. Trochu mi vadí skutečnost, že se někdy zaměňuje článek v prestižním časopise se skutečností, že děláte excelentní vědu. Nicméně dlouhodobě platí, že pokud publikujete v nejprestižnějších časopisech pravidelně, už to není náhoda. Raději bych však vědu rozděloval pouze na dobrou a užitečnou na jedné straně a špatnou na druhé.</p>
<p>Grantová soutěž je podle mě potřeba, protože lidi stimuluje. Problém v České republice je však dlouhodobý nedostatek institucionálních prostředků a jejich malý podíl vzhledem k prostředkům získaným v soutěžích. Vede to k obrovským časovým ztrátám, protože pokud píšete na všechno granty, nemůžete zároveň mluvit se studujícími, učit nebo bádat. Zároveň dochází k omezování možnosti rozvíjet nová témata, začít třeba i trochu riskantní výzkum. Nejsem první, kdo říká, že by to chtělo ze strany poskytovatelů větší důvěru v akademickou obec při rozdělování prostředků na vědu.</p>
<h5><strong>V některých zemích se jako jedno z měřítek pomalu prosazuje i důraz na podporu rovnosti a různorodosti. V České republice dlouhodobě neodpovídá nízké zastoupení žen ve vědě a výzkumu vzrůstajícím počtům žen mezi absolventy. Jak se na tuto problematiku díváte coby člen Akademického senátu a vedoucí skupiny?</strong></h5>
<p>Jsem zastáncem smíšených kolektivů, protože přinášejí různorodé pohledy a také různé přístupy k řešení problémů. Rozhodně však nejsem příznivcem umělého modelování počtu pracovníků a pracovnic, protože vědecký pracovník by měl být hlavně ten, kdo vědu chce dělat a má pro to předpoklady. Výborní studenti jsou stále stejní – jsou entuziastičtí, rádi bádají a věnují vědě velkou část volného času, nebo rovnou všechen. Z nich se rekrutují vedoucí vědečtí pracovníci a lídři a to je dobře. Na pracovištích, kde jsem se pohyboval, to vždy byli ženy i muži.</p>
<h5><strong>Na některé podmínky vědní politiky je možné se dívat právě jako na taková umělá opatření. Jde třeba o povinnost absolvovat půlroční zahraniční stáž po postgraduálním studiu (tedy v době, kdy je časté plánovat děti) pro získání juniorského grantu GAČR.</strong></h5>
<p>Důvodem k tomuto opatření je podle mého snaha zdůraznit, že zahraniční stáž je samozřejmou součástí vědeckého vývoje. S tím souhlasím, o tom jsem již hovořil. Myslím si však, že v poslední době existuje skutečná snaha vytvořit pro ženy takové podmínky, aby v soutěžích nebyly hendikepované, a to nejen na úrovni grantových agentur, ale i na úrovni škol. Mateřství se již běžně nepočítá do rozhodujícího období, kdy si lze žádat o grant. Zakládají se školky. Nikdy asi nedomyslíme úplně všechno, ale domnívám se, že právě vytváření podmínek je vhodný způsob, jak vyrovnat přístup ke grantovým penězům a k vědecké kariéře vůbec.</p>
<h5><strong>Všímáte si nárůstu podílu studentek i ve vašem oboru a projevuje se případně nějak na pracovišti?</strong></h5>
<p>Stále máme v oborech zaměřených na organickou chemii o něco více studentů, ale podíl studentek se opravdu dlouhodobě zvyšuje. Na pozicích vědeckých a akademických pracovníků máme víc mužů, i když i tam žen přibývá. Na druhou stranu na laborantských pozicích máme samozřejmě pouze ženy.</p>
<h5><strong>Čím je to samozřejmé?</strong></h5>
<p>Určitou roli v tom zcela jistě hraje platové ohodnocení. Je to i historicky dané, protože některé profese jsou vnímané jako mužské, jiné jako ženské. To je věc pohledu celé společnosti. I když i ten podléhá změnám, příkladem je třeba učitelství na středních školách.</p>
<h5><strong>Vnímáte ve svém oboru nějaký rozdíl v tom, jak ho rozvíjejí studenti, a jak studentky?</strong></h5>
<p>Obecně platí, že se studenti i studentky dělí na výborné, průměrné a horší, případně mezi nimi potkáte lidi, kteří by na vysoké škole neměli být. Je pravda, že studentky jsou pečlivější, což může pozitivně ovlivnit jejich úspěšnost, může to ovlivnit volbu tématu vědecké práce. Přítomnost obou pohlaví ovlivňuje chod výzkumné laboratoře, což je malá společnost od pěti do dvaceti lidí. Studující mezi sebou komunikují, chodí spolu do hospody, diskutují spolu, pečují o laboratoř, kde musí třeba udržovat pořádek. V tom mohou studentky fungovat jako iniciátorky. Rozhodně si však nemyslím, že by měly uklízet jen ony, to musejí všichni. S technickými záležitostmi naopak mohou pomoci studenti, funguje vzájemná výpomoc; proto je zdravé, aby ta společenství byla smíšená.</p>
<h5><strong>V rámci VŠCHT se ukazuje, že ženy zastávají pouze menšinu vedoucích pozic, a to včetně vedení ústavů. Mělo by se to nějak řešit?</strong></h5>
<p>Jsem příznivce přirozeného vývoje. V chemii a přírodních vědách nefunguje dělení na Východ a Západ nebo ženy a muže. Buď jste známý šikovný vědec nebo vědkyně a vaše pohlaví nikoho nezajímá, nebo nejste. Na vedoucí funkci je potřeba mít určité předpoklady a splnit daná kritéria, která vyplývají z vědecké činnosti a organizačních schopností. Nechal bych to na tom, kdo do takové pozice dozraje a kdo je ochoten ji zastávat. Počet žen ve vedení samozřejmě odráží i jejich počet v samotných vědeckých pozicích.</p>
<h5><strong>Přemýšlel jste někdy nad odchodem z vysoké školy například do komerční sféry nebo na Akademii věd?</strong></h5>
<p>Rozhodnutí zůstat na vysoké škole jsem nikdy nelitoval, protože rád pracuji s mladými lidmi. Pro mě je odměnou vidět, jak student, který přišel, když mu bylo dvacet, po pěti letech odchází jako hotový vědec. Můžete sledovat jednotlivé krůčky od napsání první práce, prvního abstraktu až k tomu, že s vámi diskutuje jako rovnocenný partner. Lidé, na kterých je vidět, že jsem je nějak obohatil, jsou pro mě největší odměnou.</p>
<h5><strong>Čeho byste chtěl v budoucnu dosáhnout?</strong></h5>
<p>V rámci vědecké práce plánuji další projekty, některé ve spolupráci se zahraničními pracovišti. Co se pracoviště týče, tak mým hlavním cílem je zvládnutí generační výměny a nastartování vědecké kariéry nových mladých lidí. </p>
<h5><strong>Co byste poradil mladým lidem na začátku vědecké dráhy?</strong></h5>
<p>Snažte se svou kariéru co nejvíce přiblížit ideální dráze – až absolvujete doktorské studium, najděte si vhodného profesora a vyjeďte k němu na zkušenou. Po návratu ze zahraničí se snažte včas osamostatnit a najít si vlastní problematiku, která nesouvisí s problematikou vašeho zahraničního tutora ani s tématem disertace. Přeji vám, abyste se setkali s lidmi, kteří vás budou ve vhodný okamžik stimulovat, a s dobrými studujícími, kteří vás budou inspirovat.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


prof. Ing. Radek Cibulka, Ph.D.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2016</em></p>
<p><strong>Prof. Ing. Michal Dohányos, CSc., se narodil v maďarské Békéscsabě v roce 1937. V roce 1962 vystudoval obor technologie vody na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 1994 byl jmenován profesorem pro obor technologie vody tamtéž. Od roku 1966 působí na Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT (dříve katedra technologie vody). Je mezinárodně respektovanou osobností v oblasti anaerobního čištění odpadních vod a zpracování biologických odpadů. Na VŠCHT Praha pracoval také jako proděkan a vedoucí ústavu. Založil a přednášel předměty Anaerobní čistírenské technologie a Kalové hospodářství čistíren odpadních vod, vedl diplomové i doktorské práce. V roce 2012 obdržel Medaili Emila Votočka udělovanou osobnostem, které se svou odbornou nebo veřejnou činností zasloužily o rozvoj chemie. V roce 2006 získal Cenu rektora za mimořádné výsledky ve výzkumu a vývoji. Je členem prestižního Klubu českých hlav a řady významných českých i mezinárodních odborných společností.</strong></p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl věnovat svůj život chemii?</strong></h5>
<p>Vždycky jsem bral, co mi osud nabízel. Jsem ze čtyř dětí z rolnické rodiny. Mí rodiče byli velice pokrokoví a chtěli z dětí něco mít, takže nás ve studiu velmi podporovali. Po absolvování povinné devítileté školní docházky se dalo dostat dál jen na umístěnku. Ředitel školy dostal umístěnky na různé průmyslové školy i jinam. Protože jsem dojížděl, chodil jsem do školní družiny, kde jsme hráli šachy. Ředitel se na nás přišel podívat, kupodivu si zahrál s námi a na konci řekl: „Ty umíš hrát šachy, tak půjdeš na chemii.“ Z mojí školy byla na chemickou průmyslovku jediná umístěnka, a tu jsem dostal, udělal jsem přijímací zkoušky a vystudoval jsem ji. Potom jsem chtěl na vysokou do Bratislavy na organickou chemii, ale místo toho mi nabídli technologii vody v Praze, výbušniny v Pardubicích nebo textil v Liberci. Vybral jsem si Prahu. Po absolvování VŠCHT jsem měl možnost umístěnky do Jaslovských Bohunic, ale chtěl jsem jít na aspiranturu a po návratu z vojny jsem byl jediný z pěti přihlášených, který na ni nastoupil, protože ostatní nastoupili buď jinam, nebo vůbec. Měl jsem štěstí na kolektiv, všichni byli zaníceni pro věc. I dnes je kolem nás přívětivý a dělný kolektiv, což je skvělé.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT působíte již přes padesát let. Mohl byste popsat, čím se odborně zabýváte?</strong></h5>
<p>Od začátku se věnuji biologickým metodám čištění odpadních vod. Začínali jsme s aerobními metodami, potom s biologickým odstraňováním dusíku a nakonec jsme přešli k anaerobním metodám, kterými se zabývám dodnes. Konkrétně se zaměřuji na bioplyn a anaerobní metody zpracování kalu. Cílem je zlepšit rozložitelnost organických látek a tím zvýšit produkci bioplynu. </p>
<h5><strong>Jste profesor, autor řady patentů a řešitel mnoha grantů. Jak jste se ve vědě dostal tak daleko?</strong></h5>
<p>Vědeckou dráhu jsem začal nástupem na vědeckou aspiranturu v roce 1962. Měl jsem štěstí na dobrý kolektiv, hodně jsme spolu diskutovali a z mé disertace vznikl referát, který na mezinárodní konferenci v San Franciscu přednesl můj šéf, já jsem tam nemohl. Rok 1970 představoval jistou brzdu, kdy jsem nesměl pracovat jako pedagog, ale stále jsem na VŠCHT působil jako vědecký pracovník. V té době nebyl problém realizovat nápady v laboratoři. S kolegy jsme v roce 1972 podali hned dva patenty na potlačování vláknitých mikroorganismů z aktivovaného kalu v čistírnách odpadních vod, což se rozšířilo do celého světa, i když jsme z toho neměli ani haléř. Hlavním autorem byl docent Chudoba, potom v práci pokračoval profesor Grau a v současnosti výzkum biologických aerobních procesů táhne profesor Wanner.</p>
<h5><strong>Kdy jste se začal věnovat anaerobním metodám a proč?</strong></h5>
<p>Anaerobní technologie je nejefektivnější způsob získávání energie zejména z odpadních kalů. Získává se pomocí anaerobních mikroorganismů, které složité organické látky rozkládají na nízkomolekulární, ze kterých potom tzv. metanogeny vyrábějí metan. My jsme se v roce 1976 s paní profesorkou Zábranskou začali systematicky zabývat anaerobními technologiemi, když právě probíhala energetická krize a hledaly se alternativní zdroje i na mezinárodním poli. Při Zemědělské akademii věd vznikala v té době biotechnologická skupina organizovaná profesorem Kolomanem Boďou. Začali jsme spolupracovat i s jeho ústavem v Ivance pri Dunaji.</p>
<h5><strong>Dařilo se vám před rokem 1989 navazovat i zahraniční spolupráci?</strong></h5>
<p>Pan profesor Boďa organizoval konferenci k anaerobním procesům, kam jsme pozvali profesora van den Berga, který přijel a přivezl i sborník z předchozí konference k tématu. Sborník jsme si okamžitě okopírovali, protože byla velká nouze o literaturu. Cestovat jsem příliš nemohl z politických důvodů, ale v roce 1980 a 1985 jsem byl vždy po dvou měsících na Kubě jako školitel kubánských studentů, kteří k nám jezdili na aspiranturu. </p>
<p>Jednou za mnou přišel profesor Grau, který byl vysokým činovníkem v mezinárodní vodařské federaci, s tím, že ho pozvali na konferenci o anaerobním čištění odpadních vod z dřevařského průmyslu do Tampere ve Finsku, ale že jet nemůže, tak mě vyzval, abych se zúčastnil. S kolegyní Zábranskou jsme napsali dva články a já jsem s nimi vyjel v roce 1986. Ta konference byla obrovský zážitek, byl jsem tam jediný z východního bloku, měl jsem možnost se osobně setkat s řadou významných zahraničních odborníků a navázat s nimi kontakty. A kvůli mně tam byla také vyvěšená československá vlajka. O dva roky později jsem dostal osobní pozvání od organizátorů konference, ale jeli jsme tam už i se šéfem.</p>
<p>V roce 1988 byla světová anaerobní konference v Bologni, kam jsme se snažili dostat příspěvek i za tu cenu, že tam nepojedeme, nebo že tam pojede delegát, který může vyjet. Díky profesorovi Mosteckému, tehdejšímu rektorovi, jsem tam byl ale vyslán jako plnohodnotný účastník. Byl to další zlom, protože jsem tam získal nové kontakty a za pár měsíců po návratu mi přišel telegram, ve kterém mi nabízeli půlroční pobyt na ústavu ENEA. Byl jsem tam od ledna 1989 do začátku září. Po mně tam nastoupila kolegyně Zábranská, současný vedoucí profesor Jeníček a řada aspirantů a bylo z toho několik publikací i patent. Bylo to velmi důležité, protože do té doby nás necitovali, i když znali naše publikace, byli jsme „někdo z Východu“. To se změnilo, až když se v roce 1989 otevřely dveře.</p>
<h5><strong>Zmínil jste politické důvody. Proč jste nemohl učit a cestovat podobně jako někteří jiní?</strong></h5>
<p>V roce 1968 se nám v červnu narodil syn a za chvíli nám za domem rachotily tanky. Když mě politicky prověřovali, zeptali se: „Co jste udělal, když jste zjistil, že vstoupila sovětská vojska?“ Odpověděl jsem: „Vzal jsem tašku a šel jsem shánět sunar.“ Řekli mi, že si z nich dělám legraci, a okamžitě mě vyhodili. Jenže ona to byla pravda.</p>
<h5><strong>Co se změnilo po roce 1989?</strong></h5>
<p>Zahraniční spolupráce pokračovala a narostla i díky našim patentům a publikacím týkajícím se rozbíjení buněk kalů centrifugami a intenzifikace anaerobní stabilizace kalů. Podnět přišel z Pražských vodovodů a kanalizací, kde jim při použití centrifug kal začal nově páchnout, a to bylo právě tím, že centrifuga část buněk kalu rozbije a pokračuje v něm anaerobní fermentace. To byl impulz pro speciální úpravu zahušťovacích centrifug vedoucí ke zvýšenému rozbíjení buněk mikroorganismů a tím i k výraznému zvýšení produkce bioplynu. Technologie se ujala i v zahraničí a díky patentům jsme měli možnost zúčastnit se řady významných mezinárodních konferencí.</p>
<h5><strong>Setkal jste se s nedůvěrou ve vaši odbornost, protože pocházíte z „Východu“?</strong></h5>
<p>Byla řada lidí, kteří měli k naší vědě nedůvěru, je ale těžké posoudit, jestli to bylo kvůli tomu, že jsme z Východu, anebo proto, že nedůvěřovali prezentované práci, neznali nás. Člověk je prostě musí přesvědčit a osobně poznat.</p>
<h5><strong>Co považujete za klíčové pro úspěch ve vědě?</strong></h5>
<p>Důležité je mít zápal a nenechat se odradit od svého cíle. Stalo se mi, že jsem se jednou odradit nechal, a byla to chyba. Díky požadavku Moravských chemických závodů, které měly v odpadních vodách vysoké koncentrace sloučenin dusíku a organických látek, jsme se začali věnovat dusíku, aby mohli odpadní vody předčistit v závodě, než je pošlou do čistírny. Byli jsme první, kdo se zabýval čištěním vysokých koncentrací dusíku a organických látek zároveň. Při některých experimentech docházelo ke zvláštnímu jevu, jako by se dusičnany a amoniak navzájem vyrušily. Můj šéf mi říkal, abych to raději nikde neříkal, nebo se mi vysmějí. Při svém pobytu v Bologni jsem se setkal s profesorem Rozim, od kterého jsem se dozvěděl, že je to princip, který už někdo popsal a dnes se již tato technologie provozně aplikuje. To pro mě bylo velké ponaučení, takže když jsem znovu narazil na nevoli k anaerobním technologiím, už jsem se odradit nenechal a podařilo se nám v tomto oboru získat uznání doma i v zahraničí.</p>
<h5><strong>Jak vnímáte proměnu financování vědy, a zejména přechod na grantovou soutěž?</strong></h5>
<p>Řada grantů jistě pomohla i VŠCHT, řada grantů je zaměřená na správnou věc. Důležité je zamyslet se nad tím, proč se někdo o grant uchází. Je to proto, že má dobrý nápad a peníze opravdu potřebuje, anebo proto, že už má deset let starou věc a chce za ni peníze? Pro poskytovatele je dost těžké tohle vždy správně posoudit, i když panuje představa, že jsou na tom v grantové soutěži všichni stejně. Ve skutečnosti ale vidíte, že některým lidem se daří získávat hodně grantů za sebou, jiným se granty nedaří, i když nemají špatné nápady. Získání grantu vyžaduje velké úsilí, a to nejenom po odborné, ale i po administrativní stránce, a je nutno mít i trochu toho štěstí. Štěstí je hloupé, ale přistane jenom na připraveného. Nebo taky nemusí přijít nikdy.</p>
<h5><strong>Co soudíte o proměnách v hodnocení vědecké a pedagogické práce?</strong></h5>
<p>Systém hodnocení se postupně mění. Hledají se stále kritéria, která by byla spravedlivá, ale těžko se nalézají. Není možné všechno jednoduše srovnávat dohromady, ať už jde o výuku, nebo o výzkum. V našem oboru platí, že když dneska nasadím nějaký experiment, výsledek se dozvím za měsíc, přičemž to musím sledovat každý den. V jiném oboru se podíváte do mikroskopu a máte výsledek hned. Objektivní porovnání je velice složité, sám si je neumím představit. Jako červená nit se vším táhne honba za impakty, jenže přitom se zapomíná na předávání zkušeností a poznatků domácí odborné veřejnosti. Organizujeme konference a publikujeme v domácích časopisech, ale to se nikde neoceňuje. Já za známku úspěšnosti považuji uznání vědecké i průmyslové veřejnosti, dobré postavení v oboru.</p>
<h5><strong>Pohybujete se dlouho jak ve svém oboru, tak na VŠCHT, máte za sebou bohatou pedagogickou práci. Všiml jste se změn v tom, jak se mladí vědci a vědkyně dnes vztahují k vědecké práci?</strong></h5>
<p>Když jsme byli mladí, nemohli jsme si vybírat. „Tady to máš a pracuj.“ Mládež má dnes daleko rozsáhlejší zájmy a otevřené možnosti, mají přístup k zahraniční literatuře, mohou pracovat na špičkových zařízeních a mohou jezdit do zahraničí. V současnosti máme na ústavu okolo deseti až patnácti zahraničních studujících v magisterském i doktorandském studiu.</p>
<p>Stejné zůstalo to, že se málo lidí hlásí na techniku, takže je bereme bez přijímacích zkoušek a řada studujících to pak chápe jako příležitost užít si u nás mládí. Nicméně vynikajících studujících je v každém ročníku několik, to se myslím drží na stejné úrovni.</p>
<h5><strong>Mladí ve vědě mají příležitosti, ale čelí i novým překážkám. Je to problém i na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Jednou z nich jsou určitě finance, je to možná největší překážka vůbec a je těžké tu mladé talentované lidi udržet. Zůstává tu více dívek, kluci častěji odcházejí do firem. Zůstávají ale hlavně na doktorát, protože zůstat i dál je velmi těžké. Na ústavu nemáme postdoktorandská místa, takže musejí do zahraničí nebo jinam.</p>
<h5><strong>V České republice je ve vědě dlouhodobě nižší zastoupení žen, než by odpovídalo zahraničnímu vývoji i jejich zastoupení mezi absolventy. Jak je to ve vašem oboru?</strong></h5>
<p>Od začátku, co jsem na ústavu, spolupracuji se ženami. Pomocného vědeckého pracovníka jsem dělal u dvou kolegyň, které už bohužel obě zemřely, a já jsem tak nejstarší na katedře, učila mě paní profesorka Hamáčková a teď mám už třicet let výbornou spolupráci s paní profesorkou Zábranskou. Je na nich vidět, že je možné překonat břímě péče o domácnost a vědě se věnovat, ale je samozřejmě problém, pokud nemají dobré zázemí. Pak je starost o domácnost a děti velkou překážkou. </p>
<p>I na mě má vliv to, že moje manželka toleruje, že zase sedím u počítače, když přijdu domů. Sám mám díky ní velmi dobré zázemí a těžko by se mi bez toho pracovalo. Když jsem dostal možnost jet na Kubu, řekla mi: „Jeď, jinak se tam nedostaneš“, i když jsme měli asi tříměsíční dceru, o kterou se tu další tři měsíce starala sama. Jsem pro spolupráci jak v rodině, tak v zaměstnání.</p>
<h5><strong>Situace ve vedení vědy i v rámci VŠCHT není z hlediska postavení žen příliš příznivá. Myslíte si, že je to problém, který by se měl nějak řešit?</strong></h5>
<p>Pokud se to projevuje negativně, tak se to samozřejmě řešit musí. Určitou roli může hrát i velká rivalita na vedoucích pozicích. Myslím si také, že hodně záleží na dobrém, podpůrném kolektivu.</p>
<h5><strong>Zdá se, že o ten není u vás na ústavu nouze. Když se ohlédnete zpět, je něco, co byste udělal jinak?</strong></h5>
<p>Jsem spokojený, že jsem si vybral vědeckou dráhu. Vždycky jsem to bral tak, že se musím vyrovnat s tím, co mám. Osud mě sem zavál a myslím, že jsme dosáhli toho, čeho jsme maximálně dosáhnout mohli.</p>
<h5><strong>Co byste poradil mladým vědkyním a vědcům, kteří stojí na začátku vědecké dráhy nebo ji teprve zvažují?</strong></h5>
<p>Musí být zvídaví, musí se chtít dozvídat neustále nejnovější informace a mít schopnost s nimi pracovat, třídit je, posuzovat a poté si dokázat vybrat směr výzkumu, který je perspektivní. Důležité je mít trpělivost a píli, věda vyžaduje hodně práce a odříkání. Pokud si vytyčí cíl, je nutné vytrvat a nenechat se odradit problémy, které se objeví.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


prof. Ing. Michal Dohányos, CSc.

<p><strong>VŠCHT Praha společně se společností Pražské vodovody a kanalizace, a.s. ze skupiny Veolia v rámci projektu ARG Tech vyvíjí technologie pro odstranění bakterií rezistentních na antibiotika z čistírenských kalů a monitoruje výskyt původce nemoci COVID-19 v odpadních vodách.</strong></p>
<p>Aktuální suchá období vyvolávají poptávku zemědělců po <strong>organické hmotě</strong>, která <strong>zvyšuje záchyt vody v půdě</strong>. Stabilizované čistírenské kaly mohou (nehledě na jejich využití jako hnojiva) tuto poptávku z velké části uspokojit. Nově zaváděná zpřísnění legislativy pro aplikaci kalů v zemědělství se týkají vnosu patogenních mikroorganismů, těžkých kovů, pesticidů a zbytků léčiv do půdy. <strong>Riziko spojené s šířením bakterií rezistentních na antibiotika (ARB)</strong>, ke kterému může při aplikaci kalů v zemědělství dojít, však dosud nebylo systematicky řešeno. Není ani jasné, jakými technologiemi je možné přítomnost ARB eliminovat.</p>
<p>Sledování šíření ARB v životním prostředí se věnuje v poslední době velká pozornost s ohledem k <strong>alarmujícímu nárůstu počtu pacientů</strong>, kteří nereagují na léčbu antibiotiky i u relativně běžných chorob jako je zápal plic nebo tuberkulóza. Jednou z cest, kterou se ARB šíří v životním prostředí jsou <strong>odtoky z čistíren odpadních vod (ČOV)</strong> a čistírenské kaly, které se využívají k hnojení zemědělské půdy. Přes zemědělské plodiny se mohou ARB dostat až do potravního řetězce, a tak zpětně ohrožovat lidskou populaci.</p>
<p>Již bylo publikováno několik studií, které porovnávají výskyt různých ARB v odtocích z ČOV v evropském i celosvětovém měřítku, ovšem detailní situace v ČR zatím není známa.</p>
<p>V červnu roku 2020 tak začaly týmy <strong>VŠCHT Praha</strong> a <strong>Pražských vodovodů a kanalizací (PVK a.s.)</strong> společně realizovat projekt <strong>ARG Tech (Technologie pro odstranění genů antibiotické rezistence z čistírenských kalů aplikovaných v zemědělství)</strong>, který se zabývá testováním účinnosti odstranění ARB probíhající v dostupných technologiích hygienizace čistírenských kalů (termofilní anaerobní stabilizace, termická hydrolýza, pasterizace, vápnění). Cílem projektu je navrhnout takové parametry procesů hygienizace kalů, které zajistí odstranění ARB a umožní tak <strong>bezpečné využití kalů jako zemědělského hnojiva</strong>.</p>
<p>V souvislosti s pandemií nemoci COVID-19 byl projekt ARG Tech rozšířen o <strong>dlouhodobé sledování výskytu viru SARS-CoV-2</strong> – původce nemoci COVID-19 – v  odpadních vodách. V pražské stokové síti bylo vytipováno 20 odběrných míst, které reprezentují různé typy osídlení – např. pražská sídliště, centrum, vysokoškolské koleje, nemocnice nebo Letiště Václava Havla. Výskyt viru bude monitorován po dobu dvou let, na většině lokalit s dvoutýdenním intervalem. Předpokládáme, že výskyt viru v odpadních vodách bude korelovat s rozšířením nemoci v populaci, a že tento monitoring může <strong>přispět k včasnému odhalení příchodu dalších vln epidemie COVID-19</strong> (nejen) v Praze.</p>


Hledání technologií pro detekci a odstranění virů a bakterií v odpadních vodách a kalech

prof. RNDr. Pavel Drašar, DSc.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017</em></p>
<p><strong>Doc. Ing. Karel Friess, Ph.D., se narodil v roce 1973 v Brně. V roce 1997 absolvoval obor fyzikální a analytická chemie na Fakultě chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, doktorát získal v roce 2002. V roce 2014 získal docenturu v oboru fyzikální chemie. Působí na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT v Praze, kde od roku 2011 vede Laboratoř membránových separačních procesů. Na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT Praha je od února 2015 proděkanem pro vědu a výzkum. Za svou pedagogickou činnost obdržel několik ocenění jako školitel diplomových prací.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste na začátek krátce představit, čemu se ve svém výzkumu věnujete?</strong></h5>
<p>Naše skupina se věnuje materiálovému výzkumu, který je zacílen na vývoj nových polymerních materiálů pro membránové separační procesy. Materiály se mohou využívat pro cílené separace plynů a par, například metanu z bioplynu, vodíku ze směsi s oxidem uhličitým, pro odstranění vodních par ze směsi plynů nebo pro dělení dusíku a kyslíku ze vzduchu. Například při dělení vzduchu se získává čistý dusík, který pak může sloužit jako ochranná atmosféra proti nežádoucí oxidaci využitelná pro zabránění hoření nebo pro udržování kvality potravin, nebo se ze vzduchu získává směs s vyšším obsahem kyslíku, která se potom využívá například v nemocnicích v přístrojích na dýchání.</p>
<p><strong>Váš výzkum má přímé využití v praxi…</strong></p>
<p>Samozřejmě, membránové separační procesy mají průmyslové využití. Podle mého názoru se nemá dělat věda jenom do šuplíku bez vazby na potřeby společnosti. My se v naší skupině věnujeme základnímu materiálovému výzkumu, ale v momentě, kdy se nám podaří získat nějaký zajímavý materiál, spojíme se s kolegy, kteří už mají zkušenosti s převáděním do většího měřítka, a vyzkoušíme, zda bude náš objev fungovat, nebo ne. Někdy totiž může experiment hezky fungovat v laboratoři, ale přes veškerou snahu se ho nepodaří převést do většího měřítka, do praxe.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostal tam, kde dnes ve vědě jste?</strong></h5>
<p>Nic není zadarmo, všechno totiž potřebuje svůj vývoj a čas. Každý člověk prochází vývojem, a jak stárne a získává víc a víc zkušeností, má i více nápadů, jak problémy řešit. Já jsem jako student na gymnáziu na přelomu osmdesátých a devadesátých let odebíral časopis Věda, technika a my, kde mě zaujal článek, že membrány budou technologií jednadvacátého století. To byl první moment, kdy jsem si uvědomil, že to je výzkumná oblast, která mě hodně zajímá. Druhý impulz přišel díky mému staršímu bratrovi, který v té době studoval chemii na vysoké škole v Pardubicích, kde se také věnovali využití membrán. A při studiu na VŠCHT jsem pak zjistil, že na Ústavu fyzikální chemie u docenta Šípka se jeho pracovní skupina touto problematikou zabývá. Na konci druhého ročníku jsem se do skupiny připojil, zůstal jsem po absolvování magisterského studia i na doktorské studium a kromě několika stáží v zahraničí jsem tu po celou dobu až dodnes.</p>
<h5><strong>Měl jste ve svém okolí osobnosti nebo vzory, které vás ovlivnily v profesní dráze?</strong></h5>
<p>V rodině mě ovlivnil můj otec, který jako chemický inženýr-technolog hodně služebně cestoval po světě. Na VŠCHT mě zase výrazně ovlivnil můj školitel docent Milan Šípek, který se problematice membránových separací věnoval už od začátku osmdesátých let a vybudoval laboratoř, kterou jsem po něm převzal a dnes vedu. S tím, že jsem její zaměření ještě rozšířil právě o separace plynů a vývoj nových materiálů. Přínos pana docenta Šípka pro mě byl i v jeho mentorské roli. Mohl jsem s ním rozebírat různé situace, dostával jsem od něj zpětnou vazbu, protože nejhorší je pracovat jako „sám voják v poli“. Je užitečné znát názor někoho jiného dříve, než jde člověk s kůží na trh. Vyhne se situacím, kdy si může nechtěně a zbytečně uříznout ostudu nebo se plácat s nějakou hloupostí a ztrácet tím čas.</p>
<p>Zlomová v mé kariéře byla ale moje druhá postdoktorská stáž na Institutu membránových technologií v Kalábrii v letech 2007 až 2008. Seznámil jsem se tam s kolegy, s nimiž jsme následně podali výzkumný evropský projekt, který vyšel, a tím se naše pracovní skupina dostala ve výzkumu o několik pater výše. Napojili jsme se na špičková pracoviště v Evropě a získali přístup k naprosto unikátním materiálům, díky kterým jsme publikovali velmi dobře citované publikace. Díky této stáži jsem mohl naskočit do vlaku, ve kterém jedu dodnes. Kalábrie je navíc úžasná krajina – hory a moře... Je to moje srdeční záležitost.</p>
<h5><strong>To byl váš první delší pobyt v zahraničí?</strong></h5>
<p>Ne, poprvé jsem byl v roce 1999 ještě jako doktorand v Německu, na univerzitě v Rostocku na čtyři měsíce. Delší pobyt, cca jeden a půl roku, jsem absolvoval opět v Německu, a to na IPF v Drážďanech. Ale z hlediska přínosu pro moji další vědeckou kariéru byla naprosto stěžejní právě druhá postdoktorská stáž v Kalábrii. Do Drážďan jsem odjeli kvůli manželce, tehdy ještě partnerce, která tam byla na dva roky v rámci svého doktorského studia. Chtěli jsme být spolu. Nevýhoda pro mě byla, že jsem tam bádal v oblasti (NMR pevné fáze), která byla pro mě úplně nová, a musel jsem se doučit ohromnou spoustu nových věcí, které jsem ale již nikdy nevyužil.</p>
<h5><strong>Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?</strong></h5>
<p>Jsem rád, že se mi podařilo naši výzkumnou skupinu udržet a rozvinout, sehnat další přístrojové vybavení a hlavně nalákat k sobě lidi, které věda baví a kteří mají šanci náš obor dále posouvat. Co se týče nějakého konkrétního objevu či přínosu, zatím ještě nejsme s prací ve stadiu, kdy bych opravdu mohl říct: „Podívejte se, takhle to vypadalo před pěti lety a tady držím v ruce výsledek, který má naprosto skvělé chování, zapatentujeme to, založíme společnost a vyděláme spoustu peněz.“ Tam to ještě není. Nicméně není mojí primární motivací a cílem vymyslet něco, co mi bude generovat pohádkové zisky. Chtěl bych hlavně přispět k tomu, aby se vědění a znalosti lidské společnosti posouvaly dopředu a byly i k užitku.</p>
<h5><strong>Úspěch ve vědě… Co to vůbec znamená?</strong></h5>
<p>Těžká otázka, co člověk, to názor. Někdo chce být úspěšný kvůli tomu, aby dostal Nobelovu cenu, to je pro něj měřítko. Někdo dělá vědu proto, že ho baví, a věnuje jí všechen svůj čas i na úkor osobního života. Mě práce ve vědě baví, uživí mě i moji rodinu, ale přitom mě od ní zcela neizoluje. Pro mě je určitě prioritou rodina.</p>
<h5><strong>Dnes se hodně hovoří o excelentní vědě, excelentním vědci. Co si pod tím představit?</strong></h5>
<p>Když bychom si nalili čistého vína: excelentní vědec musí být někdo, kdo spolupracuje se zahraničím, je tam i uznávaný a má za sebou hmatatelné výsledky, nejenom publikace, ale i objevy. Ale kdo to může být, jak to hodnotit, podle jakých kritérií? Kolik publikací je už dost, aby byl vědec excelentní? Na druhou stranu, den má jen dvacet čtyři hodin. A pokud se někdo věnuje vědě dvanáct, patnáct hodin denně, šidí něco jiného. Buď sebe – a to je můj případ, protože jsem všechny sportovní aktivity už přestal stíhat – anebo šidí své okolí, rodinu či blízké.</p>
<h5><strong>Jak jako vedoucí skupiny vedete a podporujete své studenty a začínající vědce a vědkyně?</strong></h5>
<p>Především nechci opakovat to, co mě samotnému vadilo, když jsem začínal. To, co jsem viděl a zažil jinde, například v Drážďanech. Jsou skupiny, kde je vedoucí „alfa samec“, který všechno zná a všechno ví, dohlíží, úkoluje, kontroluje, a všichni ostatní jsou jen na pozici včel-dělnic, které bez přemýšlení plní jeho nařízení. To je podle mě špatně, je potřeba dávat ostatním prostor vyjádřit se a vést s nimi diskusi. Snažím se studenty podporovat, ale přitom je nevodit pořád za ručičku, to by také nebylo správné. Spíše než bych svým studentům umetal cestičku, snažím se předcházet tomu, aby měli na své cestě nějaké zbytečné překážky nebo aby zbytečně opakovali chyby.</p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl přijmout funkci proděkana?</strong></h5>
<p>Když mě na přelomu roku 2014 a 2015 nově zvolená děkanka, paní profesorka Urbanová, oslovila s nabídkou na tuto pozici, probíral jsem to samozřejmě i doma s manželkou. Ne že by mě přímo zrazovala, ale správně vytušila, že mi to jenom přidělá další práci, spoustu starostí a nervů. Ale já jsem si řekl, že je to další výzva a posun v kariéře směrem výše. Také mě motivovala zvědavost, zda jsem schopen funkci zvládnout vedle všech svých dalších činností. A člověk zjistí, že to jde, že jde všechno, když se chce. Pomohlo mi to také rozvíjet i jiné dovednosti, například manažerské schopnosti, protože v takové funkci je třeba umět jednat s lidmi, dokázat jasně formulovat myšlenky a argumenty při řešení (zejména krizových) situací. </p>
<h5><strong>Podle statistik vidíme, že se neustále zvyšuje počet žen mezi studujícími a absolventy, ale neodráží se to v jejich zastoupení mezi výzkumníky. Je to téma, kterým je třeba se zabývat? A proč tomu tak podle vás je?</strong></h5>
<p>Ano, v posledních letech se zvyšuje počet studentek „na úkor“ studentů, ale otázka zní, kolik žen a mužů se pak rozhodne zůstat na postgraduálním studiu a dále ve vědě a jaká je jejich motivace. I když jsou v akademické sféře možnosti získat granty a stipendia, stále jsou platy v průmyslové sféře o něco vyšší. Pro někoho finance nehrají roli, důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997důležitější motivací je zápal pro vědu a možnost tvořit něco nového. To byl důvod, proč jsem šel na doktorské studium, i když jsem měl v roce 1997 stipendium jen čtyři tisíce korun měsíčně – bavilo mě to. Takže by bylo zajímavé srovnat, jestli mají nynější studenti i studentky stejnou motivaci, jako jsem měl já před 20 lety pro pokračování na doktorátu. Všichni vědí, jaké jsou dnes podmínky, jak je složité zařídit si vlastní bydlení a jak je důležitý i osobní život, mít rodinu, stálého partnera, děti. A jak řešit případný výpadek v práci kvůli mateřství. I v mém okolí jsou vědkyně, které se snaží po mateřských povinnostech co nejrychleji vrátit do práce, aby jim neujel vlak.</p>
<h5><strong>Je podle vás tedy možné zkombinovat vědeckou práci a mateřství?</strong></h5>
<p>Věřím, že se to dá. Díky tomu, že mám dvě děti, vidím situaci jinak, než když jsem byl svobodný a bezdětný. Pro matku-vědkyni je určitě minimálně první rok či dva prioritou dítě, avšak i při delší mateřské jsou cesty, jak jí pomoci, aby nezanedbávala péči o dítě a přitom se necítila odříznutá od práce a důležitých informací. Nemusí nutně chodit i s dítětem v kočárku až do laboratoře, ale určitě může být užitečná při nelaboratorních činnostech (korektury publikací, krátkodobá výuka atd.). Například na VŠCHT vznikl dětský koutek Zkumavka, který výzkumnicím na mateřské, které se alespoň jednou nebo dvakrát týdně chtějí podílet na práci v laboratoři nebo musí přednášet, aby si udržely kontinuitu třeba kvůli habilitaci, umožňuje hlídání dítěte po nezbytnou dobu. Není to klasická školka nebo jesle, kam se s dítětem chodí každý den, ale je to podle mě výborný krok, který pomáhá.</p>
<h5><strong>Ve vedoucích pozicích, například mezi vedoucími ústavů, je minimální zastoupení žen. Čím to podle vás je?</strong></h5>
<p>To je spíš otázka na ženy než na mě, jestli chtějí v těchto funkcích působit, nebo ne. Na VŠCHT jsou ženy ve funkci děkanky nebo vedoucích ústavů. Myslím, že u nás na VŠCHT nikdo ženám nebrání se na vedoucí pozice přihlásit, záleží jen na tom, zda tu ambici mají. Působení ve funkci samozřejmě znamená řešení mnoha situací, které například souvisejí s personálními záležitostmi a mohou být i lidsky nepříjemné, ale které vedoucí řešit musí. Není jednoduché propustit někoho, s kým jste třeba byli dvacet pět let kolegové, atd. Podle mě ale u nás ve škole rozhodně nefunguje tzv. skleněný strop, že by žena nemohla postoupit na vedoucí manažerské pozice. Nikdo nikoho nepreferuje, ani naopak nebrzdí.</p>
<h5><strong>V některých oborech je výrazně více žen, v jiných naopak převažují muži. Změnil by se způsob, jak se věda dělá, kdyby zastoupení ve výzkumných týmech bylo z tohoto pohledu vyrovnanější?</strong></h5>
<p>To je těžké paušalizovat. Při každé diskusi je zajímavý a vítaný jiný pohled na věc nebo jiný názor. Pomáhá to při hledání řešení problémů. Ze své zkušenosti musím říci, že výborná průprava na diskuse s kolegy a kolegyněmi je dobře fungující manželství, kdy je nutné si utřídit názory, umět vést diskusi při řešení problémů a dojít ke konsenzu.</p>
<h5><strong>Jak se k vaší profesi staví rodina?</strong></h5>
<p>Podporuje mě, jsou rádi, že mám úspěchy. Je pravda, že když jedu do zahraničí na pracovní cestu, je to doma pro manželku větší zápřah. Ale teď už jsou oba naši kluci větší, starší může vyzvednout mladšího ze školy, což nám život rozhodně usnadňuje. Snažíme se, aby naše děti nestrádaly kvůli tomu, že oba rodiče pracují ve vědě.</p>
<h5><strong>Jak se rodičovství dotklo vaší vědecké kariéry?</strong></h5>
<p>Vůbec. Jenom méně spím než dřív.</p>
<h5><strong>Co rád děláte ve volném čase?</strong></h5>
<p>Dříve jsem se pravidelně věnoval různým sportům, se známými jsme chodili dlouhá léta na volejbal, na to už ale bohužel nemám čas. Baví mě fotografování a cestování a práce na chalupě a zahradě.</p>
<h5><strong>Máte nějaký sen, kam byste se chtěl podívat?</strong></h5>
<p>Teď jsem si díky spolupráci s univerzitou v Coloradu splnil sen navštívit Spojené státy, měl jsem možnost si prohlédnout národní parky na západě USA. Ještě bych se chtěl podívat do Chile a na Nový Zéland.</p>
<h5><strong>Jaké jsou vaše cíle v profesním životě?</strong></h5>
<p>Chtěl bych udržet naši skupinu, aby se studenti, až ukončí studium, nerozprchli a chtěli tu zůstat a pokračovat. Přeji si, aby naše laboratoř byla nadále úspěšná a aby se nám práce dařila.</p>
<h5><strong>Chystáte se na profesuru?</strong></h5>
<p>Ano, chystám. Ale není to můj hlavní cíl, spíše mě do toho „tlačí“ okolí, protože v našem oboru a specializaci jsou v České republice zatím pouze dva profesoři. A pro náš obor je důležité, aby byl k dispozici dostatečný počet profesorů a docentů, protože v habilitačních komisích i mezi oponenty magisterských a disertačních prací musí být lidé na určité odborné úrovni. Teď čekám, až studium dokončí i můj druhý doktorand, ostatní rámcová kritéria pro zahájení řízení už mám splněna.</p>
<h5><strong>Existují nějaká „nepsaná“ pravidla, kdy se očekává, že se v kariéře posune člověk k docentuře a profesuře?</strong></h5>
<p>V první řadě musí mít člověk dostatek zkušeností. Výzkumník ve třiceti může být začínajícím excelentním vědcem, ale rozhodně nemá tolik zkušeností, aby mohl být už profesorem. To podle mě dobře není. A nejde jen o počty publikací, přednášení a zkoušení, důležitá je i výuka v laboratořích. Tam se teprve ukáže, jak je člověk flexibilní a dobrý pedagog, zda dokáže věci jednoduše a pochopitelně studentům vysvětlit a jak reaguje v „krizových“ situacích. Je to jako akutní medicína – do laboratoře přijdete jako doktor ze záchranky a řešíte problém pacienta ihned, v krizových podmínkách, zatímco přednášení je taková „one-man show“, v uvozovkách salónní medicína, máte na vše dost času. Zkrátka na profesuru musí mít kandidát odpracováno a musí jako pedagog a vědec lidsky dozrát.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal začínajícím vědcům a vědkyním nebo mladým lidem, kteří teprve o vědě uvažují?</strong></h5>
<p>Pro vědu je potřeba mít kreativní myšlení a zároveň mít schopnost kriticky zhodnocovat. Myslím ale, že neexistuje „gen vědce“. Vzkázal bych jim, že nic není zadarmo, je jistě třeba mít trochu štěstí, trochu talentu, ale zejména je třeba na sobě neustále pracovat. A věřit si.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


doc. Ing. Karel Friess, Ph.D.,

RNDr. Petr Holzhauser, Ph.D.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017</em></p>
<p><strong>Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D., se narodil v roce 1979 v Ústí nad Labem. V roce 2003 absolvoval obor Technologie výroby a zpracování polymerů na Fakultě chemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 2007 získal doktorát na Ústavu polymerů téže školy, kde od roku 2008 působí jako odborný asistent. Zabývá se zpracováním kaučuků, specializuje se na recyklaci pryže fyzikálními způsoby. Vyučuje několik odborných předmětů o polymerech. Také se podílí na projektech popularizace chemie mezi teenagery a vzdělávání učitelů přírodních věd.</strong></p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl pro studium VŠCHT?</strong></h5>
<p>V dětství mě hodně zajímaly vlaky a také městská hromadná doprava. Jenže to je strojařina, hodně rýsování, a to mi vůbec nešlo. Na gymnáziu jsme měli výbornou třídní profesorku na chemii a tam mě chemie začala natolik bavit, že jsem se rozhodl ji studovat i na vysoké škole. Možná jistou roli sehrálo i to, že oba moji rodiče vystudovali VŠCHT a maminka stále v chemii pracuje. I když rodiče mě spíše varovali, že VŠCHT je obtížná škola.</p>
<h5><strong>Čím se zabýváte ve svém výzkumu?</strong></h5>
<p>Zabývám se zpracováním kaučuků. V současné době se nejvíce věnuji recyklaci pryže. Snažíme se pryž recyklovat fyzikálními postupy, to znamená, že s chemickou stránkou záměrně nic neprovádíme – pryž se nadrtí a drť se potom dále využívá. Buď se přidá do nového kaučuku a zase z toho vznikne guma, nebo se spojí pojivem, třeba plastem, nebo se jenom slisuje samotná drť za vysoké teploty a tlaku a z toho vznikne recyklát, který připomíná pryž. Jde o aplikovatelný základní a aplikovaný výzkum, hodně spolupracujeme s průmyslovými partnery.</p>
<h5><strong>Proč jste si vybral právě toto téma?</strong></h5>
<p>Zaujalo mě, že pryžového odpadu přibývá, ale na rozdíl od plastů se pryž nedá ani roztavit, ani rozpustit, aniž by zdegradovala, je proto potřeba ji recyklovat jinými způsoby. Celkovým problémem naší civilizace je, jak nakládat s odpady, jak je likvidovat či recyklovat. Syntetické kaučuky se vyrábějí především z ropy. Přírodní kaučuk je sice obnovitelným zdrojem, ale i tam nastává určité úskalí: Pěstuje se jenom v rovníkových oblastech světa, a musí se tedy dovážet zdaleka. Tamní pěstitelé se bojí, aby nedošlo k napadení plantáží jistým zákeřným druhem houby, podobně jako naše smrkové monokultury zničily kyselé deště nebo dnes ničí kůrovec. Proto je potřeba zvyšovat podíl recyklace. Myslím si, že to je velmi aktuální téma.</p>
<h5><strong>V tomto oboru byste se asi lehce uplatnil v praxi, co vás vedlo k tomu zůstat v akademickém prostředí a věnovat se vědě?</strong></h5>
<p>Rozhodla volnost a rozmanitost práce. Člověk nedělá pořád totéž a také nemusí dělat jenom to, co mu řeknou nadřízení. Máme tu pružnou pracovní dobu, někdy můžeme pracovat i z domova. Záleží tedy na šéfech. Když mi není dobře, nemusím hned chodit k lékaři, ale můžu zůstat doma. Velmi dobře se to kryje s rodinou. Mám dvě malé děti, takže to jde skloubit s rodinným životem.</p>
<h5><strong>Co vás na vaší práci nejvíce baví?</strong></h5>
<p>Celkově práce s materiálem. Není to klasická skleněná chemie, kde něco reaguje. Pracujeme s kaučukem, začneme ho míchat, přisypáváme do něj přísady, pak čekáme, co se stane. Jako pekař peče buchty, my pečeme gumu. Také mě baví, že kolektiv není úplně rigidní. Chodí k nám studenti a studentky nejen z našeho oboru, ale i z jiných ústavů, a to je inspirativní. Stejně jako to, že člověk má možnost pracovat s mladými lidmi.</p>
<h5><strong>Jak hodnotíte současné podmínky pro vědeckou práci?</strong></h5>
<p>Není to úplně snadné. Je nutné stále žádat o nové granty, což je na jednu stranu asi dobře, protože se nebádá nad něčím, co není potřeba a co není kvalitní, ale na druhou stranu tráví člověk příliš mnoho času formalitami a administrativními úkony, místo aby se věnoval skutečné vědecké práci. U nás je problém, že je nás na oddělení velmi málo, i studentů, takže člověk si leccos musí udělat sám. Článků bych měl produkovat daleko více, než produkuji, ale nezbývá čas.</p>
<h5><strong>Co byste na stávajícím systému hodnocení změnil?</strong></h5>
<p>Bylo by dobré vzít v potaz vedle vědeckých výstupů i pedagogickou práci. Přece jen jsme hlavně vysoká škola. To bohužel není problém jen u nás, ale v celé České republice i ve světě. Scientometrie nebyl špatný vynález, je potřeba určitým způsobem hodnotit vědecký výkon, ale často to vede jen k honbě za články a impakt faktory, které jsou například v našem oboru velmi nízké.</p>
<h5><strong>Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním životě?</strong></h5>
<p>Těžko říci… V osobním životě je to jasné, založil jsem rodinu, mám dvě děti.</p>
<h5><strong>Co vůbec podle vás znamená být ve vědě úspěšný?</strong></h5>
<p>Možná to, když je vědec známý nejen ve vědecké komunitě, když je uznáván jako renomovaný odborník i veřejností. Na to má pochopitelně vliv, do jaké míry se věnuje publicitě svého oboru, zda nepíše pouze do odborných periodik, ale i do běžných deníků, tisku, na internet a podobně. Také je důležité, jaký tým si dokáže vybudovat a jak jsou jeho vynálezy nebo produkty úspěšné v praxi. Rozhodně hlavním měřítkem není jen počet publikací.</p>
<h5><strong>Byl jste v průběhu studia v zahraničí?</strong></h5>
<p>Na doktorátu jsem byl dva měsíce na stáži v Norsku. Nebylo to přímo v mém oboru, ale v klasické organické syntéze. Na další pobyty jsem se už nedostal a v současnosti ani nemám ambice vyjet. Jsou kolegové, kteří odjíždějí i s rodinou, anebo tu rodinu nechají, ale to já bych nechtěl. Do zahraničí jezdím jen na kratší služební cesty, na konference nebo projektové schůzky.</p>
<h5><strong>Proč jste si vybral zrovna Norsko?</strong></h5>
<p>Líbí se mi především tamní krajina a příroda. Nenašel jsem v tu chvíli žádnou praxi nebo stáž, která by se týkala přímo zpracování kaučuků. Ale procvičil jsem se v cizích jazycích a získal zkušenost s pobytem v zahraničí. </p>
<h5><strong>Podle posledních statistik z roku 2015 bylo zastoupení žen mezi výzkumníky nejnižší od roku 2005, ačkoliv neustále narůstá počet žen mezi studujícími. Myslíte, že je to téma, kterým je třeba se zabývat?</strong></h5>
<p>Téma to samozřejmě je, zvlášť v dnešní době. Měli bychom se nejen u nás na škole snažit, aby vědu mohl dělat kdokoli, ženy i muži, a poskytnout všem stejné podmínky. U žen bývá často problém s přestávkou kvůli mateřství, které není vhodné odkládat na pozdější dobu. I když se žena snaží vrátit do práce co nejdříve, ne vždy je to jednoduché, pokud nemá zázemí. Ale na druhou stranu je dobré se dítěti věnovat, protože jak ho člověk vychová, takové bude. Dnes mohou být i muži na rodičovské dovolené, i když v našich končinách to zatím není příliš časté.</p>
<p>Nepřijde mi ale rozumné toto téma řešit násilně tak, že se nastaví povinné procento zastoupení žen a mužů. To je moc umělé. Možná to je hodně zjednodušené, ale být mužem nebo ženou má něco do sebe, každý přemýšlíme jinak a myslím, že se výborně doplňujeme. Příroda to dobře zařídila a není potřeba nutně chtít po ženách věci chlapské a po chlapech věci ženské.</p>
<h5><strong>Co jsou chlapské a ženské věci?</strong></h5>
<p>To vyplývá z tradice. Sice dneska už žena často zvládne práci, kterou dříve dělal jen muž, a naopak muž práci, na kterou by se dříve ani nepodíval, třeba přebalit dítě, uvařit nebo vyžehlit. Žena zase zvládne opravovat auto, může být i strojvedoucí. Nicméně zase je pravda, že od přírody jsme geneticky vybaveni na něco jiného a myslím si, že by bylo špatné proti přírodě uměle požadovat, aby každý musel zvládnout všechno.</p>
<h5><strong>Máte pocit, že si ženy a muži vybírají různé obory?</strong></h5>
<p>Myslím, že ani ne. V některých oborech to ale ještě přežívá. Třeba u nás na škole, jak jsem se teď dozvěděl, je mezi studenty více dívek než chlapců. Na biologických a potravinově zaměřených oborech je více holek, na techničtějších oborech více kluků. Když půjdeme dále mezi pracovníky, tak už to bude trošku jinak. U starších profesorů a ve vedení školy je určitá setrvačnost s tím, že dříve ženy ve vedení moc nebyly, takže tam stále převládají muži.</p>
<h5><strong>Na potravinářské fakultě je více žen. Čím si myslíte, že je dáno, že si ženy nebo dívky vybírají častěji tento obor?</strong></h5>
<p>Možná pro biologii, živé organismy, nebo mají větší cit pro potraviny, zatímco kluci bývají více zaměřeni na techniku. Teď je otázka, jestli to je genderový stereotyp, nebo jestli to vychází z biologických odlišností…</p>
<h5><strong>Setkal jste se někdy s podobnými stereotypy, jako že se „holky na matiku nebo fyziku nehodí“, tady na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Abych pravdu řekl, byli tu vyučující, starší kolegové, kteří nebyli právě „genderově naladěni“ a říkali, že holky se na to nebo ono nehodí. Nebo to možná mysleli v nadsázce… Na druhou stranu byli k dámám velice galantní, chovali se k nim trochu jinak než ke klukům. Ale dnes se s tímto postojem už nesetkávám.</p>
<h5><strong>Máte pocit, že se to mění?</strong></h5>
<p>Určitě se to mění tím, jak se omlazuje kolektiv, mladší muži už to takto nevnímají. Nikdo z nich by neřekl „ženská pitomá, tomu nerozumí“ nebo „ženská patří k plotně“.</p>
<h5><strong>Ve vedoucích a rozhodovacích pozicích je stále velmi nízké zastoupení žen. Proč tomu tak podle vás je?</strong></h5>
<p>Může to být dáno setrvačností, tím, že ženy dříve vědu tolik nedělaly, bylo málo docentek a profesorek. Pokud už se vědě věnovaly, pak většinou neměly rodinu. Dnes je tu samozřejmě hrstka ambiciózních žen, ale možná některé ženy ani nechtějí šéfovat kolektivu a být v rozhodovacích pozicích. To je zase otázka, jestli nemají šanci a muži by se na ně dívali skrz prsty a nechtěli by je tam, anebo jestli samy ženy o tyto pozice zájem nemají.</p>
<h5><strong>Proč myslíte, že muži mají zájem být ve vedoucích a rozhodovacích funkcích?</strong></h5>
<p>Nedovedu posoudit, jestli je to naší mužskou povahou, částečně i ješitností, nebo tím, že musíme vždycky stoupat vzhůru…</p>
<h5><strong>Máte pocit, že zastoupení žen na pracovišti hraje nějakou roli?</strong></h5>
<p>Obvykle, když je někde výhradně mužský kolektiv, nebo naopak výhradně ženský kolektiv, má to svá specifika a myslím si, že to nedělá dobrotu. Pouze ženský kolektiv bývá „slepičárna“ a jenom mužský mívá zas moc testosteronu a mluvívá se tam i sprostě.</p>
<h5><strong>Jak se vám daří slaďovat pracovní a osobní život?</strong></h5>
<p>Snažím se, většinou to není problém. Manželka také pracuje na VŠCHT, a i proto se to sladit dá. Problém máme jenom ve výukovém období, kdy občas nastávají kolize. Pak musíme řešit hlídání a vyzvedávání dětí. Tehdy nám pomáhají kamarádi; při nemoci dětí pro změnu babička, ta však bydlí daleko. Výborným počinem VŠCHT bylo založení dětského koutku Zkumavka, kam jsme dávali postupně obě děti, už od dvou let.</p>
<h5><strong>Jak se rodičovství dotklo vaší profesní dráhy?</strong></h5>
<p>Ačkoli manželka byla na rodičovské, nechtěl jsem nechávat všechno na ní a snažil jsem se být doma včas a pomáhat. Někdy to bylo velice náročné. Když byly děti hodně malé, budily se několikrát za noc a člověk nebyl příliš odpočatý.</p>
<h5><strong>Přemýšlel jste někdy o tom, že byste šel na rodičovskou dovolenou?</strong></h5>
<p>Dostalo se to doma na přetřes, ale nakonec k tomu nedošlo. Manželka byla ve své tehdejší práci nespokojená, takže šla na rodičovskou ona. U druhého dítěte také, ale varovala mě, že kdybychom měli třetí dítě, tak bych musel jít já. Abych si vyzkoušel, jak je to náročné.</p>
<h5><strong>Jak byste se k tomu postavil?</strong></h5>
<p>Nedovedu si úplně představit, že bych byl jen doma. Možná kdyby byla rodičovská kratší… Také nevím, jak by to nesli kolegové. Teď je nás tady velice málo, každý máme dost povinností. Moje povinnosti by se převedly na ně a to by nebylo vhodné. Navíc kdybych vypadl z práce, určitě bych se do ní špatně vracel. Musím uznat, že to ženy nemají jednoduché.</p>
<h5><strong>Co rád děláte ve volném čase?</strong></h5>
<p>Baví mě chodit do přírody, na výlety, tábořit a jezdit na vodu, nyní s rodinou. A taky mě pořád hodně baví kolejová doprava a vláčky.</p>
<h5><strong>Jaké jsou vaše nejbližší plány v profesním životě. Docentura?</strong></h5>
<p>Já sice nejsem vášnivý sběratel titulů, ale kolegové na mě trochu tlačí, abych se již habilitoval. Bylo by to vhodné i kvůli kontinuitě našeho oboru a ústavu, je to logický kariérní postup, který uznávám.</p>
<h5><strong>A další plány nebo sny, jak v pracovním, tak v osobním životě?</strong></h5>
<p>Přiznám se, že nemám nalinkovaný život. Rád bych pokračoval v tom, co dělám. Třeba jednou budu docentem a později profesorem. Člověk nikdy nemůže vědět, co nastane, jestli vydrží na škole až do důchodu, jaká bude celková situace ve světě, ve společnosti, ve školství a podobně. Byl bych rád, kdybychom zůstali zdraví a vychovali děti až do dospělosti a vydrželi s manželkou spolu až do konce našich dnů, pokud to půjde. To jsou mé hlavní cíle.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal začínajícím vědkyním a vědcům, nebo těm, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?</strong></h5>
<p>Hlavně, ať se toho nebojí. Když jsem začínal, měl jsem velký respekt ke všemu, ke škole, k vědcům… Vědci jsou ale také jenom lidi. Je to práce jako každá jiná, takže ať nejsou zbytečně skromní a nebojí se přicházet s vlastními nápady. Ať se nebojí vyjet do zahraničí. Ať vydrží ve vědě, protože to má smysl, a neutíkají jen kvůli vyššímu platu do průmyslu. A ať se nenechají zviklat ani rodičovstvím, aby je neodradilo od další práce.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Ing. Zdeněk Hrdlička, Ph.D.

Prof. Ing. Vladimír Kocourek, CSc.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017</em></p>
<p><strong>Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D., se narodil v Praze v roce 1972. V roce 1996 vystudoval obor Technologie vody na Fakultě technologie ochrany prostředí Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V roce 2000 získal doktorát v oboru Aplikovaná ekologie tamtéž a v roce 2007 byl jmenován docentem pro obor Chemie a technologie ochrany životního prostředí. Od roku 1999 působí na Ústavu chemie ochrany prostředí VŠCHT, kde se věnuje environmentálním dopadům průmyslových aktivit a průmyslové ekologii. V České republice je průkopníkem posuzování environmentálních dopadů celých životních cyklů výrobků, služeb, ale i organizací či technologií. Podílí se rovněž na zavádění moderního konceptu oběhového hospodářství (Circular Economy) do soudobé praxe. Od roku 2014 zastává funkci děkana Fakulty technologie ochrany prostředí.</strong></p>
<h5><strong>Kudy vedla vaše cesta k chemii?</strong></h5>
<p>Vyrostl jsem v osmdesátých a devadesátých letech, kdy jsem byl silně zapojený do hnutí Brontosaurus. Chtěl jsem něco udělat pro ochranu přírody a zdálo se mi, že přes chemii by to mohlo jít nejlíp. VŠCHT jsem si vybral, protože když chcete něco konkrétně dělat, musíte vědět, kde najít ten správný kohout a kde ho utáhnout či povolit, aby to vše lépe fungovalo. Potřebujete rozumět průmyslu a zároveň chápat a ctít přírodu. V tom je snazší se zorientovat na VŠCHT než třeba na Univerzitě Karlově. Naše škola má větší tah na branku.</p>
<h5><strong>Pomohly vám v rozhodování nějaké vzory?</strong></h5>
<p>Bohužel příliš ne. Cítím jako velký hendikep, že jsem z generace a prostředí, kde vzory chyběly. Rád bych je měl, ale nemám.</p>
<h5><strong>Mohl byste vysvětlit, čím se v současnosti odborně zabýváte a jak jste se k tématu dostal?</strong></h5>
<p>Zaměřuji se na posuzování environmentálních dopadů výrobků, technologií a služeb. Zajímají mě otázky toho typu, zda je lepší balit vodu do PET lahve, nebo do skla, a zkoumám to od získávání surovin přes výrobu materiálů a jejich užívání až po odpadové hospodářství. Zároveň se zabývám ekotoxikologií, tedy účinky toxických látek na ekosystémy. Ekotoxikologie mě formovala při studiu i při začátcích mé odborné práce. Je to věda o interakcích, pozitivních i negativních. A téma interakcí mi zůstalo, i když už se ekotoxikologii aktivně nevěnuji. Ne že by mě neoslovovala, ale již mi na ni nezbývá čas. </p>
<p>Téma environmentálních dopadů z pohledu životních cyklů jsem načerpal ve světě a samostudiem. Pak jsem je nabídl VŠCHT jako předmět k výuce, protože ho tu dosud nikdo systematicky nedělal. Dnes ho již přednáším i na Karlově univerzitě a na ČVUT.</p>
<h5><strong>Co vás na vaší práci baví?</strong></h5>
<p>Jsem poměrně hodně mezi lidmi a mohu působit jako most, který propojuje různé věci, které by k sobě jinak cestu hledaly těžko. Rád vytvářím příležitosti. Příkladem může být překonávání bariér mezi ochránci životního prostředí a představiteli průmyslu, kde se ukazuje, že je možné najít strategii přínosnou pro obě strany.</p>
<h5><strong>Jste děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí. Jak jste se na tuto pozici vypracoval?</strong></h5>
<p>Snažím se stále věnovat odborné činnosti, v oblasti posuzování životního cyklu jsem se stal v ČR určitou autoritou. Neplánoval jsem kariéru v oblasti managementu vysokých škol. Když pak však přišla nabídka od několika kolegů, abych se o post děkana ucházel, připadalo mi to jako hezká výzva, a tak jsem to zkusil. A jsem za to moc rád. Především proto, že jsem poznal spoustu zajímavých lidí a že mohu i na naší fakultě působit jako určitý most či snad tmelící prvek.</p>
<h5><strong>Co považujete za zásadní pro úspěch ve vědě?</strong></h5>
<p>Věda je racionální postup kladení a řešení otázek, takže to člověku musí dobře myslet. Ke kladení otázek i k jejich zodpovídání obvykle potřebujete dobrý kolektiv. Myslím si, že důležitá je také kontinuita tohoto kolektivu. Pro jeho zajištění jsou nezbytné finanční a prostorové podmínky. Určitě se najdou i výjimečné případy, kde člověk vyletí nahoru samostatně jako kometa a zazáří, ale na obecné rovině je důležité kvalitní kontinuální tvůrčí prostředí. Kontinuita je důležitá i mezigeneračně. V kolektivu by měli být lidé z různých věkových skupin, aby se dlouhodobě předávaly informace a způsoby, jak se věda dělá.</p>
<p>Kromě odborníků potřebuje vědecký tým někoho, kdo je dobrý komunikátor, někoho na marketing, někoho, kdo umí výsledky prezentovat, dále lidi, kteří kolektiv tmelí, a ideálně by tam mělo být od všeho něco, protože každý vědecký tým tvoří výrazné individuality, a ty je třeba pospojovat. Tmelením myslím někoho, kdo přijde a řekne „Pojďme večer na pivo“ nebo přinese pekáč buchet ke kávě.</p>
<h5><strong>Zmiňoval jste význam mezigenerační rozmanitosti. Je podle vás důležité i to, zda jsou v týmu zastoupeni muži a ženy?</strong></h5>
<p>Hezká žena má jinou roli než velký silný chlap, ale to vychází z podstaty člověka. I stabilní ekosystém je tvořen různými druhy jedinců. Proto dobrý tým potřebuje rozmanité členy. Důležitá je však ochota každého z nich podílet se na společném díle. Mě by práce bez žen nebavila. Vždy jsem měl v týmu ženy. Bez nich by to nešlo. </p>
<h5><strong>Jakou roli hraje podle vás ve vědecké pracovní dráze a u vás na škole zahraniční mobilita?</strong></h5>
<p>Na delších pobytech jsem byl především v rámci doktorského studia, a to v Egyptě a v Portugalsku, kde jsem se věnoval ekotoxikologii. Byla to bezvadná zkušenost. Potom jsem dostal pracovní místo, takže už vyjíždím spíš na kratší dobu, ale zároveň mám jako děkan na starosti zvyšování zájmu zahraničních studujících o studium u nás a zájmu našich učitelů přednášet pro ně. Zatím se bohužel nezdá, že by většina snah v této oblasti měla výraznější efekt, což je dáno tím, že to není příliš dobře zaplacené. Jsou za to sice nějaké peníze, ale přístroje a rozvoj vědecké činnosti se tím zaplatit nedají. Nadnárodnost ale vnímám jako nezbytnou součást univerzity, jsem tomu velmi nakloněný, jen v praktické rovině chybí hmatatelné pobídky.</p>
<p>Jazyková bariéra nebude už pro příští generaci problémem a mezinárodnost bude samozřejmější, ale potíž je, že k nám nejezdí lidé z bohatých, špičkových zemí. Lákadlem je buď Praha, nebo specializace v oblasti chemie, ale jako země moc lákaví nejsme, takže kdo na to má, pojede spíš do Mnichova, Londýna nebo New Yorku.</p>
<h5><strong>Jakou máte zkušenost se zahraničními studujícími?</strong></h5>
<p>Pominu-li studenty ze Slovenska, které mám za „naše“, je u nás hodně lidí ze Španělska a Portugalska, kde mají trochu jiný rytmus, takže s nimi kolegové často mají docela dost práce. Ale máme i spoustu výrazných a kvalitních zahraničních studentů. Výborné zkušenosti máme s lidmi z Vietnamu, ti jsou nadšení a pracovití. Máme i dost studujících z východní Evropy, přímo z Ruska i různých postsovětských republik. Sice jich sem řada přijíždí jen kvůli vízu, ale často jsou velmi pracovití a dokážou kriticky uvažovat. Někdy jsou však až příliš pragmatičtí.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT jste začínal coby student již v roce 1991. Jaké jsou podle vás zásadní změny, které od té doby na akademické půdě proběhly?</strong></h5>
<p>Mám pocit, že jsme teprve na začátku. Mysleli jsme si, že po revoluci začne najednou všechno fungovat jinak, ale způsob práce nastavený dříve má velikou setrvačnost, takže se pokusy o změnu nesetkají vždy s úspěchem. Změny, které jsem zažil, se týkají hlavně financování a hodnocení vědecké práce. Proběhly velice rychle a uvádějí akademickou půdu do určité nejistoty. Nadprůměrně inteligentní lidé se dokážou přizpůsobovat. Proto když začnete hodnotit určitou věc, oni ji začnou produkovat, ale nemusí to být vždycky to, co je opravdu prospěšné a potřebné. Vysoké školy jsou podfinancované, což vede k tomu, že lidé nemají jistotu, a je to výrazný stresový faktor i pro dobře fungující kolektiv.</p>
<h5><strong>Na vysokých školách v České republice není běžné, že by se vyučující vzdělávali v pedagogických dovednostech, byť jsou školy za výuku placeny. Jak to funguje u vás? Jsou tu běžné třeba náslechy v hodině od lidí, kteří se na pedagogiku specializují?</strong></h5>
<p>Je to podobný problém jako s managementem vysokých škol, kdy ne každý, kdo na univerzitní půdě zaujímá vedoucí pozici, k tomu má manažerské či vůdčí kompetence. Na VŠCHT máme výborný ústav pedagogiky, kde studující mohou získat pedagogické minimum, a sám si slibuji, že až doděkanuji, tak ho také absolvuji. Většina mých kolegů, docenti, profesoři, ho také nemají, protože jsou na škole kvůli své odbornosti, i když odbornost není záruka toho, že jste také kvalitním pedagogem. Pedagogický výkon je navíc těžké hodnotit. Zpětná vazba od studujících moc nefunguje, co se píše na Primátu, se nedá považovat vždy za objektivní.</p>
<p>Náslechy se u nás nedělají, ale mám zkušenosti z divadla a vím, jak funguje režisér, takže bych si to na hodinách dovedl představit a mohlo by to být užitečné i na vysoké škole. Habilitační přednáška při docentuře je vlastně nástrojem zjišťování, zda dotyčný umí přednášet, ale to je samozřejmě jen určitý výsek z toho, co do schopnosti učit spadá.</p>
<h5><strong>Jste spokojený s institucionální podporou, které se vám dostává?</strong></h5>
<p>Na naší fakultě děláme především aplikovanou vědu. Naši akademičtí pracovníci většinou nemají za cíl získat Nobelovu cenu. Dělají, co je baví, co považují za užitečné a prospěšné. Vzhledem k systému financování vědy musíme aktivně pracovat na projektech. Jeden kolega to trefně shrnul: „Když po nás budou chtít zkoumat jaderné ponorky, budeme zkoumat jaderné ponorky.“ Nevíme dopředu, jaké granty nás budou živit za dva roky, takže je těžké vytvářet nějaký kariérní řád. Jsou tu i excelentní vědci a skupiny s jasnou vizí, ale ti jsou úzce zaměření na téma, se kterým prorazili. Většina lidí v oblasti životního prostředí je stejně jako celý průmysl závislá na řadě politických faktorů, které se těžko dají naplánovat.</p>
<p>Institucionální podpora je relativně slabá, přetrvává určitá míra nejistoty. Máme velmi málo prostředků na osobní náklady, takže si nemůžeme dovolit zaměstnat tolik lidí, kolik bychom potřebovali, a nemůžeme jim dát ohodnocení odpovídající jejich odbornosti. Důležité je také ujasnit si, co od vysoké školy chceme. Potřebujeme kvalitní pedagogy i kvalitní vědce. Není nás tu tolik, aby tu mohli být jedni i druzí, takže většina kvalitních kolegů jsou učitelé i výzkumníci. Když po nich chcete víc výzkumu, ponoří se do toho, dostaví se úspěch, začnou dostávat granty – ale nebudou mít čas učit ani se zlepšovat v pedagogických kompetencích. Pokud je někdo dobrý učitel a věnuje tomu maximum času, nemá finanční prostředky, aby sám sebe dál vzdělával. Nemá na ježdění na  konference ani na kurzy.</p>
<h5><strong>Jak to ovlivňuje možnosti lidí, kteří s vědou chtějí začít?</strong></h5>
<p>Pro někoho, kdo je do pěti let po absolvování doktorátu, zakládá rodinu, bere si hypotéku a ještě není z Prahy, je velmi těžké tu zůstat, protože mu nabízíme velmi málo peněz ve srovnání s komerční sférou. A podobně, pokud bych chtěl odborníka z praxe, který by tu pět let budoval nové zaměření, tak na něj nemám peníze, které by mu připadaly adekvátní. Nejsme úplně chudí, ale peníze, které tu jsou, jsou z grantů, takže se na ně nedá úplně spoéhat. Navíc tu nefunguje ani logika managementu. Nevíme, co bude za pět let a jak se budou vysoké školy financovat, takže kdybych chtěl investovat, abych za pět či deset let ustavil nový obor, byla by to velmi riziková investice, nevím, kolik studujících se mi přihlásí. Pokud to bude špičkový obor s excelentním výzkumem, pak to nebude zajímat praktiky, kteří chtějí pracovat ve stavebních firmách. Hledání rovnováhy není snadné.</p>
<h5><strong>Zmiňujete rovnováhu. Když se podíváme na to, kdo obsazuje například místa vedoucích u vás na fakultě, jednoznačně převažují muži, a to přesto, že k docenturám a profesurám motivujete všechny bez rozdílu. Čím si to vysvětlujete?</strong></h5>
<p>Každé pohlaví má trochu jiný drive, jinou roli a kompetence, ať už astrologicky nebo symbolicky, to je známé už z antiky. Některé kompetence jsou lepší pro určitou činnost a komunikaci s určitým protějškem. My se tu pohybujeme ve většině případů v mužské doméně. V ropném či palivovém průmyslu potřebujete dovednosti, které jedno pohlaví prostě nemá, například schopnost povolit redukční ventil. U nás to dělají profesoři, kteří vezmou velký klíč a prostě to udělají, nevadí jim, že jim do obličeje fouká dusík. U žen je to problematičtější, práce s toxickými látkami pro ně představuje větší riziko zdravotních důsledků.</p>
<p>Máme tu ale výborné profesorky i docentky, například v oblasti technologie vody. Vodní prostředí je víc žensky naladěné, zatímco tam, kde se pracuje s ohněm, jsou víc zastoupeni muži. Na fakultě máme všechny čtyři živly – vzduch, vodu, půdu a oheň. Liší se i typy činností, archetypy rozhodování. Ve vojenství je dobře vidět mužský archetyp rozhodování, kdy se generál musí rychle a rázně rozhodnout, i když ví, že v boji jeho lidé zemřou. Ženské jednání je trochu jiné, stmelující a léčivé. Činnosti, které vyžadují rychlý a rozhodný řez, jsou spíš mužské, a tím si vysvětluju i to, proč se na manažerských pozicích spíš pohybují muži. Druhým důvodem je mužská tendence si věci hierarchizovat, zatímco ženy spíš dokážou věci vnímat současně. Je to jejich výhoda, pro vedení je však dobré mít priority, což se ale ženy samozřejmě taky dokážou naučit. A v neposlední řadě, když jste někde na vrcholu, víc tam fouká. A to každému nemusí být příjemné.</p>
<h5><strong>Vybral jste si proděkanku, obecně zdůrazňujete význam dobře sestaveného týmu. Přistupujete k lidem v týmu rozdílně třeba právě na základě jejich pohlaví?</strong></h5>
<p>Vycházím hlavně z toho, jaký člověk je. Zásadní je podstata člověka, někdo je víc mužský, někdo ženský. Podle toho s lidmi jednám opatrně, jemně, nebo víc přímo, ale nezávisí to přímo na tom, jestli je někdo muž nebo žena.</p>
<h5><strong>Pracujete až šedesát hodin týdně, přitom máte dvě malé děti. Jak se vám daří kombinovat pracovní a osobní život?</strong></h5>
<p>Když byly děti menší, nebyl jsem děkanem, takže to bylo snazší. V současnosti mám především méně času pro sebe, i když koníčky stále zvládám. Co se moc nedaří, je najít si čas být o samotě. Děti měly pozitivní vliv i na mou práci, protože jsem díky nim začal řešit jen podstatné věci a přenesl jsem si to z rodiny i do práce. </p>
<h5><strong>Vaše paní pracuje na částečný úvazek. Jakým způsobem si dělíte domácí práce?</strong></h5>
<p>Dělám toho v domácnosti výrazně míň než moje paní a někdy bych si docela přál podílet se víc, protože bych si u toho hezky odpočinul. Moje paní ale ví, že když přijdu domů, synové mě potřebují jako otce, nepotřebují vidět, že pobíhám s hadrem a něco utírám. Takže se jim snažím předvést spíše akčního tátu a uvádím je do světa. Na rozdíl od mámy, která pečuje o jejich domov.</p>
<h5><strong>Jak obecně vnímáte možnosti skloubit osobní a pracovní život na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Myslím, že to není problém VŠCHT, ale celkového nastavení společnosti. Řada lidí nepracuje tam, kde žije, a tím se jim obě části života víc oddělují. Přestěhoval jsem se za prací do Dejvic, abych mohl chodit s rodinou na oběd, vodím kluky do školky a do školy, jsme spolu v běžných situacích. Není dobré být chvíli rodič a chvíli v práci, lepší je být co nejvíc pohromadě. Škola to do určité míry umožňuje tím, že mnoho našich zaměstnankyň může pracovat z domova. Určité věci se ale dají kombinovat jen omezeně – když na vás děti ječí, těžko budete dělat vědu nebo psát grant. Myslím, že hlavní problém dnes je, že rodiny nefungují jako rodiny, ale jako konsorcium individualit, které se v lepším případě sejdou jednou za den u večeře.</p>
<h5><strong>Jaké máte plány do budoucna?</strong></h5>
<p>Mým dlouhodobým cílem je, aby dobře proběhla generační výměna. Mám rád kolegy, kteří tu byli i v těžkých dobách před revolucí a dotáhli to s námi až k dnešku. Vážím si toho, jak pracovali, a teď je potřeba překonat generační propad, který tu nastal, protože řada lidí, kteří byli ve středním věku v devadesátých letech, odešla do komerční sféry. Proto tlačím na habilitace a doufám, že se to podaří překonat. A můj osobní plán? Až skončím s funkcí děkana, chci jít pěšky do Santiaga de Compostela.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal mladým vědkyním, které uvažují o vědecké kariéře?</strong></h5>
<p>Nezapomeňte být ženami. Týká se to ale i mladých vědců. Občas se stane, že se člověk tak ponoří do vědy, až přestává dbát o svůj zevnějšek, nemá žádné další koníčky, ale ono je potřeba žít i jinak než jenom v laboratoři se zkumavkou v ruce. Choďte na koncerty, na večírky, buďte plnohodnotnými lidmi.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Doc. Ing. Vladimír Kočí, Ph.D.

Ing. Martin Kuchař, Ph.D.

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

PFAS

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Vysoká  škola chemicko-technologická v Praze spojuje tradici s nejmodernějšími nano- a biotechnologiemi a dalšími progresivními směry a obory ve vědě a výzkumu. Spolu s vynikajícím mezinárodním renomé a špičkovým přístrojovým vybavením otevírá každému studentovi možnosti zapojit se do vědeckých projektů dle vlastního výběru, umožňuje zahraniční stáže a je následně vstupenkou k prestižnímu, dobře ohodnocenému uplatnění doma i v zahraničí.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Měření alkoholu a kontrola obsahu CO2 a O2 v alkoholických a nealkoholických nápojích