<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017</em></p>
<p><strong>Ing. Marek Lanč se narodil v roce 1989 v Dačicích. V roce 2014 absolvoval obor fyzikální chemie na Fakultě chemicko-inženýrské Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. Na Ústavu fyzikální chemie pokračuje třetím rokem v doktorském studiu, působí v Laboratoři membránových separačních procesů. Je místopředsedou Akademického senátu VŠCHT Praha za studentskou část, aktivně se věnuje popularizační činnosti. Je držitelem řady ocenění, například Ceny rektora VŠCHT Praha, Ceny Unipetrolu nebo Ceny Josefa Hlávky.</strong></p>
<h5><strong>Vedle studia a výzkumné práce se věnujete popularizaci vědy. Jak jste se k tomu dostal?</strong></h5>
<p>Vždycky jsem byl hodně nadšený do chemie a tyto aktivity mi doma, na Vysočině, chyběly. Už na gymnáziu jsem si dopisoval s Michaelem Londesboroughem, britským vědcem, který žije v Čechách a který se věnuje popularizaci vědy. Také jsem měl možnost spolupracovat na projektu Akademie věd, ale tím, že jsem nežil v Praze, nemohl jsem se tohoto programu účastnit aktivně. To mě trochu štvalo, proto jsem na gymnáziu založil chemický kroužek pro ostatní studenty a pak mi to zůstalo.</p>
<p>Oba rodiče studovali na VŠCHT, měl jsem k dispozici všechna skripta a spoustu knih, které jsem doma studoval už od dětství. Na konci základní školy mě to „chytlo“ už definitivně. Začal jsem jezdit na chemické olympiády a díky nim i na letní soustředění na Běstvinu, kde mě inspirovali přednášející z VŠCHT svým nadšením pro věc a také tím, jak kombinovali vědecké a popularizační přednášky. Seznámil jsem se tam například s Petrem Slavíčkem nebo Petrem Holzhauserem a díky nim jsem se začal na VŠCHT už na pomezí prváku a druháku spolu se spolužáky věnovat popularizaci na oddělení komunikace. Jezdím po středních školách s „hodinou moderní chemie“, dříve jsem jezdil i na různé jarmarky, ale na to už bohužel nemám čas.</p>
<h5><strong>Co vás na osvětě v oblasti chemie nejvíce baví?</strong></h5>
<p>V laborce a při studiu jde o relativně vážné téma, není to vždy taková zábava, kterou člověk zažívá přímo u experimentů. Je to běh na daleko delší trať, ale při popularizaci je možné dělat krásné efektní pokusy a hned se vidí, že z toho lidé mají radost. Také jsem díky tomu v kontaktu s mladší generací, od které mohu získat zajímavé podněty a třeba jim pomoci dostat se na školu. Ale o to mi primárně nejde, osobně si přeji, aby je bavily přírodní vědy, a je celkem jedno, jestli je to chemie, matematika nebo fyzika.</p>
<h5><strong>Jaké je vaše výzkumné téma?</strong></h5>
<p>Obecně se zaměřuji na problematiku separace plynů. Tradičními metodami se směsi plynů separují buďto vypíráním skrze nádrže s vhodnými chemikáliemi, nebo se zkapalní a pak se destilují, což je energeticky, ekologicky a finančně nákladné. V naší laboratoři k tomu přistupujeme jinak, pomocí membránových separací. Konkrétně se podílíme na vývoji nových membrán, především polymerních, pro tyto procesy. Dostaneme buď z Čech, nebo ze spolupracující zahraniční instituce polymerní membránu, film s tloušťkou v řádu 50 mikronů, a testujeme, jak moc tím jednotlivé plyny „prolézají“. Mezi tradičnější membránové procesy patří využití např. reverzní osmózy při odsolování mořské vody, hemodialýzy ve zdravotnictví či elektromembránových procesů v potravinářství. V případě separace plynů probíhá v dnešní době velký boom využití membrán, ať už pro malé objemy, jako je čištění bioplynu, či v obrovském, průmyslovém měřítku při čištění plynů v rafineriích.</p>
<h5><strong>Jakou jste měl představu o své budoucí profesi, věděl jste, že se budete věnovat vědě?</strong></h5>
<p>Věda mě vždy zajímala. Teď jsem trochu na vážkách, zda se věnovat vědě, nebo průmyslu, ale stále je to tak 70 ku 30 pro vědu. Samozřejmě, pokud bych chtěl zůstat ve vědě, chci vyjet na delší dobu do zahraničí. Zůstat na jednom místě je podle mě profesní sebevražda, protože není možné si vybudovat vlastní názory, rozvíjet se. Všechno spíše visí na jednom stejném školiteli… Když jezdím do zahraničí na konference a vidím, co všechno tam mají k dispozici, říkám si, že bych tam mohl nasbírat inspiraci. I když myslím, že je možné změnit prostředí i u nás, díky tomu, že v posledních letech vznikla celá řada výzkumných center po celé republice.</p>
<h5><strong>Byl jste někde v zahraničí v průběhu studia?</strong></h5>
<p>Byl jsem půl roku na pracovní stáži v rámci Erasmu v Itálii. Na studijní stáž jsem nejel právě proto, že jsem měl hodně popularizačních a vedlejších aktivit, zároveň pořádáme letní tábor na škole, kde jsem už několik let hlavním vedoucím. Na vycestování nezbyl čas. Částečně je to i nevýhoda strukturovaného studia a náročnosti naší školy. Je nutné se zároveň věnovat výzkumu, bakalářské a potom diplomové práci a být v laboratoři, tudíž mezer, kdy je možnévyjet, aniž by bylo nutné si studium prodlužovat, moc není.</p>
<h5><strong>Jak obecně hodnotíte podmínky pro začínající vědkyně a vědce?</strong></h5>
<p>Myslím, že celý systém je trochu „rozbouraný“. Podle mě ten, kdo reálně může dělat vědu, jsou doktorandi a postdoci. I přesto, že jsou naše univerzity celkově malé, jsou dost rozdrobené na hodně malých jednotek. Je proto i hodně vedoucích pozic, které musí obsadit docenti a profesoři, a mají tak velmi málo času na čistě vědeckou práci. Místo toho dělají administrativní a manažerské práce, které by ale teoreticky mohla dělat sekretářka. Jenže ta se z projektů zaplatit často nedá. Myslím, že je škoda, když stát investuje do někoho třeba dvacet let vzdělání, a on pak dělá práci, na kterou by stačil člověk se vzděláním mnohem nižším. Je to chyba celého systému a primárně je to otázka peněz, jako ve všem…</p>
<h5><strong>Jak se díváte na současný systém hodnocení ve vědě?</strong></h5>
<p>Financování vědy by asi mohlo být jiné, ale jak to udělat, když je rozpočet určitým způsobem dán shora… Nakonec je vždy někdo bit. Myslím, že by měla být tvrdší kritéria pro přijímání na doktorské studium. Doktorandů je zbytečně moc. Částečně by se tím vyřešilo jejich financování a také to, co kdo z nich bude dělat dál. Možná místo ve vědě najdou, ale pokud nebudou granty, není možné zaručit udržitelnost pozice. </p>
<p>Další věc je hodnocení vědy. Kvůli projektům je velký tlak na co největší počet publikací, ve kterých pak není vždy to, co by mělo být. Jsou „upečené“ narychlo, nikdo je necituje ani nečte. Na druhou stranu se dají najít dobré publikace. Z toho je vidět, že ne všichni tomu tlaku podléhají, a ačkoliv to může ohrozit jejich další projekty, raději si počkají a udělají celistvější práci, což se poté odrazí i v citovanosti. A tak je to dobře.</p>
<h5><strong>Zatím u vás vede vědecké prostředí nad komerční sférou. Co vás na vaší práci tady nejvíce baví?</strong></h5>
<p>Ve vědě mě inspiruje volnější prostředí bez přísných mantinelů. Když se člověk rozhodne něco zkoumat a je schopen na to sehnat peníze, tak může. Samozřejmě dělat základní výzkum čistě pro výzkum bez jakékoliv vize, jak s ním dál naložit, je na jednu stranu hezké, ale mě osobně by to nebavilo. Vždycky potřebuju mít představu, jak by se výsledky výzkumu mohly dále využít v praxi.</p>
<h5><strong>Co považujete za svůj dosavadní největší úspěch v profesním nebo studijním životě?</strong></h5>
<p>Spíše se teprve pomalými kroky blížím k nějakému výsledku. Pokud jde o měřitelné úspěchy, kterými jsou například ceny za diplomovou práci, beru je jako výsledek skupinové práce. Je to hodně i věc náhody a dobrého načasování. Třeba to, že jsem měl možnost pracovat na projektu, který se zabýval polymery s vnitřní mikroporozitou. Tím, že to byly zajímavé materiály a něco nového, věnoval jsem se tomu s daleko větším nadšením, strávil jsem hodně večerů a nocí v laborce, díky čemuž se mi povedlo toho hodně naměřit, dát dohromady a dobře sepsat i publikovat. Je nutné do toho dát i čas a úsilí.</p>
<h5><strong>Co pro vás znamená být úspěšný ve vědě?</strong></h5>
<p>Úspěšný… Myslím, že v první řadě by člověk měl být spokojený s tím, co dělá, což někdy na doktorátu není úplně jednoduché. Střídají se období, kdy je motivace větší, a kdy skoro žádná. Proto také dělám spoustu dalších věcí. Když zrovna v laborce něco nefunguje, mohu si zajet s popularizační přednáškou na střední školu nebo řešit záležitosti v senátu. Mám rád, když se mohu věnovat různorodým činnostem a čerpat tak inspiraci do další práce.</p>
<h5><strong>Proč jste se rozhodl působit v akademickém senátu?</strong></h5>
<p>Chtěl jsem vidět do „vnitřností“ systému, zajímalo mě, jakým způsobem to funguje. V senátu jsem od začátku doktorátu, už tři roky. Od počátku mě to chytlo, ne úplně „papírové věci“ a řešení dokumentů, ale ta možnost hledat způsoby řešení věcí, které nefungují. Například jsem se hned od začátku snažil pospojovat různé studentské aktivity napříč celou školou, protože mi přišlo, že je to dost neorganizované. Založili jsme K3S – kolegium studentských spolků a senátů, abychom různé studentské akce více koordinovali z jednoho místa. Často to samozřejmě skončí pouze v idejích a na nedostatku peněz, ale i ideály jsou dobré a můžou motivovat další je uskutečnit.</p>
<h5><strong>Statistiky ukazují, že se neustále zvyšuje zastoupení žen mezi studujícími a absolventy, ale dlouhodobě se nemění jejich zastoupení mezi výzkumníky. Vnímáte to jako téma, které by se mělo řešit?</strong></h5>
<p>Myslím, že je to spíše otázka vnější podpory, ale na druhou stranu bych to rozhodně neřešil třeba kvótami, to je podle mě zbytečně umělé a mohlo by to více uškodit než něčemu pomoci. Takže pokud je možnost nějaké jiné podpory a definuje se, kde je slabina a proč tomu tak je, tak proč ji neposkytnout. Ale určit, aby někde bylo deset procent žen, mi přijde spíše kontraproduktivní.</p>
<h5><strong>Ve vedoucích a rozhodovacích pozicích je minimální zastoupení žen, čím myslíte, že je to dáno?</strong></h5>
<p>Souvisí to i s tím, že je tu velmi málo profesorek. „Základna“ pro výběr je mnohem menší než v případě mužů. Je to ale asi i vůle každého, nikdo podle mě nechce dobrovolně dělat třeba vedoucího ústavu, pokud nemá takové cíle jako být vidět nebo vidět více do toho, jak to funguje, a rozhodovat. Vždy je to na úkor vědecké práce. Nízké zastoupení žen může být proto dáno i tím, že nadšení žen do vědy je větší, dokážou se do toho více emocionálně položit. O vedoucí funkce nemají tolik zájem.</p>
<h5><strong>Myslíte, že vyváženější zastoupení žen a mužů může změnit vědu a to, jak se dělá?</strong></h5>
<p>Vždy je lepší různorodý kolektiv, ať už z hlediska věku, nebo pohlaví. Zatím jsem nenarazil na velké rozdíly mezi muži a ženami, spíše jde o individualitu. I když se mi líbí, co říká pan profesor Švorčík, že totiž žena je o hodně trpělivější než muž. Má proto v týmu skoro samé ženy, ty vydrží dělat na buněčných materiálech, které se roubují na polymery. Muž by to už dávno vzdal, protože to skoro nevychází. V tomto směru tedy myslím, že ženy mají asi trochu více trpělivosti a pečlivosti.</p>
<h5><strong>Pozorujete, že muži a ženy třeba u vás v týmu dělají jiné typy práce?</strong></h5>
<p>Například kolegyně na bakalářce dělá více rutinní práci, i když samozřejmě rutina je každá práce ve výzkumu – když se člověk snaží získat data, musí opakovat stejnou činnost donekonečna. Mám na mysli aktivity, které jsou spíše jednodušší na myšlení, ale u kterých je důležitá přesnost a psychická výdrž. Muži, které tady máme, občas trochu chaoticky běhají okolo aparatur, stále něco mění, upravují, montují. Zatímco ženy se zeptají, jak dál pokračovat a co případně změnit. Pozoruji u nich větší systematičnost. Ale nejde to samozřejmě zobecňovat, je to individuální.</p>
<h5><strong>Čím jsou tyto rozdíly podle vás dané?</strong></h5>
<p>Historicky i sociologicky vzato je to podle mě tím, že ženy jsou zvyklé se systematicky starat o děti, zatímco muži pořád někde „lítají“ a snaží se něco sehnat. Je otázka, zda je to naučené, nebo vrozené. Spíš bych věřil tomu, že je to vrozené.</p>
<h5><strong>Stále se potkáváme se stereotypem, že se ženy na vedoucí pozice nehodí. Co myslíte vy?</strong></h5>
<p>To si rozhodně nemyslím. Pokud se na to žena hodí osobnostně a chce to dělat, tak proč ne. Také tomu musí být ochotna věnovat čas, pochopitelně vyrovnaně s volným časem a rodinou.</p>
<h5><strong>Pozorujete u vás ve škole, že se ženy a muži věnují různým oborům?</strong></h5>
<p>Vidím, že ženy více inklinují k potravinářským, biochemickým a biologickým oborům, muži jsou stále více na technických oborech, zejména na Fakultě chemicko-inženýrské. Možná je to tím, že chemie už na středních školách vypadá strašidelně. A přece jen, kluci si už v dětství raději hrají s elektronickými a jinými technickými hračkami. Bude to tedy částečně i výchovou. Pokud se holky začnou zajímat o chemii, spíše se přikloní k tomu, co je zajímalo už během puberty – řeší potraviny a co má kolik kalorií. Tohle kluci zas tak moc neřeší. Určitě jsou holky, které na to mají myšlení. Sice existují rozdíly v ženském a mužském mozku, ale pokud na to člověk má ty správné buňky, tak proč by to nemohl dělat.</p>
<h5><strong>Jak se vám daří zkombinovat pracovní, studijní a osobní život?</strong></h5>
<p>Tím, že mě moje práce baví, beru ji částečně jako svůj koníček. Hlavně popularizační aktivity jsou pro mě i náplní osobního života. Manželka sice doma občas nadává, ale protože sama studovala na VŠCHT, chápe to. Jinak myslím, že se mi vše zkombinovat docela daří. Až mě někdy překvapuje, kde beru čas na všechny své další zájmy, třeba na sport. Více než dvacet let dělám judo, které také pravidelně učím děti i dospělé. Zatím je to jednodušší, snad také proto, že ještě nemáme děti, ale „jenom“ psa. Já bych ale ani nevydržel mít moc volného času, který bych neměl čím naplnit.</p>
<h5><strong>Čemu se ještě ve volném čase věnujete?</strong></h5>
<p>Rád jezdím na hory, přes léto často jezdíme na Balkán. Hraju na kytaru a ukulele. Většinou když jsme s kolegy v zahraničí na konferenci, zůstaneme tam ještě pár dní navíc a cestujeme. Jednou jsme takhle byli na Tchaj-wanu, objeli jsme celý ostrov, a když jsme neměli kde spát, zůstali jsme v parku a „bavili“ kolemjdoucí hraním na ukulele.</p>
<h5><strong>Jaké jsou vaše nejbližší plány?</strong></h5>
<p>V nejbližší době musím dopsat bakalářskou práci z učitelství a udělat státnice. Potom více začít psát vlastní články, kde budu hlavní autor, abych mohl dodělat doktorát. V mezidobí si budu hledat postdoktorskou pozici v zahraničí. Když nic rozumného nenajdu, půjdu možná na chvíli do praxe. Při plánování pobytu v zahraničí musím myslet také na to, abychom sehnali práci i pro manželku. Určitě chceme jet spolu, protože aby to mělo nějaký smysl, je třeba vyjet nejméně na dva roky. Anebo by se to mohlo využít tak, že by v té době byla na mateřské.</p>
<h5><strong>Co byste si přál v osobním i profesním životě?</strong></h5>
<p>Chtěl bych strávit nějaký čas pod mistry juda v Japonsku, což by se dalo zkombinovat i s profesním životem. V práci nemám konkrétní velké sny, například že bych se hnal za Nobelovou cenou.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal nebo poradil začínajícím vědkyním a vědcům nebo lidem, kteří teprve o vědecké profesi uvažují?</strong></h5>
<p>Musíte to brát tak, že já sám jsem teprve student. Je důležité nebát se a začít hned dělat to, co člověk chce, nečekat, až mu to někdo určí, například téma práce. Měli by si sami aktivně budovat kontakty, spolupráci, domluvit si exkurze po všech ústavech, věnovat dostatek času hledání toho, co by je opravdu bavilo. Je třeba tomu věnovat i volný čas a něco tomu obětovat. Z vlastní zkušenosti ale vím, že se to vyplatí.</p>
<h5><strong>Máte speciální vzkaz pro ženy, které by se chtěly věnovat vědě?</strong></h5>
<p>To, co jsem říkal, platí pro všechny. Myslím, že mladá generace už nerozlišuje, jestli je to vědkyně nebo vědec. Rozhodně se nesmí bát někam přijít, i když je to nesmělé děvče či chlapec, zaklepat na dveře a zeptat se, čemu se tam věnují a jestli by na tom mohla či mohl spolupracovat. Je to pouze o osobní odvaze a přesvědčení.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Ing. Marek Lanč, Ph.D. 

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2017</em></p>
<p><strong>Prof. Ing Karel Melzoch, CSc., se narodil v roce 1958 v Praze. V roce 1982 vystudoval obor kvasné chemie a technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Po absolvování aspirantury získal v roce 1989 titul CSc. v tomtéž oboru. V roce 1997 se habilitoval jako docent v oboru biotechnologie na VŠCHT Praha. V roce 2007 byl v tomtéž oboru jmenován profesorem. Od roku 1997 působil v několika akademických funkcích a od roku 2012 je rektorem VŠCHT Praha. Už pátým rokem je místopředsedou České konference rektorů.</strong></p>
<h5><strong>Proč jste si vybral právě chemii?</strong></h5>
<p>Měl jsem štěstí, že na základní škole jsme měli skvělou paní učitelku a díky ní mě chemie začala bavit. Otec se chemii také trochu věnoval, takže k tomu možná byla i určitá rodinná dispozice. V osmé třídě jsem dělal různé pokusy a jsem rád, že mám všechny prsty a obě oči, protože mě přitahovalo všechno, co hořelo nebo bouchalo. Necítím se ale být skalním chemikem, spíše mě přitahuje vztah mezi biologií a chemií, a proto jsem šel na potravinářství.</p>
<h5><strong>Jako rektor Vysoké školy chemicko-technologické zřejmě nemáte mnoho času na výzkum. Mohl byste přesto popsat, čemu se výzkumně věnujete?</strong></h5>
<p>Věnuji se kvasné chemii. Vystudoval jsem průmyslovou školu potravinářské technologie se zaměřením na kvasnou technologii a logicky jsem v tom pokračoval na VŠCHT Praha, která byla pro mě tehdy školou jediné možné volby. Nelituji. Oboru jsem zůstal věrný, i když se vyvíjí a v současnosti se jedná o biotechnologii.</p>
<h5><strong>Plánoval jste, že se jednoho dne stanete rektorem školy?</strong></h5>
<p>Určitě ne. Moje představy o kariéře se spíše vázaly k praxi, protože i na průmyslovce jsme chodili do pivovarů, sladoven, vinařských závodů a podobně. Věděl jsem, že nechci pracovat někde, kde je pevná pracovní doba 8 hodin od šesti od rána. Zaujala mě kvasná chemie a VŠCHT jsem znal díky akcím pro středoškoláky. Po překonání potíží s matematikou, která byla pro mě jako průmyslováka relativně těžká, jsem od druhého semestru pracoval jako pomvěd. Vědecká dráha odpovídala mým představám o životním stylu a navíc mě zvídavost a touha potvrdit si experimentem něco neobvyklého držely od malička.</p>
<p>Na škole jsem už zůstal, jsem typický produkt dnes tak kritizovaného inbreedingu. Nikdy jsem se do žádné funkce nedral, vždycky mi je přinesl život a já se jim nebránil. Měl jsem osvícené nadřízené, kteří mi výrazně pomohli: na ústavu to byla vedoucí, paní profesorka Basařová, na fakultě si mě děkan, pan profesor Kadlec, vybral jako proděkana, když jsem byl teprve mladý odborný asistent… Viděli ve mně nějaký potenciál a rozhodli se pro riziko, za což jim nesmírně děkuju.</p>
<h5><strong>Jak se podle vás pozná vynikající vědec nebo vědkyně?</strong></h5>
<p>Vynikající vědec musí mít vizi a intuici, aby se vrhnul i do míst, která nejsou probádaná, a tam něco dokázal. Základem je hluboká znalost oboru, důležité je umět se prosadit, a proto je potřeba rozumět lidem, umět komunikovat. Věda není o sólistech, ale o týmech. Abyste vynikl, potřebujete i spolupracovníky ze zahraničí, protože není možné mít k dispozici naprosto všechny přístroje, nedá se to zaplatit. Na vysoké škole vám může pomoct to, že okolo sebe máte líheň talentů, vlak už je rozjetý. Máme tu ale i vědce, kteří ten vlak roztlačovali sami. I proto si myslím, že vynikající vědec nemůže být úplně normální. Cestička není vždycky čistě umetená a z okolí se občas nějaký kámen přivalí, takže musíte vědět, co chcete. Věda není sprint, ale běh na dlouhou trať, kdy vám během závodu nesmí dojít dech, cílevědomost je proto nutnost.</p>
<h5><strong>Zmínil jste zahraniční spolupráci. Hned na začátku devadesátých let jste byl na pobytu v Amsterodamu a působil jste i v Portugalsku. Projevilo se v přístupu kolegů a kolegyň to, že jste přijel z Východu?</strong></h5>
<p>Měl jsem štěstí na osvícené lidi a z každého pobytu máme společné publikace. Když jsem byl v Amsterodamu poprvé, šéf katedry mikrobiologie University of Amsterdam, profesor Oense Neijssel, znal Československo, a dokonce byl na konferenci o kultivacích v Hradci Králové. Jeho pracoviště paradoxně vycházelo z české školy kontinuálních kultivací. Jména jako Řičica, Málek, Sikyta a Fencl byla v šedesátých a sedmdesátých letech pojem, to pro mě byla velká výhoda. Pravda, u spolupracovníků jsem se setkával s různými přístupy, kdy mi třeba ukazovali, že v bytě, kde jsme bydleli, je televize. Ptali se mě, jestli v Praze jezdí auta, ale všichni byli otevření, milí, vycházeli mi vstříc a s řadou z nich jsem v kontaktu dodnes.</p>
<h5><strong>Dosáhnout nejvyšší pozice v rámci vysoké školy je jistě úspěch. Co ale považujete za svůj největší úspěch vy sám?</strong></h5>
<p>Snažím se mít kolem sebe lidi, se kterými si mám co říct a na které se mohu spolehnout. Mým úkolem je zajistit, aby se tu lidé cítili dobře a bytí na VŠCHT jim přinášelo uspokojení. Vnímám tak roli dobrého šéfa. Nemyslím si, že by se na vysoké škole mělo uplatňovat direktivní manažerské řízení. Nejde o vzdávání se odpovědnosti, ale konsensus je pro chod vysoké školy nezbytný, nikdo by neměl mít pocit, že je ignorován. Řada lidí má poměrně velkou volnost a mohou sami rozhodovat o tom, co budou dělat.</p>
<h5><strong>S VŠCHT jste spjatý celoživotně. Jak vnímáte změny, ke kterým za vašeho působení došlo?</strong></h5>
<p>Mrzí mě, že se vytratilo střídání období, kdy se učí, zkouší a kdy je čas na výzkumnou práci. V současnosti vše splývá dohromady, jsme zahlceni byrokracií. Moje byrokratická zátěž je zřejmě větší než u mladých postdoků, ale byrokracii a honu za projekty se životní styl vysoké školy značně podřídil. Jsem rád, že mám kontakty na Ústavu biotechnologie a mohu alespoň učit, ale už nežiju v laboratoři a kromě doktorandů nemůžu ani nikoho vést, protože na to nemám čas.</p>
<h5><strong>Dokážete odhadnout, kolik času vám byrokracie zabírá?</strong></h5>
<p>Obávám se, že byrokracie mi zabírá přes devadesát procent času. Působím i v rámci České konference rektorů jako místopředseda, běhám po ministerstvech, na Úřad vlády, do Poslanecké sněmovny a do Senátu kvůli připomínko vání různých zákonů a nastavování pravidel pro vysoké školy, což vyžaduje přípravu. Rozhodně není snadné mezi politiky a úředníky něco prosadit. Neplatí zde zákony, na které jsme zvyklí z exaktních věd, právě naopak. Bylo nám slibováno, že v novém programovém období EU administrativní zátěž klesne, nestalo se, naopak u nových programů EU raketově vylétla.</p>
<h5><strong>Díky nasazení i v rámci tvorby výzkumných politik máte dobrý přehled o situaci v české vědě. Jak ji hodnotíte?</strong></h5>
<p>Některé věci jdou hůř a hůř. Nová legislativa řadu věcí dále komplikuje. Když začínaly granty, byl jsem schopný si grant s kolegy napsat, podat, vyřešit, utratit peníze odpovídajícím způsobem, vyúčtovat, napsat závěrečnou zprávu. Dnes toho akademický pracovník téměř není schopen – potřebuje za sebou mít štáb podpůrných pracovníků. Obdivuju lidi, kteří umí granty psát a dostávají je od českých, ale i zahraničních poskytovatelů. Pokud chcete jít na jistotu, jediná cesta je nic nepodávat a do ničeho se nehlásit. Jsem rád, že je tu tolik lidí, kteří do nejistoty jdou, protože naši školu posunují.</p>
<p>Granty ale vnímám jako nutnost. Jsme vysoká škola orientovaná na chemii a příbuzné vědy, máme v názvu slůvko technologická. Výzkumné činnosti jsou proto poměrně drahé. Všichni studenti své závěrečné práce dělají experimentálně a to je drahý koníček. Peníze na experimenty nejdou z příspěvku na vzdělávání, bez grantů by škola nemohla dát studujícím znalosti a zručnost, které si od nás odnášejí. Byl bych rád, kdyby škola i do budoucna nevzdělávala studující jen teoreticky, ale i prakticky, na projektech spojených s praxí. </p>
<h5><strong>Hodnocení neprobíhá jen na celostátní úrovni. Jak by se podle vás mělo hodnocení ošetřit přímo na vysoké škole, která ze své podstaty nemá pouze vědecké, ale i pedagogické výstupy?</strong></h5>
<p>Dobrý akademický pracovník by měl být dobrým pedagogem a dobrým vědcem. Výuka i věda jsou týmová záležitost. Na VŠCHT jsou týmy, které fungují jako ve sportu. Třeba v cyklistice máte vynikajícího spurtéra, který na to, aby mohl být na pásce první, potřebuje za sebou tým, včetně nosičů vody. To platí i tady. Role v týmu musejí být vyrovnané a náležitě oceněné. Když někdo víc učí, má víc laboratoří a více se věnuje studentům, logicky mu chybí čas na grantové věci. Jsou lidé, kteří zvládají všechno, ale vedoucí by měl ocenit i lidi více zaměřené na jednu činnost, protože uvolňují ruce jiným, kteří jsou excelentní ve výzkumu.</p>
<h5><strong>Vysoké školství celosvětově směřuje k větší internacionalizaci, která se stává i jedním z měřítek kvality. Řešíte vstup zahraničních studujících i kolegů a kolegyň centrálně?</strong></h5>
<p>Aby vysoká škola mohla dobře fungovat, musí být otevřená. Zda se nám centrální řešení daří, si nejsem jistý. Máme tu hodně studujících přes Erasmus a další výměnné programy, jezdí k nám i studenti ze zemí mimo EU. V rámci bakalářského a hlavně magisterského a doktorského studia řada našich studentů vyjíždí studovat do zahraničí a vysoce mobilní je i velká část našich akademiků, zejména díky zapojení školy do mezinárodních projektů.</p>
<h5><strong>Nárůst zahraniční mobility je oproti minulosti velkou změnou. V čem jiném si všímáte proměn?</strong></h5>
<p>U řady přístrojů není nutné, aby u nich vědec fyzicky byl. Zvýšila se výrazně jejich spolehlivost i možnost ovládat je na dálku – pokud potřebuji vědět, co se děje v laboratoři mimo běžnou pracovní dobu, je to možné sledovat prakticky odkudkoliv díky webkameře. Jsem z generace, která obcházela různé knihovny a hledala informace v abstraktech, psali jsme si autorům o články. Pokud dnes není článek v elektronické databázi, ke které máme přístup, tak pro mladé neexistuje. Proměnily se i zájmy mladých lidí, kteří mají daleko širší možnosti a příležitosti.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že mladí lidé ve vědě překonávají dnes jiné překážky než v dobách začátků vaší kariéry?</strong></h5>
<p>Celý život je o překážkách, jejich povaha se ale mění. Nevím, jestli to „mladí“ mají snazší nebo těžší, záleží i na osobním přístupu k řešení a k životu. Doba rozhodně jednoduchá není, nic jim nespadne samo do klína. „Levné peníze“ už ve vědě dávno nejsou. Začínající odborný asistent nebo vědecký pracovník nemá na růžích ustláno. K slušným penězům se dopracuje časem, ale na začátku, zvlášť pokud chce zakládat rodinu, to jednoduché není. Nejzákladnější stipendium na doktorátu je okolo sedmi tisíc, přitom na něj nastupuje člověk, který úspěšně ukončil magisterské studium. To není zrovna povzbudivá skutečnost. Naši doktorandi se stávají součástí „velké táborové hry“, jak tomu říkám, takže dostávají příplatky za pedagogiku a mohou si žádat o školní oborové granty v rámci interní grantové agentury IGA. Většina z nich se podílí na projektech svých školitelů, jsou velmi kvalifikovaní, takže se paradoxně může stát, že po konci doktorátu, kdy už nemohou čerpat nedaněná stipendia, si jako odborní asistenti platově pohorší.</p>
<p>Doba se změnila ale i v tom, že dříve nebyly dostupné moderní přístroje, byl problém sehnat některé chemikálie z dovozu. Sám jsem například dostal alginát, který jsem potřeboval pro svoji disertační práci, až po obhajobě. Musel jsem si ho sehnat jinde, mezi vědci fungovala poměrně velká solidarita a výměnný obchod. Všichni měli stejné problémy, byli jsme na tom podobně. Dnes, kdy jde hlavně o peníze, je prostředí náročnější a existují výrazné rozdíly mezi pracovišti, záleží na tom, jak se člověk stará a co pro práci udělá. Každý má ale šanci se prosadit.</p>
<h5><strong>Statistiky ukazují, že ačkoliv přibývá absolventek i technických a přírodovědných oborů, jejich zastoupení mezi výzkumníky za posledních patnáct let v České republice jako jediné v EU kleslo. Jak si to vysvětlujete?</strong></h5>
<p>Pro mě je těžké to hodnotit, protože jsem absolvent Fakulty potravinářské a biochemické technologie, která byla z genderového hlediska na VŠCHT anomální už za mých studií, kdy tam studovalo víc studentek než studentů. I dnes je na ní nejvyšší podíl profesorek. Jak už jsem říkal na akci pořádané v rámci projektu TRIGGER, mám ženy rád a sám jsem měl nad sebou řadu žen, včetně těch, které se objevují ve vaší knize rozhovorů s vědkyněmi Hledání dynamické rovnováhy. Šéfovala mi paní profesorka Králová i Basařová, mojí školitelkou byla paní profesorka Šilhánková. Alespoň tuto fakultu ženy výrazně ovlivňují. Na některých promocích bylo deset absolventů a asi šedesát  absolventek, takže byste se ve vašem oddělení měly rychle přeorientovat na ochranu mužů, kteří se i na VŠCHT pomalu stávají vzácným druhem.</p>
<h5><strong>Pokud se podíváme do vedení, tak je na ochranu mužů možná trochu brzo.</strong></h5>
<p>Je pravda, že když se podíváme na vyšší příčky kariérního žebříčku, ženy rychle mizí, a to i na potravinářské fakultě. Ještě na postech odborných asistentů jsou v převaze, ale pak se ta čísla obrátí. Je otázka, zda to je daň za historii, kdy tu žen studovalo méně a tento stav ze setrvačnosti doznívá, nebo je to třeba tím, že práce na VŠCHT ženy nenaplňuje. Na vyšších pozicích je obecně i generační problém, chybí nám lidé okolo padesáti pěti let věku. U žen se to projevuje silněji, nemáme teď žádnou mladší profesorku. Ale v poslední době se na všech čtyřech fakultách habilitovala řada žen, proto věřím, že se tento poměr časem vyrovná. Je ovšem pravda, že se u žen projevuje určité zpoždění oproti mužům v tom, kdy se k habilitaci a do jmenovacího řízení na profesorky hlásí. </p>
<p>VŠCHT je podle mě k ženám laskavá, protože jim poskytuje sociální zajištění a po mateřské a rodičovské dovolené se nemusejí vracet hned na plný úvazek. Pokud chtějí, mohou se školou udržovat kontakt i během mateřské. Jako šéf jsem vždy umožňoval návrat hned, jakmile o to kolegyně projevily zájem. Mohou pracovat i z domova. Bonusem je i dětský koutek, který vnímám jako zásadní nejen pro ženy, ale i pro tatínky pracující nebo studující na VŠCHT.</p>
<h5><strong>Vnímáte nějaký rozdíl mezi tím, jak vědu dělají muži, a jak ženy?</strong></h5>
<p>Málo rozmanité kolektivy nejsou dobré, potřebujete, aby každý přinesl něco jiného. Muži jsou větší střelci, nebojí se tolik zariskovat. Ženy chtějí spíše jistotu a mít věci v pořádku. Neplatí to zcela obecně, ale třeba delší otálení s habilitací by to vysvětlovalo.</p>
<h5><strong>Jste ženatý a máte dvě děti i vnoučata. Jak se vaše rodina staví k vaší profesi?</strong></h5>
<p>Negativně, protože nejsem často doma, hlavně když je třeba něco řešit a udělat, jak říká manželka. Rektorská pozice kromě běžné pracovní doby znamená i řadu pracovních a společenských povinností, které se mohou hodně protáhnout. Musím poděkovat manželce, že to se mnou vydržela, protože ani ona to nemá jednoduché, pracuje jako OSVČ. Jinak díky ní, dětem, vnukům a našemu zvěřinci – dvěma psům a kocourovi – jsem udržován v normálním životě a nemám čas se vznášet v pomyslných rektorských oblacích.</p>
<h5><strong>Dotklo se rodičovství vaší kariéry?</strong></h5>
<p>Manželka by asi řekla, že ne, protože jsem si vždycky dělal, co jsem chtěl, ale samozřejmě jsem se snažil zapojit. Manželka určitě dělá víc domácích prací než já a orientuje se na ty praktičtější věci. Její kariéry se rodičovství dotklo, pracovala původně na Ústavu molekulární genetiky, kde měla jednu dobu i víc peněz než já. Při druhém dítěti jsme ale došli k tomu, že oba ve vědě být nemůžeme. Její časová vytíženost byla opravdu velká, zabývala se klonováním. A mikroorganismy nepochopí, že je svátek nebo víkend. Časové hledisko nakonec rozhodlo, její práce se nijak zredukovat nedala.</p>
<h5><strong>Čeho byste chtěl do budoucna dosáhnout?</strong></h5>
<p>Byl bych rád, kdyby se za mě jako rektora studenti a akademičtí pracovníci nemuseli stydět. Snažím se chovat rozumně a dělat pro VŠCHT věci, které ji posunují dopředu tak, aby byla mezi ostatními vysokými školami vidět, a to v dobrém smyslu slova.</p>
<h5><strong>Co byste na závěr vzkázal mladým vědkyním a vědcům?</strong></h5>
<p>Přeju vám, aby vás bavilo to, co děláte, a abyste si mohli věci zorganizovat tak, jak potřebujete ku prospěchu věci, aby vám všechno vycházelo a abyste po pomyslném kariérním žebříčku stoupali nahoru. A aby VŠCHT byla právě tou organizací, kde si budete své sny plnit.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Prof. Ing Karel Melzoch, CSc.

<h5><strong>Jak se Vám lávky líbí?</strong></h5>
<p>Moc. I když architekti dali v soutěži velmi pěknou realistickou vizualizaci, a myslím, že jako architekt mám slušnou představivost, tak ve skutečnosti jsou lávky ještě hezčí, než jsem předpokládal.</p>
<h5><strong>A myslíte si, že by se lávky líbily i architektu Engelovi?</strong></h5>
<p>Diskutovali jsme o tom s architektem Opočenským, on si myslí, že ano, ale já spíše tuším, že ne. Myslím si, že by se mu tato forma nelíbila. Co jsem o něm četl, byl velký tradicionalista a určitě by raději viděl lávky realizované v neoklasicistním stylu, jako obě budovy. Architektura budov byla už v době svého vzniku z mnoha směrů kritizována jako zbytečně konzervativní a nepokroková. Vždyť v době, kdy se budovy školy stavěly, třeba Vila Tugendhat už dávno stála. Plány budovy FS a FEL, které vznikaly jen o dvacet let později, už Engelovu koncepci opustily a objekty jsou v úplně jiném – modernějším stylu. Také se ví, že proti nové podobě budov v kampusu architekt Engel protestoval. Nicméně, protože lávky v době realizace budov postaveny nebyly, nebyl důvod se původních návrhů držet a mohli jsme si postavit něco, co odráží dnešní vkus a dnešní provozní potřeby.</p>
<h5><strong>Umělo by se něco podobného ve třicátých letech minulého století postavit?</strong></h5>
<p>Určitě uměli udělat ocelový most, nýtovalo se i svařovalo. To, co by byl asi problém, je skleněná fasáda. Fasádní systémy řešící uchycení skel, dilataci, tepelnou techniku a bezpečnost jsou modernější disciplína, která se začala rozvíjet mnohem později. Myslím, že zhruba od šedesátých let s rozvojem moderních administrativních budov.</p>
<h5><strong>Všichni jsme se těšili na lávky, ale dlouhé měsíce se jen pracovalo v zemi. Proč?</strong></h5>
<p>Když stavba začala, tak se první měsíce kutalo v zemi a opravdu to vypadalo, že se nic moc neděje. Překládala se větev parovodu, velká věc. Také se překládala hlavní přípojka plynu. Museli jsme speciální konstrukcí ochránit optické kabely pro půlku Prahy. Pod baráky jsou v místech napojení lávek nové základy, na nich stojí železobetonové sloupy, které jsou zasazené do fasády, ale na fasádě to nejde poznat. To je spousta práce a času, ale není z toho nic vidět.</p>
<p>Obecně rekonstrukce, resp. zásahy do starších budov jsou vždy složitější a časově náročnější. Vždycky narazíte na něco, s čím jste dopředu nepočítali. I při stavbě lávek na nás čekala dílčí překvapení v konstrukcích stávajících budov, která znamenala, že pokaždé musel přijet statik a zhodnotit je, než se pokračovalo dál. Neví se to, ale pod omítkou jsou karbonové pásy zesilující stávající překlady, spousta oceli a železobetonu. Ačkoli jsme si důsledně dělali průzkumy na všech 4 pozicích napojení už při projektování, tak se pak ukázalo, že na mnoha místech je to stejně trochu jinak. Proto jsme v průběhu stavby museli spoustu věcí přeprojektovat. Čtyři místa napojení lávky na budovu byly vlastně 4 různé situace.</p>
<p>A pak přivezli v noci lávku a druhý den dopoledne za půl hodiny byla usazena na místě, šlo to lépe, než jsme čekali. Dá se říct, že na milimetr přesnou ocelovou lávku jsme dávali na baráky, které stavěli zedníci, přičemž zednická přesnost jsou cca 2 centimetry. Vše ale bylo přesně zaměřeno, a nakonec to dopadlo vážně ukázkově.</p>
<p>Prvnímu kopnutí do země navíc předcházela akce „kulový blesk“, kdy se musely přestěhovat kanceláře v místech napojení můstků do nově připravených prostor. Tyto prostory vznikly přemístěním některých učeben opět do nově zrekonstruovaných prostor. Velmi oceňujeme přístup lidí a ústavů, že vyšli vstříc.</p>
<h5><strong>Mluvíte v množném čísle. Kdo je my?</strong></h5>
<p>Na stavbě se podílelo mnoho lidí, musely se na ni sehnat peníze, právník musel správně sepsat smlouvy…Ale pokud mohu zmínit odborné profese, tak určitě v hlavní řadě školní Odbor provozně-technických služeb s vedoucím Ing. Koktou. Neuvěřitelnou práci s inženýringem odvedl Ing. Petr Kubant, památkáři hlasovali pro tento návrh jednotně. V architektonické soutěži měl velkou váhu názor Ing. arch. Josefa Pleskota a Ing. arch. Pavly Melkové. Oba architekti jsou odborníci dlouhodobě spjatí s kampusem vysokých škol v Dejvicích. Na každou změnu se musel přijet podívat statik, Ing. Jan Blažek.</p>
<p>I s Metrostavem byla spolupráce výborná, ani jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Na můstcích pracovali mladší technici a stavbyvedoucí, a i pro ně to byla zajímavá práce, můstky jsou atypické, moc často se podobné věci nedělají.</p>
<p>A samozřejmě obrovský díl práce odvedli architekti ze studia ov-a. Ze zkušeností víme, že dobře zpracovaný projekt ušetří čas i peníze, protože nenechá volné pole pro fantazii stavby. Architekti celou dobu velice dobře fungovali jako autorský dozor a ohlídali si veškeré detaily. Je to stejný tým, který připravil Uhelnu a na ní je to také vidět, hlídají si celý projekt od začátku do konce, od hrubé stavby přes barevnost a poslední pant a na výsledném díle je to pak poznat. Jsou dobří a důslední.</p>
<p>Je velmi dobře, že ke stavbě můstků proběhla architektonická soutěž. Projekt je to velmi složitý, stavělo se v památkové zóně, nad pozemkem někoho jiného, nad sítěmi, a je správné prověřit více variant. Přes to všechno v moderním tvarosloví naplňujeme původní Engelovu urbanistickou vizi. A dodrželi jsme i teze studie rozvoje dejvického kampusu, udržet průhledy ulicemi, bulváry. V architektonické soutěži jsme žádali obecně návrh propojení budov a všechny 3 návrhy se shodly v původním umístění i počtu lávek dle původní Engelovy koncepce. Ukázalo se, že to dává největší smysl vzhledem k vnitřnímu uspořádání budov i vůči kampusu.</p>
<h5><strong>A co Vás teď čeká dál?</strong></h5>
<p>Pracuje se na návrhu nového orientačního systému ve škole. A pak další fáze první etapy podle Generelu, což je rekonstrukce prostoru uvolněných po ukončení pronájmu ČVUT. Osobně se těším na druhou etapu, což je vestavba do dvora budovy B, na kterou nyní připravujeme výběr generálního projektanta, abychom mohli spustit přípravu dokumentace na územní rozhodnutí. Myslím, že celý tým, se kterým se na přípravě projektů podílíme, čeká hodně práce.</p>
<h5><strong>A jak budeme lávkám říkat?</strong></h5>
<p>Přiznávám, že „Stavební objekt č.1“ a „Stavební objekt č.2“, tj. tak jak je po realizaci máme zažité my ze stavebního, není moc nápadité. Chce to nějaký dobrý nápad. A jak to s dobrými nápady bývá – navrhuji soutěž. </p>


Lávky propojily VŠCHT

doc. Ing. Jan Merna, Ph.D.

<p><strong>V rámci letošního ročníku Akademie mládeže, jež bohužel není možné uspořádat tradičním způsobem, Vám přinášíme první z přednášek, a to od docentky Michaely Rumlové.</strong></p>
<p>Jedná se o záznam přednášky z Letní školy, který však do konceptu Akademie mládeže, věříme, pevně zapadá.</p>


Akademie mládeže 2020 - doc. Ing. Dr. Michaela Rumlová – Virové pandemie byly, jsou a budou

Prof. Ing. Milan Pospíšil, CSc.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V KVĚTNU 2016</em></p>
<p><strong>Prof. Petr Slavíček, Ph.D., se narodil v Olomouci v roce 1976. V roce 2003 získal doktorát na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v oboru molekulární fyzika. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické a v roce 2015 byl tamtéž jmenován profesorem. Od roku 2006 působí na Fakultě chemicko-inženýrské VŠCHT, kde vede Laboratoř teoretické fotodynamiky. K významným výsledkům této laboratoře patří identifikace nového typu přenosu energie mezi molekulami. Tato práce byla výsledkem dlouholeté spolupráce s experimentálními kolegy z Berlína. V roce 2017 byl zvolen členem Učené společnosti České republiky.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste na úvod nastínit, čím se výzkumně zabýváte?</strong></h5>
<p>Pohybuji se na rozhraní vědy o počítačích, fyziky a chemie. Pomocí počítačů řešíme kvantověmechanické rovnice pro atomy, molekuly a materiály. Základní rovnice kvantové mechaniky, rovnice Schrödingerova, má v sobě obsažen celý svět chemie. My se konkrétně zaměřujeme na chemii světla. Co se děje s molekulami, když na ně posvítíme? Světlo, nebo přesněji elektromagnetické záření o nejrůznější energii, k chemii nerozlučně patří. Pomocí světla molekuly „osaháváme“. To je předmětem spektroskopie, bez ní bychom o molekulách nevěděli skoro nic. Na druhou stranu jsme pomocí světla schopni molekuly transformovat. A to je předmětem fotochemie. My se zabýváme obojím. Pozorujeme molekulové tanečky, které nastanou poté, co molekula pohltí foton.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostal k chemii, a konkrétně k tomuto tématu?</strong></h5>
<p>K chemii jsem se dostal způsobem zcela nevýjimečným. Přitahovala mne svými vnějšími projevy, jako věda, která bouchá a smrdí. Chemie mi asi změnila běh života. Na základní škole jsem byl žákem průměrným, samé dvojky, okořeněné nějakou tou trojkou. Na studium to moc nevypadalo – v osmdesátých letech bylo studium hodně výběrové, po čemž řada lidí z důvodů mně neznámých dodnes teskní. Když ale má chemikářka vycítila zájem, začala mě podporovat a já začal být vnímán jako „studijní typ“. Ovlivnil mě také otec, který pracoval v nemocnici jako chemik v klinické laboratoři. Teoretickou chemii jsem si nakonec vybral díky školiteli Pavlu Jungwirthovi. Pavel pracoval na Heyrovského Ústavu fyzikální chemie, byl mladý a sálala z něj energie. Ke světlu jsem se dostal při práci pro Todda Martíneze na University of Illinois v Urbana-Champaign v USA. Tehdy to byl profesor s čerstvou definitivou, dnes je plně etablován na Stanfordu. Mám pocit, že v obou případech jsem správně vsadil na „růstový potenciál“ školitelů. Mimochodem, vybrat si správného školitele je základní kompetence začínajícího badatele.</p>
<h5><strong>Volbu školitele tedy považujete za klíčovou?</strong></h5>
<p>K tomu jedna bajka o zajíci, který píše diplomovou práci. Sedí před norou zajíc a něco sepisuje. Přijde k němu liška a říká: „Hele, zajíci, co to děláš?“ A on vykládá: „Píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou lišky.“ A liška říká: „No tak počkej, to je nesmysl, vždyť je to přesně naopak.“ „No jo, já mám ale empirickou evidenci, pojď se mnou.“ Jdou do nory a za chvilku se zajíc vrátí a pokračuje v psaní. Přijde medvěd a říká: „Prosím tě, zajíci, co to tady smolíš?“ A on: „No píšu diplomku o tom, jak zajíci žerou medvědy.“ Medvěd: „Jak by zajíc mohl sežrat medvěda?“ „Pojď se mnou, já ti něco ukážu.“ Přijde do nory a zase se za chvilku vrátí a tak se to opakuje. Otázkou je, co je v noře. V jednom rohu je hromádka liščích kostí, v druhém rohu hromádka medvědích kostí a ve třetím rohu mohutně říhá lev. Jaké ponaučení z této bajky plyne? Není důležité, kdo jste, není důležité, jaké je téma vaší diplomové práce. Opravdu ale záleží na školiteli. Já bych k tomu dodal, že školitele si vybírá každý sám.</p>
<h5><strong>Chtěl jste vždycky dělat vědu, nebo se vaše představy o tom, co budete dělat, vyvíjely?</strong></h5>
<p>Nejsem moc plánovitý, kariéru jsem dalece promyšlenou nikdy neměl. Jednoduše jsem dělal chemii, která mě bavila, potom se ukázalo, že by mě vzali na doktorát, tak jsem šel, po doktorátu jsem odešel pracovat do zahraničí, a když se má práce blížila ke konci, přemýšlel jsem, co dál. Měl jsem i učitelské tendence, prázdniny jsem trávil na odborném chemicko-biologickém soustředění na Běstvině a chvíli jsem také učil na gymnáziu. Začal jsem zjišťovat, kam bych mohl nastoupit. Moje tehdejší lehkovážnost mě až překvapuje, dnes už přece jenom více plánuji. Asi na mne doléhá odpovědnost za lidi kolem mě.</p>
<h5><strong>Hrály ve vašem dosavadním profesním životě důležitou roli zahraniční zkušenosti?</strong></h5>
<p>Především můj postdoktorský pobyt v USA pro mě byl život formující zkušeností. Americký systém vědy se všemi jeho neduhy je mi hlavním referenčním rámcem, v něm jsem byl vychován. Proto třeba soutěživost vnímám v zásadě kladně, i když má své temnější stránky, jako je například vědecká nadprodukce a stres. V současnosti vyjíždím na kratší pobyty třeba jako hostující profesor. Potřebuji vidět, jak se pracuje jinde, porovnávám naše přístupy, to je ohromně důležité. Pokud učitel a vědec prožije na jednom pracovišti celý svůj odborný život, od prvních bakalářských krůčků po stolek emeritního profesora, příliš neotřelé nápady se od něj asi nedají očekávat. Inbreeding je vleklá choroba českých univerzit, která se navzdory vší evidenci o její škodlivosti neléčí.</p>
<h5><strong>Jak vypadají vaše plány do budoucna?</strong></h5>
<p>Vaše otázka má více rovin. V oblasti vědy jsme se před několika lety zaměřili na transformace molekul vysokoenergetickým zářením. Rentgenová fotochemie je do značné míry pole neorané, celkem se nám daří a budeme v tomto směru pokračovat. Plánuji také propojení oblasti fotochemie s technikami strojového učení. Chci ale zároveň rozvíjet svoji pracovní skupinu, tak aby dobře fungovala a aby studentům, kteří jí projdou, dala znalosti a schopnosti, které budou moci využít i mimo vědu. Je totiž ve skutečnosti jedno, jestli modelujete molekuly, nebo řekněme dopravu v Praze. Většina studentů se nejspíše zaměří na jiné oblasti, než kterým se věnovali na škole. Co konkrétně budou dělat, nevíme my ani oni. Ale nástroje, které se tu naučí používat – řemeslo a schopnost přemýšlet – budou moci použít kdekoliv. Tím řemeslem je v našem případě počítačové modelování. Na VŠCHT se nejrůznějším aspektům modelování věnuje řada pracovních týmů, ale v rámci současných studijních programů se student ne vždy naučí vše, co potřebuje. Je tady prostor pro zlepšení. Často ale narážíme na nevýhody spojené s fragmentací naší školy.</p>
<h5><strong>Jak se to konkrétně projevuje?</strong></h5>
<p>Jsme malá vysoká škola, spíše přerostlá fakulta, rozdělená ale ne moc racionálně na čtyři fakulty. Fyzikální chemie se pěstuje na jedné, organická chemie na jiné a biochemie zase na další fakultě. Rozdělení příbuzných oborů na různé fakulty znesnadňuje spolupráci, nejen při výuce zaměřené na modelování. Například v Brně na Masarykově univerzitě zcela zrušili katedry a mají jen jeden Ústav chemie. Díky velkému počtu fakult máme také příliš rozbujelé vedení. Máme rektora, čtyři prorektory, čtyři děkany, dvanáct proděkanů, pět předsedů akademických senátů. Přirozeně se nedostává „kádrů“, v důsledku čehož se ustavila neblahá tradice kumulování různých obročí.</p>
<h5><strong>Patří struktura školy k problémům, o kterých se na VŠCHT vede debata?</strong></h5>
<p>Na VŠCHT působím něco přes deset let, v této době struktura školy velkým tématem nebyla. Pokud vím, nějaké návrhy v tomto směru se neúspěšně pokusil prosadit jako rektor profesor Stibor v devadesátých letech. Dokážu si představit, že otevírat otázky vedení a struktury školy může být hodně ožehavé. Potíž je spojena mimo jiné s „odborářským“ stylem řízení vysokých škol, kdy zaměstnanci v akademickém senátu vybírají své vedení. Reformní elán univerzitního managementu to, myslím, poněkud tlumí. Úplná univerzitní samospráva se dosti pochopitelně ustavila po roce 1989 v reakci na předchozí zásahy státní moci. Teď se trochu provokativně zeptám, zda po čtvrt století tohoto fungování není načase vnést do systému korekci. Tedy posílit prvek řízení nezávislý na zaměstnancích. Dovedu si třeba představit, že by své slovo kromě studentů a pedagogů mohli mít i zaměstnavatelé či Akademie věd.</p>
<h5><strong>Když se bavíme o řízení školy, je na místě poznamenat, že v něm není příliš mnoho žen. Jak tuto otázku vnímáte?</strong></h5>
<p>Myslím, že v současnosti máme v personální politice mnohem palčivější otázky. Škole vlastně jasná personální politika chybí. Když můj někdejší americký šéf zjistil, že budu přijat na pozici „assistant professor“, aniž bych měl předtím jedinou přednášku a aniž by si od něj škola vyžádala doporučení, jenom se suše zeptal, zda mířím na střední školu. Chybí nám intenzivní „scouting“ mladých profesorů a profesorek, kterým musíme být schopni nabídnout laboratorní prostor, prostředky pro začátek a hlavně volnost. Není to přitom otázka peněz, zaměstnance přijímáme tak jako tak, sáhneme ale většinou pro naše vlastní absolventy. Teprve až se prosadí opravdu otevřený konkurzní systém na atraktivní pozice, má smysl se zabývat genderovým zastoupením.</p>
<p>Ani teď ale není VŠCHT řízena plně maskulinně. Můj vedoucí katedry je sice muž, ale máme paní děkanku, v senátu nás vedla paní profesorka Valentová a ekonomiku školy pevnou rukou řídí paní kvestorka. Vím ale, že celkově to se zastoupením žen nijak slavné není. Je otázka, do jaké míry v tom hraje roli výběrový efekt, protože dnes jsou ve vedení i mezi profesory hlavně lidé nad padesát let věku. V době jejich mládí tolik žen jako dnes chemii nestudovalo. Osobně jsem nikdy nevnímal rozdíl v tom, jestli máme pana děkana anebo paní děkanku, autoritu pro mě mají stejnou. Pokud to tak u někoho není, pak myslím, že jde hlavně o generační záležitost, která odpovídá starším společenským podmínkám.</p>
<h5><strong>Myslíte si tedy, že genderové stereotypy alespoň v některých případech vymizí časem?</strong></h5>
<p>Netroufám si autoritativně odpovědět. Max Planck jednou poznamenal, že pravda vítězí tím, že její oponenti prostě umřou. I moje generace už má své stereotypy hluboko pod kůží. Možná bude ve věci genderové rovnosti třeba jisté trpělivosti. Také nedokážu posoudit, do jaké míry je genderová nerovnost dána podceňováním žen a do jaké míry souvisí s mateřstvím. Mateřství nepochybně zpomaluje profesní rozvoj. Dá se s tím ale mnohé udělat, například úpravou podmínek pro habilitační řízení.</p>
<h5><strong>Má na kariéru vliv i otcovství?</strong></h5>
<p>Otcovství není fyziologicky tak náročné jako mateřství. Myslím, že se u matek po narození dítěte možná víc mění priority než u otců, řadu věcí mohou začít vnímat jinak. Ale mluvím zde jako naprostý laik. Problém ve vědě je, že mateřství většinou přichází v okamžiku, kdy se láme kariéra. Z pohledu šedesátníka nehraje pětiletá přestávka zásadní roli, pokud ale chceme habilitovat mladé docenty, pak mateřství zjevně zatížením je, pět let v té době odpovídá i polovině celé dosavadní odborné dráhy. Proto si myslím, že mají smysl projekty, jako je pamětní grant Martiny Roeselové, který u nás zavedl Pavel Jungwirth pro mladé rodiče ve vědě.</p>
<h5><strong>Všiml jste si během své pracovní dráhy nějakých rozdílů v tom, jak vědu dělají ženy, a jak muži?</strong></h5>
<p>Věda je strašně kompetitivní a často je ovlivněna mužskou ješitností. V dobrém i zlém. Ženy dokážou v mnoha ohledech uvažovat racionálněji, na druhou stranu řada průlomových objevů vzešla z iracionálna, od lidí, kteří byli opravdu divní. Mezi muži je víc divných lidí než mezi ženami, je to společensky přijatelnější. Nejspíše je to dáno evolučně – z populačního hlediska není velký problém, že ztrácíme určité procento mužů dělajících divné věci, jako třeba filatelii. Průlomové objevy často vytvořili monomaniaci, kterým všechny ostatní věci zásadním způsobem unikaly. To se dnes mění s exponenciálním nárůstem počtu vědců a vědkyň, který proměňuje styl chování.</p>
<h5><strong>Jak se nárůst počtu vědců a vědkyň projevuje konkrétně?</strong></h5>
<p>Významní vědci v dnešní době musí být z velké části manažeři. Koneckonců, i pro mne představuje řízení a administrace nikoliv nevýznamnou část práce. Věda se mění na „výrobní odvětví“, věnují se jí čím dál normálnější typy a výše zmíněná oslava geniálních pošuků tak nejspíše patří do historie.</p>
<h5><strong>Vaše manažerská práce souvisí s vedením úspěšné laboratoře, ve velmi mladém věku jste dosáhl profesury, jste nositelem řady ocenění. Který ze svých úspěchů považujete za nejdůležitější?</strong></h5>
<p>Za největší úspěch považuji to, že mám funkční skupinu, která produkuje poctivé výsledky, a že mám pocit, že něčemu v přírodě začínám rozumět a že vidím růst lidí kolem mne. Jsou to okamžiky kvazi-rodičovské pýchy, když člověk slyší přednášet svého studenta a řekne si: „To je dobrý.“ V takové chvíli se cítím lépe, než když mě někdo přímo pochválí.</p>
<h5><strong>Co považujete, ať už pro vědkyně či vědce, za klíčové pro dosažení úspěchu ve vědě?</strong></h5>
<p>Vášeň spojenou s pracovitostí. Může to souviset s tím, že jsem vnitřním založením trochu lenivý a bez „sběratelské vášně“ bych nikdy nic neudělal. I u studentů hodnotím pracovitost o něco více než brilantní inteligenci, protože pokud si dokážete věci odpracovat a nejste vysloveně hloupý, k něčemu se doberete.</p>
<h5><strong>Jsou nějaké překážky, které dnes nově stojí před mladými lidmi ve vědě?</strong></h5>
<p>Oproti mé generaci má dnes začínající badatel asi o trochu těžší start. V devadesátých letech ve vědě v České republice moc mladých nezůstalo, takže na počátku milénia bylo dosti snadné získat permanentní pozici. Když to srovnám s dobou ještě starší, společnost je dnes liberálnější, snese se jinakost, o chemii nerozhoduje stranické vedení a není problém získat zkušenosti v zahraničí. Můžeme se také na vědu vykašlat a jít jinam. Jsem vděčný za to, že jsem prožil osmdesátá léta, protože díky tomu mohu srovnávat. Vývoj od sedmdesátých let sleduji s potěšením a jsem možná až nekritický k dnešku.</p>
<h5><strong>Jak obtížné je uplatnit se dnes ve vědě?</strong></h5>
<p>Celosvětově je to dnes o něco těžší než dříve. Exponenciální růst počtu vědců, který trvá již několik století, možná naráží na své limity. V České republice díky velkým evropským projektům nasycení pracovního trhu ještě asi nevnímáme. Bude ale problém nově vzniklé kapacity financovat. Šťastnější by bylo, kdyby se peníze neproinvestovaly naráz, ale naopak se lidem nabídla dlouhodobá jasná vize, na řadu let dopředu, která by je motivovala.</p>
<h5><strong>Alespoň relativní stabilita je důležitá i pro skloubení pracovního života s životem osobním. Jak se to daří vám?</strong></h5>
<p>Jsem v trochu netypické situaci, kdy má partnerka donedávna studovala v postgraduálním studiu, zatím nemáme děti, takže to spojení osobního a pracovního je strašně jednoduché.</p>
<h5><strong>Bavíte se doma o vědě?</strong></h5>
<p>Partnerka se také věnuje chemii, ale doma se možná překvapivě moc o vědě nebavíme. Jí i mě zajímají i jiné věci, na které se přes den moc nedostane a o kterých si rádi povídáme.</p>
<h5><strong>Otázka na závěr – co byste vzkázal mladým lidem, kteří o vědecké dráze teprve uvažují?</strong></h5>
<p>Dělejte to s chutí a vášní, jinak se vyplatí dělat něco jiného.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Prof. Petr Slavíček, Ph.D.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V DUBNU 2017</em></p>
<p><strong>Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D., se narodil v roce 1977 v Praze. V roce 2006 získal doktorát na Fakultě potravinářské a biochemické technologie Vysoké školy chemicko-technologické v oboru biochemie. V roce 2009 se stal docentem na Ústavu biochemie a mikrobiologie tamtéž. Působí ve skupině profesorky Blanky Králové, kde se věnuje molekulárnímu modelování.</strong></p>
<h5><strong>Mohl byste pro laiky načrtnout, čím se odborně zabýváte?</strong></h5>
<p>Zabývám se molekulárním modelováním, což znamená, že na počítači počítám vlastnosti molekulárních systémů. Cílem je do určité míry nahradit experimentální laboratorní postupy. Zaměřujeme se na molekulární simulace, které sice ještě nejsou rutinně využívané, ale jsou perspektivní například pro vývoj nových léčiv. Klasický postup by byl izolovat či chemicky připravit sloučeninu, kterou bychom potom přidali k biologickému systému a zjišťovali bychom, co se s ním děje. Místo toho vytvoříme na počítači systém se zajímavým proteinem a rovněž na počítači k němu přidáme tu sloučeninu a pak počítáme, jak se celý systém bude vyvíjet a jestli se například sledovaná sloučenina naváže na náš protein a způsobí změnu, která by byla terapeuticky využitelná.</p>
<p>Důvodem, proč není molekulární modelování rozšířené, je jeho výpočetní náročnost. Snažíme se vymyslet metody, jak simulace urychlit a přimět je, aby se nezasekávaly v jednom stavu, ale aby prozkoumávaly různé jiné stavy studovaného systému.</p>
<h5><strong>Je běžné výsledky alespoň nakonec experimentálně vyzkoušet?</strong></h5>
<p>Laboratorní práci dělám spíš ze sentimentu. K experimentálnímu ověřování nedochází vždy, je většinou součástí různých spoluprací. Nicméně druhá oblast, kterou se zabýváme, je vývoj nových metod, které se zkoušejí na systémech, u nichž se ví, jak to má dopadnout. Poté srovnáváme naši metodu s konvenční metodou. Když naše nová metoda poskytuje stejné výsledky jako nějaká konvenční metoda, a je navíc podstatně rychlejší, jsme spokojení.</p>
<h5><strong>Jak jste se dostal k chemii a v jejím rámci k tomuto stále ne úplně obvyklému tématu?</strong></h5>
<p>Dostal jsem někdy v útlém školním věku soupravu Malý chemik, která mě zaujala, i když se nikdo v rodině chemií vyloženě nezabýval. Chemie mě zajímala od základní školy, a to především organická chemie, od které jsem plynule přešel k biochemii. Po základní škole jsem nastoupil na střední školu v Křemencově ulici zaměřenou na chemii. Výpočetní metody mne zaujaly během vysokoškolského studia. Ovlivnila mě kniha profesora Pavla Hobzy o intermolekulárních interakcích, tedy způsobech, jimiž se na sebe mohou molekuly vázat. Diplomovou práci jsem ještě dělal experimentálně, ale během inženýrského studia jsem byl na měsíční stáži na ETH v Curychu u profesora Folkerse, kde jsem začal dělat simulace. Během doktorátu jsem pak přešel na molekulární výpočty.</p>
<h6><strong>Švýcarsko je v rámci chemie oblíbená destinace. Jak jste se tam dostal? A působil jste ještě někde jinde v zahraničí?</strong></h6>
<p>Ve Švýcarsku jsem byl dohromady třikrát a vždy to bylo přínosné. Pana profesora Folkerse jsem znal z Prahy, kde jsem k němu chodil na týdenní kurzy, a na základě toho jsem tam vycestoval. Téměř celý rok po doktorátu jsem strávil na Slovensku, kde byla zajímavá skupina pana doktora Tvarošky a velmi dobré počítačové vybavení, takže jsem se mohl naplno věnovat práci. A asi před třemi lety jsem byl ve Francii na měsíčním hostování, což je vzhledem k mému zapojení do různých projektů v současnosti maximální doba, na kterou mohu bez následků odjet.</p>
<p>Mobilita je obecně důležitá, potřebujeme vidět, jak se pracuje jinde. Pamatuju si, že jsem měl kolegy, kteří ze Švýcarska jezdili jednou týdně krmit buňky do laboratoře v Itálii. Stačilo jim přijít s lístkem z vlaku za někým, kdo jim cestu na ruku proplatil. U nás si to vůbec nedovedu představit, musely by se vyplnit formuláře, získat schválení služební cesty a potom to zpětně vyúčtovat. Překážkou tedy mohou být nejenom finance, ale i administrativa s cestováním spojená. Věřím ale, že i taková triviální mobilita by pomohla.</p>
<h5><strong>Na VŠCHT se vzdělává řada zahraničních studujících, jakou s nimi máte zkušenost?</strong></h5>
<p>Učím biochemii v angličtině, takže jsem s nimi ve styku. Mívám okolo deseti studujících, z nichž třetina bývá výborná, třetina průměrná a třetina velmi podprůměrná. Určitým problémem je omezený výběr kurzů v angličtině, což vede k tomu, že se zapisují i studující bez potřebného základu, pro které je biochemie sama o sobě hodně obtížná. Obecně bych řekl, že úroveň zahraničních studentů na naší škole je velmi různá.</p>
<h5><strong>V relativně mladém věku jste se stal docentem. Co považujete za svůj největší úspěch?</strong></h5>
<p>Právě se nám podařilo vyvinout metodu, která by mohla najít řadu využití, a doufáme, že bude mít úspěch. Mohla by být atraktivní i tím, že se mění počítače, takže bude čím dál tím snazší dělat řadu malých krátkých výpočtů rozložených na více procesorů a jader, než když děláte jeden masivní výpočet. Některé metody v molekulárním modelování byly vyvinuty už ve třicátých letech a reálně se začaly používat až v letech osmdesátých, kdy se konečně objevily dostatečně pokročilé počítače. I dnes se občas stane, že přijdete na něco, co se začne používat až za delší dobu.</p>
<h5><strong>Co vnímáte jako klíčové pro úspěch ve vědě?</strong></h5>
<p>Kromě toho, že svému oboru musíte rozumět a mít trochu talent, je dobré snažit se mít přehled o novinkách a trendech i v jiných oborech, aby měl člověk inspiraci. V dnešní době je také nutné umět shánět peníze a řídit lidi, což se mi daří, byť omezeně, nejsem vysloveně vůdčí typ.</p>
<h5><strong>Často skloňovaným slovem v politikách výzkumu či u grantových agentur je excelence a excelentní výzkum. Jak tyto pojmy vnímáte?</strong></h5>
<p>Vnímám to jako dobrou snahu o to, aby se nepodporoval příšerný výzkum. Na druhou stranu není úplně představitelné, že by třeba byť jen v jedné zemi byl pouze excelentní výzkum. Excelentní výzkum nutně potřebuje podhoubí, bez kterého nemůže vzniknout, proto není možné podporovat pouze excelenci. Navíc řada zajímavých velkých objevů vznikla, aniž bylo hned zřejmé, jak jsou významné. Pokud se zaměříme na chemii nebo pouze na biochemii, jsou oblasti, v nichž je cesta k vysoce citovaným výsledkům velmi těžká, a naopak oblasti, kde je sice velká konkurence, ale hodně citovaných výsledků není tak těžké dosáhnout. To znamená, že cílená podpora pouze excelentního výzkumu by vedla ke strádání oblastí, které mohou paradoxně být pro ty „snáze excelentní oblasti“ důležité. Na molekulárním modelování je to dobře patrné – řada lidí ho vnímá jako servis, ale pokud chcete dělat něco opravdu zajímavého, musíte mít spojení s experimentálním výzkumem a znát řadu věcí, které zasahují do matematiky, fyziky, počítačových věd.</p>
<h5><strong>Jak vnímáte nastavení podmínek pro vědeckou práci na VŠCHT a v České republice?</strong></h5>
<p>Na VŠCHT pozitivně vnímám o něco větší tlak na granty a na výsledky než tomu bylo v minulosti. To platí pro českou vědu obecně. Podmínky v české vědě začínají být srovnatelné se zahraničím. Nemyslím si ale, že je v ČR úplně dobře nastavená rovnováha mezi grantovým a institucionálním financováním a tlaky na ještě větší grantové financování nejsou dobré. Jinými slovy, existuje určitá správná rovnováha mezi grantovým a negrantovým financováním a v ČR je spíše vychýlena směrem ke grantům. V současnosti se může stát, že se jeden rok nakoupí skvělé vybavení a sestaví se výborný tým, a když grant skončí, přijde všechno vniveč. Záleží jistě i na oboru, kterému se věnujete, fyzik pracující na urychlovači, který jen za elektřinu spotřebuje miliony, může těžko fungovat čistě z grantů. Z grantu by se postavil urychlovač a bez grantů by pak zrezavěl.</p>
<p>Podobně si nemyslím, že je dobré zavádět pevnou kvótu na to, kolik publikací ročně má každý mít, protože to vede k publikování špatných článků, anebo v horším případě k tomu, že se potenciálně kvalitní materiál dělí do několika méně kvalitních publikací.</p>
<h5><strong>Je nějaká podpora, kterou byste od školy uvítal?</strong></h5>
<p>V současnosti z těch šedesáti hodin, které průměrně týdně odpracuji, věnuji až polovinu různým administrativním úkonům, tedy ani výuce, ani výzkumu. Například na Masarykově univerzitě v Brně přitom využili peníze z Evropské unie k zaplacení řady nových lidí, kteří konzultují granty, vypořádávají účetnictví a poskytují servis k vědecké práci. Podobná podpora by mohla uvolnit prostor pro výzkum. Nedávno jsem řešil problém, že školní právník je fyzicky ve škole přítomen pro možnosti konzultací jen pár hodin týdně. Na druhou stranu si nejsem jist, že by byl právník na plný úvazek pro školu udržitelný. Vzhledem k financím, které jsou v současnosti k dispozici, poskytuje administrativní personál VŠCHT velmi dobrou podporu.</p>
<h5><strong>V České republice se ukazuje, že dlouhodobě narůstající podíl žen mezi absolventy vysokých škol nevede ke zvyšování podílu žen mezi vědci a výzkumníky. Jak se na tuto problematiku díváte?</strong></h5>
<p>Je to trochu zarážející, často začínám přednášky oslovením „vážené dámy“ nebo „vážené dámy, vážený pane“. Převahu studentek si na naší technické škole vysvětluji tím, že v České republice máme platovou nerovnost, takže pro získání stejného platu musí mít žena vyšší vzdělání. Domnívám se, že se časem převaha studentek projeví ve zvýšení podílu vědkyň a výzkumnic.</p>
<h5><strong>Máte pocit, že je nějaký rozdíl mezi tím, jak dělají vědu muži a ženy?</strong></h5>
<p>Dřív jsem si to myslel, ale postupně si to myslím čím dál tím méně. Myslel jsem si, že muži jsou víc na obory, v nichž je potřeba věci vymýšlet a není potřeba znát mnoho detailů, kde je možné „si hrát“. A naopak že ženy inklinují k oborům, které se zabývají komplikovanými věcmi, u kterých je třeba posouvat se krok za krokem k výsledku, být systematický. Postupně od tohoto názoru upouštím, protože se stále častěji setkávám s lidmi, kteří do této představy nezapadají.</p>
<p>Svou roli hraje i proměna jednotlivých oborů. Když jsem byl mladší, zájem o počítače a jejich využití v chemii byl vnímán spíš jako „hraní si“. V dnešní době k počítačům lidé přistupují jako k něčemu běžnému, takže informatika přestává být čistě mužskou doménou a stává se z ní obor pro všechny.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že je potřeba věnovat se rovnosti v uplatnění ve vědě, ať už mužů a žen nebo jiných málo zastoupených skupin?</strong></h5>
<p>V zahraničních projektech se tyto otázky berou velmi vážně. I když jsou to často země, kde je konkurence tvrdší než tady, kde je opravdu těžké se ve vědě udržet, rozdíly jsou tam menší právě díky tomu, jak to řeší. Je složitější se dostat třeba na postdok, je složité dostat peníze a udržet se tam. Na druhou stranu si myslím, že třeba s mateřstvím je to v zahraniční vědě jednodušší, protože na něj zahraniční instituce a projekty víc myslí. </p>
<p>Neměl by snad být problém převzít vzor odjinud a implementovat ho sem, pokud by to bylo možné finančně. Řešit by se to mělo na všech úrovních, tedy ne jen na státní, ale třeba i institucionální, jinak by to asi nemohlo fungovat.</p>
<h5><strong>Prací trávíte poměrně hodně času. Myslíte si, že jsou na VŠCHT dobře nastavené podmínky pro kombinaci osobního a pracovního života?</strong></h5>
<p>Na každém závisí, jak si to zařídí. Někdo dokáže skloubit všechno. Pokud je člověk hodně pracovitý a dokáže si rychle vybudovat kariéru, tak po rozhodnutí pořídit si rodinu může trochu zvolnit tempo, protože už má vytvořený základ pro to, aby v jeho práci pokračovali následovníci a on je jenom korigoval. Někomu se to povede, někomu ne. VŠCHT také podle mě docela ochotně vychází vstříc lidem, kteří například řeší to, že se musí starat o nemocné rodiče. V takovýchto případech tu nebývá problém individuálně se dohodnout.</p>
<h5><strong>Co byste na závěr vzkázal mladým lidem, kteří uvažují o vědecké dráze?</strong></h5>
<p>Hrajte si s tím a kuťte, něco zajímavého vymýšlejte, nepracujte strojově. Když se vám to bude dařit, pokračujte v tom i ve vědě.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Doc. Ing. Vojtěch Spiwok, Ph.D.

<p><em>ROZHOVOR PROBĚHL V ČERVNU 2017</em></p>
<p><strong>Ing. Petr Straka, Ph.D., se narodil v Táboře v roce 1979. V roce 2002 vystudoval obor chemické a technologické zpracování paliv na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. V roce 2011 získal doktorát na Ústavu technologie ropy a alternativních paliv, kde od té doby působí jako odborný asistent. Úspěšně vedl projekt, v jehož rámci byla na VŠCHT Praha založena dětská skupina Zkumavka.</strong></p>
<h5><strong>Proč jste si jako svůj obor vybral právě chemii na VŠCHT?</strong></h5>
<p>Nikdy jsem chemii moc rád neměl, neoslovovala mě a nebavila mě ani tady, dokud jsem se nemohl specializovat na paliva. Na konci gymnázia jsem se mohl hlásit na školy bez přijímacího řízení díky dobrému prospěchu a chtěl jsem jít na jadernou fyziku. Naše chemikářka mi poradila, abych se neupínal jen na jednu školu a raději to zkusil ještě i jinam, „třeba na chemárnu v Praze“. Na jadernou fyziku se mi přestalo chtít, protože jsem si nedovedl představit, že bych mohl dělat něco jiného než v elektrárně nebo ve výzkumu. Chemik má mnohem širší možnosti a jsem tu hrozně spokojený.</p>
<h5><strong>Proč jste šel na doktorát spíše než do komerční sféry nebo někam jinam? Možností je řada.</strong></h5>
<p>Na doktorát jsem se hlásil už na konkrétní téma skladovatelnosti ropy, které souviselo s velkou zakázkou od firmy MERO v Nelahozevsi. Kdybych věděl, že budu muset vystačit se základním stipendiem šest tisíc měsíčně, obávám se, že bych doktorát nedokončil. Nízká stipendia na doktorátu jsou problémem pro všechny školy, protože na ně nelze někoho nalákat. Škola je ale nutně potřebuje, doktorandi tvoří hlavní pracovní sílu výzkumu, jsou to dělníci vědy. Než se diplomant něco naučí, už musí sepisovat diplomku a pracuje na ní celkem tři měsíce. Doktorand tu pracuje čtyři roky, což je velmi cenné.</p>
<h5><strong>Zabýváte se ropou a palivy. Jak jste se k tomuto tématu dostal?</strong></h5>
<p>K ropě jsem měl blízko vždycky, protože můj otec podniká v palivářském oboru. Paliva a ropa byla proto jasná volba.</p>
<h5><strong>Co konkrétně zkoumáte v současnosti?</strong></h5>
<p>V současnosti končí spolupráce se společností MERO ČR a.s., která do České republiky jako jediná dováží ropu. Zkoumali jsme, do jaké míry se v ropě tvoří úsady během dopravy a skladování, což má velké ekonomické dopady. Pokud se v nádrži o průměru osmdesát metrů vytvoří byť jen deseticentimetrová vrstva, kterou nelze prodat do rafinérie, pak jde o velkou finanční ztrátu. Pomáhali jsme proto vytipovat ropy, které lze skladovat několik let bez nebezpečí tvorby úsad, případně lze jejich úsady rozmíchat.</p>
<p>Nově se intenzivně věnujeme biopalivům první a druhé generace. První generace se ukazuje jako slepá ulička, protože využívá kvalitní ornou půdu a potravinářské plodiny. V oblasti druhé generace se podílíme na velkém evropském projektu BioMates, ve kterém je naším cílem hydrogenovat bioolej získaný ze slámy a dřevní štěpky tak, aby se mohl zpracovat v rafinérii. Až projekt skončí, chceme v biopalivech pokračovat, protože náš ústav je vybaven několika moderními katalytickými jednotkami.</p>
<h5><strong>V čem jsou biopaliva druhé generace lepší? Proč se k nim Evropa přiklání?</strong></h5>
<p>Biopaliva druhé generace především nejsou vyráběna z potravinářských plodin a je možné je pěstovat na chudých půdách, které nelze pro potravinářské plodiny využít. Bavíme se o travách, dřevu a jeho odpadech, tedy surovinách, které se nedají jíst. Představa je taková, že z biomasy se pyrolýzou vyrobí pyrolýzní (bio)olej, což je ošklivá černá kapalina, a tento olej se následně zpracuje v rafinerii spolu s ropou nebo jinou ropnou frakcí.</p>
<h5><strong>Co vás na výzkumu paliv baví?</strong></h5>
<p>Máme pokusné reaktory, ve kterých testujeme katalyzátory, které pro výzkum připravujeme. Je to hezké, často vás překvapí, že se neděje nic nebo naopak, že se děje něco, co jste vůbec nečekala. Zábavné je to vždycky. Dříve jsme podobně testovali i chování ropy při skladování. Nikdo se tím nezabývá, museli jsme si projít všemi chybami. Po počáteční fázi pokus–omyl, kdy jsme pod mikroskopem zkoumali tvorbu parafinických částic, jsme pochopili princip a naše experimenty dostaly lepší fazónu.</p>
<h5><strong>V čem spatřujete svůj největší úspěch?</strong></h5>
<p>Úspěchy mám dílčí. Získali jsme dva patenty v oboru skladovatelnosti ropy, neboť je to nezpracované téma. Museli jsme si nechat vyrobit speciální odběrovou sondu, která se dostane na dno šestnáct metrů vysoké nádrže, tam odebere vzorek úsady a vytáhne ho nahoru. Také jsme vymysleli měřicí terčík na měření tloušťky vrstvy úsad na dně nádrže. Projevilo o něj zájem i zahraničí a ve společnosti MERO ho běžně používají, což je pro mě cennější než článek. Mám rád hmatatelné výstupy. Proto je pro mě důležité i to, že jsem se postaral o rekonstrukce téměř všech laboratoří na našem ústavu, protože vím, jak má laboratoř vypadat. A opravdu fungují, což mi dělá radost. Ve vědě jsou všechny úspěchy týmové, je nutné komunikovat, ale do rekonstrukcí se nikomu nechtělo, takže jsem je musel vymyslet a pohlídat sám.</p>
<h5><strong>Co vám pomohlo tento nápad realizovat?</strong></h5>
<p>To bych také rád věděl. Mám v sobě trochu kreativity a bylo nutné znát technologické postupy a materiály, které se mají v laboratoři použít, a naopak i ty, které se použít nesmějí. Nenavrhoval jsem laboratoř na pět, ale ideálně na padesát let, takže musí vydržet. Stálo to spoustu evropských peněz a provedení tomu musí odpovídat.</p>
<h5><strong>Dnes se hodně mluví o excelenci, sám ale říkáte, že ve výzkumu je potřebná spolupráce. Koho si představíte pod pojmem excelentní vědec či vědkyně?</strong></h5>
<p>Excelentní vědec si dokáže sehnat peníze, což u nás znamená evropské granty. Když jsou peníze, lze dělat výzkum, bez nich to nejde. Hlavní je sice ten, kdo peníze sežene a vede tým, ale bez týmu se neobejde nikdy. Můžete si naplánovat pokusy a veškerou činnost, ale bez lidí ochotných to udělat dobře a svědomitě to nejde. Musí umět motivovat a vést. Motivace je často vázaná na peníze, protože na škole nejsou nadšenci, kteří by chemii milovali nadevše a dělali rádi zadarmo.</p>
<h5><strong>Jsou pro vás osobně peníze motivací?</strong></h5>
<p>Na škole se mi líbí, že oproti jiným státním institucím tu nutně nezamrznete na tabulkovém platu, který je dán kariérním řádem. Naopak, díky spojení se soukromými podniky je možné si při spolupráci na zakázkách a na projektech vydělat peníze navíc. Za snahu tedy můžete být oceněn dalšími financemi. Velkou motivací pro mě je ale i to, že náš tým vzájemně dobře spolupracuje, vycházíme spolu dobře, což neplatí zdaleka všude. Často se na ústavech tvoří skupinky, které se nemají navzájem rády, nepůjčují si ani věci.</p>
<p>Bez peněz nelze ani nic plánovat. Není tu možné vytvářet plány na pět let dopředu, protože v GAČRu i TAČRu je stále méně peněz a stále více žadatelů, proto jsme se vrhli na evropské projekty. Bez peněz si sice můžete hrát, ale nebudete moct bádat a experimentovat pořádně. Před rokem a půl jsem netušil, že se budu zabývat hydrogenací bioolejů, a jsem moc rád, že jsem mohl úplně změnit téma.</p>
<h5><strong>Kromě výzkumu na škole i učíte. Co vás motivuje?</strong></h5>
<p>Učení je přirozenou součástí mého působení na škole, mě ale naštěstí baví. Učím dva až tři předměty, jednak v rámci naší specializace, ale i pokročilé nástroje v Microsoft Office, což mě paradoxně baví víc, protože mám se studenty přímý kontakt. Jsou to kurzy pro první ročník se zaměřením na Word a Excel a pro mnohé je to uvítání do cvičení na škole, velmi se snaží, jsou ještě pokorní. U jiných předmětů narážím na pasivní přístup studentů, chybí mi zpětná vazba. Chtěl bych učení zinteraktivnit, trápí mě, že studenti nemají žádné otázky. Jde přitom třeba o velmi náročný předmět, pro který potřebujete pochopit, jak funguje rafinérie a jak spolu jednotlivé procesy souvisejí. Zároveň nám ubývá studentů a také se studiu v posledních deseti letech věnují výrazně méně než dřív.</p>
<h5><strong>Je něco, co by se ve výuce na škole mělo změnit?</strong></h5>
<p>Máme problém s odlivem studentů, kteří raději volí školy netechnického zaměření. Nechtějí se trápit s matematikou a už vůbec s chemií. Občas mám pocit, že většina středoškoláků si představuje, že bude dělat manažery. Náš ústav je velmi prakticky zaměřený a řada lidí si řekne: „ropa smrdí a je černá, je to hnusný, proč bych tam chodil?“ Toto již ale dávno neplatí, dnes se pracuje s malým množstvím vzorků a přístroje jsou automatické. Chemie není populární, takže absolventi nemají problém sehnat zaměstnání, je po nich hlad. Problémem může být znalost angličtiny, protože její výuka na škole je dle mého názoru nedostatečná. Měla by být povinná, probíhat celých pět let studia dvakrát týdně a být zaměřená na konverzaci a psaní. Zároveň by mělo být povinné během studia vyjet do zahraničí minimálně na půl roku.</p>
<h5><strong>Byla pro vaši kariéru zahraniční mobilita důležitá?</strong></h5>
<p>Strašně mě mrzí, že jsem nemohl vyjet během postdoku, protože jsem pracoval na zakázce pro společnost MERO, kde bylo třeba neustále být a měřit. Dnes už těžko někam vyjedu, mám rodinu a děti. Nemá smysl někam vyjíždět na měsíc, půl rok je minimum. Moje rodina už je usazená, nebydlíme v pronájmu, kdy by nám bylo jedno, jestli je v Praze, nebo v Londýně.</p>
<h5><strong>Zmínil jste potřebné změny ve výuce. Změnil byste něco i na hodnocení vědecké práce?</strong></h5>
<p>Dříve se výborně hodnotily patenty, obzvláště pokud byly i s licenční smlouvou. Systém se ale změnil a patenty jsou podhodnocené, preferují se publikace v impaktovaných časopisech. Je to špatně, protože pravý výstup výzkumu je podle mě, když vznikne něco, o čem se nejen píše, ale také se to v průmyslu používá. Dnes se mi patent nevyplatí psát.</p>
<h5><strong>Jak vaše rodina ovlivňuje vaši práci?</strong></h5>
<p>Bez rodiny a času, který s ní trávím, by mě pracovat nebavilo. Dojíždím z Roudnice nad Labem a snažím se v práci trávit čas co nejefektivněji, abych nemusel pracovat přesčas, nechci domů jezdit v osm večer. A o víkendu nepracuju. Naštěstí máme v Roudnici babičku, což je synonymum sladění pracovního a rodinného života, protože nám vyzvedávala děti nejdřív ze školky a dnes ze školy, kam je vodíme ráno. Výhodou bylo i to, že na malém městě není přetlak ve školkách, jako je například v Praze.</p>
<h5><strong>VŠCHT Praha se snaží tuto situaci alespoň částečně řešit zřízením dětského koutku Zkumavka, na jehož založení jste se podílel. Čí to byl nápad?</strong></h5>
<p>Projekt iniciovala paní profesorka Demnerová a paní kvestorka Chválná a já jsem se o něm dozvěděl, až když byl schválený. Název dětský koutek je nešťastný, ve skutečnosti se jedná o školku, respektive dětskou skupinu. Pan profesor Pospíšil v té době viděl, že jsem schopný se postarat o rekonstrukci a výstavbu laboratoří, a tak jsem dostal za úkol i zprovoznění Zkumavky, včetně vyjednávání o prostorech a jejich zařízení. Byl to hezký projekt. Z hydrogenace biooleje jistě vznikne dlouhá výzkumná zpráva, kterou založíme do knihovny a už ji možná nikdy nikdo nepřečte, někdo nás možná bude někde citovat. Zkumavka je hmatatelná a ocenila ji řada lidí ze školy a jejího okolí. Jsem „kochací“ typ – rád se kochám tím, co vzniklo, chci, aby moje práce lidem k něčemu byla.</p>
<h5><strong>Jak jste postupoval?</strong></h5>
<p>Nejprve jsme si udělali anketu, hlavně mezi novopečenými rodiči, u kterých se ukázalo, že chtějí dávat děti do školky co nejdřív, což je ale leckde v Praze i ve třech letech nereálné. Ujasnili jsme si, že naše školka proto bude už od dvou let. Z toho vyplynulo, že potřebujeme více místností, aby v jedné mohly stát postýlky, a tak jsme nakonec získali celé přízemí budovy C, a to díky podpoře pana rektora Melzocha a paní kvestorky Chválné. Zásadní pak pro školku bylo, že jsme našli paní Jitku Jakovcovou, která školku vede od jejího založení. Momentálně je silný přetlak a nejvíc je přirozeně „plínkáčů“, tedy dětí okolo dvou let.</p>
<h5><strong>Školky jsou jedním z opatření pro usnadnění práce rodičům, a u nás zejména matkám malých dětí. V České republice se obecně projevuje velmi nízké, a dokonce mírně klesající zastoupení žen mezi výzkumníky. Čím to je?</strong></h5>
<p>U nás na ústavu je žen asi pět procent, jedná se o dvě doktorandky, které pracují na poloviční úvazek. Ženy logicky uvažují nad tím, jak si naplánovat život, pokud chtějí mít děti. Znamená to, že po ukončení studia mají tak pět let na pořízení rodiny a nikdo se nechce vracet na doktorandskou pozici. Potřebují rychle udělat doktorát a jít do práce, nebo jít rovnou do práce, aby se pak měly kam vracet. I pokud mají doktorát, je problematické vracet se po několika letech, protože výzkum je rozjetý vlak. Kolegyně se teď bude vracet po mateřské, náš ústav se ale mezitím naprosto změnil, vypadá jinak a pracujeme na jiných tématech. Pro budoucí matku je důležité mít co nejdřív práci s co nejvyšším platem, aby měla praxi a vyšší mateřskou, na stipendium osm tisíc je těžko nalákáme. </p>
<h5><strong>Některé ženy ale přesto vytrvají.</strong></h5>
<p>To jsou největší nadšenci. Překonají všechna negativa, zůstávají, protože opravdu chtějí. Berou na sebe i riziko toho, že pokud budou někdy muset odejít, zaměstnavatelé se na jejich postgraduální studium budou dívat spatra – vnímají ho často jako zašívárnu, ne něco prestižního. Zároveň se ženy snaží udržovat kontakt se zaměstnáním i během rodičovské, a to díky částečným úvazkům. Někteří muži tu přitom zůstávají spíš z pohodlnosti, pokud jiné místo nenajdou, tak to tu přežijí. Sice také na začátku pobírají malé stipendium, ale relativně rychle přijdou k rozumným penězům. Žena mezitím odejde na rodičovskou, a když se z ní vrátí, má stále málo peněz. Moje manželka je z fakulty potravin a po roce doktorát vzdala, protože jí došlo, že zaměstnavatelé se na něj nedívají jako na praxi, takže by odcházela ze strašně nízkého platu a bez praxe v oboru.</p>
<h5><strong>Ovlivňuje podle vás volbu oboru to, zda vybírá muž nebo žena?</strong></h5>
<p>Pokud porovnáme analýzu potravin s technologií ropy, tak to tak rozhodně vypadá. Ropa smrdí chlapovi, natož holce. Pokud jdou na naši fakultu, vybírají si vodu, ne energetiku. Platí to i v průmyslu – v mlékárně jsou většinou technoložky, v rafinérii zase technologové. Nemáme problém přitáhnout ženy, ale mladé lidi obecně, proto organizuju naše dny otevřených dveří.</p>
<p>Ženy vědu dělají jinak než muži. Jsou mnohem poctivější a víc se jí věnují. Na ženy je větší spoleh, na úkol se nevykašlou. Proto jsou v laboratořích laborantky a ne laboranti. Ženy jsou pečlivé, muž si na tom nedává tolik záležet, už chce být doma a dát si pivo, je líný. Pozoruju to i v rodinách svých přátel – tam, kde to skřípe, je to tím, že muž je líný a doma nic nedělá.</p>
<h5><strong>Myslíte si, že problém může být i v tom, že ženám se nechce dělat vědeckou kariéru, habilitovat se, stát se profesorkou?</strong></h5>
<p>Moc takových žen sice neznám, ale nezdá se mi to. Moje manželka se do práce po rodičovské ukrutně těšila. Myslím si, že to platí u všech, kdo máme vyšší vzdělání. Potřebujeme podněty.</p>
<h5><strong>Zvažoval jste, že byste šel na rodičovskou dovolenou sám?</strong></h5>
<p>Ne, rozhodovali jsme se podle poměru platů a charakteru práce. Máme mezi přáteli pár, kde na rodičovskou šel manžel, protože jeho žena je úspěšná právnička a bere výrazně víc peněz. Neměl bych s tím ale problém, myslím si, že by to mužům prospělo, aby měli lepší vztah k dětem. Já křičím vždycky dřív než manželka, nejsem na ně tolik zvyklý a chybí mi trpělivost, kterou si moje žena vypěstovala.</p>
<h5><strong>Má rodina vliv na vaši kariéru?</strong></h5>
<p>Určitě ano, mou profesní dráhu utlumuje. Nemohu do ní dávat všechno, protože chci být také doma s dětmi a manželkou. Kdybych neměl děti a manželku, chodil bych domů nejdřív v osm večer, protože co bych tam dělal? Takto chodím domů včas, protože život je příliš krátký na to, aby člověk jenom pracoval.</p>
<h5><strong>Čeho byste chtěl dosáhnout v budoucnu?</strong></h5>
<p>V osobním životě jsem spokojený a nikam výš nemířím. V práci jsem také spokojený, protože je velmi různorodá, celý den pobíhám a to mi vyhovuje. Vyhovuje mi i to, že jsou tu studenti, je tu živo.</p>
<h5><strong>Co byste vzkázal mladým lidem na začátku vědecké dráhy nebo těm, kteří o ní teprve uvažují?</strong></h5>
<p>Mladým vědkyním bych chtěl vzkázat, aby se nenechaly převálcovat vědci. Všem přeju, aby si našli dobrého vedoucího, a vzkazuji, ať se snaží, protože bez píle ničeho nedosáhnou. Je potřeba pracovat jako v každé jiné profesi.</p>
<h3><strong>Elektronickou verzi celé knihy DYNAMICKÁ ROVNOVÁHA NA DOSAH? S chemiky z VŠCHT Praha o vědě a rovnosti si můžete stáhnout na webu <a href="http://147.33.74.135/knihy/uid_isbn-978-80-7592-004-1/978-80-7592-004-1.pdf">VŠCHT Praha</a> nebo <a href="https://www.soc.cas.cz/publikace/dynamicka-rovnovaha-na-dosah-s-chemiky-z-vscht-praha-o-vede-rovnosti">Sociologického ústavu AV ČR</a>.</strong></h3>


Ing. Petr Straka, Ph.D.

Ing. Radek Škarohlíd

Webináře

Aplikace

Akademie

Osobnosti

Plasty

Životní prostředí

Potraviny

Vody

Zdraví

Přednáška

Vědecký článek

Rozhovor

Toxikologie

Popularizace

Věda a výzkum

Software

Covid-19

Kariéra

Článek

Laboratoře

Různé

PFAS

Produkt

Video

Poster

Nejbližší akce

Typ novinky

Zaměření

Vysoká  škola chemicko-technologická v Praze spojuje tradici s nejmodernějšími nano- a biotechnologiemi a dalšími progresivními směry a obory ve vědě a výzkumu. Spolu s vynikajícím mezinárodním renomé a špičkovým přístrojovým vybavením otevírá každému studentovi možnosti zapojit se do vědeckých projektů dle vlastního výběru, umožňuje zahraniční stáže a je následně vstupenkou k prestižnímu, dobře ohodnocenému uplatnění doma i v zahraničí.

Vysoká škola chemicko-technologická v Praze

Měření alkoholu a kontrola obsahu CO2 a O2 v alkoholických a nealkoholických nápojích