Pojďme se podívat na to, jak využít Twitter z pohledu akademického pracovníka.
Podle nedávného výzkumu, o kterém jsme <a href="https://vedavyzkum.cz/ze-zahranici/ze-zahranici/analyza-twitter-vedcum-nepomaha-sirit-jejich-poznatky">psali</a>, se snaha vědců upozornit na svoji práci prostřednictvím Twitteru spíše míjí účinkem. To následně vyvolává otázku, proč mám tedy být aktivní na Twitteru, když tím nebudu rozšiřovat svou práci a nezvýším si počet citací svých odborných publikací?
Formátem Twitteru jsou krátké zprávy, jeho uživatelé nechtějí číst sáhodlouhé články. Prostředí je relativně neformální, můžete tedy nechat ostatní nahlédnout na jiné než akademické aspekty života. Právě proto se můžete stát zajímavým člověkem, kterého je dobré sledovat.
<h3>Twitter vás dostane k tomu nejnovějšímu</h3>
Podle Martina Rychlíka, který od roku 2019 vede média Univerzity Karlovy, má Twitter mnoho možností. Umožňuje příjemně nastavit, co odebírat a co sledovat. Takže první a možná i stěžejní způsob využití je v rychlé a kvalitní informovanosti o dění v oboru. Je dobré sledovat zpravodajské servery časopisů jako Nature či Science, které jsou novinářsky vynikající. Můžete sledovat i zpravodajství řady médií s vědeckými rubrikami, jako jsou New York Times, Guardian či Věda ČT24, vědce samotné, vědecké novináře typu Daniela Stacha, Petra Koubského či Ondřeje Vrtišky.
Bleskovou informovanost potvrzuje a vysvětluje Tomáš Kodydek, správce sociálních sítí a webu na Univerzitě Karlově. „Twitter exceluje mezi ostatními sítěmi díky možnosti chronologického řazení příspěvků. Nejnovější informace a breaking news se k vám tak dostanou dříve, než tomu může být na Facebooku nebo LinkedInu, kde o zobrazovaných informacích na vaší zdi rozhoduje algoritmus. Nové informace se zároveň výborně vyhledávají přes pokročilé vyhledávání, které umožňuje filtrovat informace pomocí klíčových slov i konkrétního jazyka,“ shrnuje hlavní přednosti Twitteru.
<h3>Komunikujte svoje poznatky, má to smysl</h3>
Martin Rychlík k tomu ještě doplňuje, jak mohou vědci využít Twitter pro svoji práci: „Dobré tweety mají významné instituce i agentury, třeba Evropská výzkumná rada (ERC) již o přidělených grantech referuje záhy na Twitteru, což vědci dále rychle sdílejí. Dalším způsobem je samozřejmě představovat svoji odbornou práci, své zájmy a propojit se s lídry v disciplíně, kteří často na podněty reagují a odpovídají na ně přímo tazateli. A čím dál více vidíme z hlediska univerzit či institucí, jak je výhodné mít ke sdílení ‚své‘ vědce, promovat je. Hashtagy mohou zase propojit účastníky konferencí a podobně. Je toho hodně.“
Jana Otoupalíková, která je vedoucí oddělení komunikace na CEITEC, zdůrazňuje, že Twitter poskytuje velký potenciál pro navázání spolupráce. Například díky sdílení fotografie na svém účtu se bioložce Aně Sofii Reboleiraové podařilo objevit nový typ parazitické houby, který byl po Twitteru dokonce pojmenován. Otoupalíková zároveň doporučuje inspirovat se účtem nositelem Nobelovy ceny za chemii Sira Frasera Stoddarta, kterému se díky jeho častému tweetování dokonce přezdívá „Twitter Monster&quot;.
<h3>Jak uspět?</h3>
Podle Tomáše Kodydka je klíčem k úspěchu na Twitteru upřímný zájem o vytvářený obsah, zapojování se do diskusí, reagování na tweety kolegů a dalších vědeckých pracovníků. Twitter umožňuje vytváření zajímavého obsahu i pomocí citovaných tweetů, takže je ideální platformou i pro ty, kteří třeba právě nemají čas na vytváření vlastního originálního obsahu. Často i pouhý odborný komentář v citovaném tweetu může výborně fungovat na vaši cílovou skupinu.
Otoupalíková dodává: „Musíte mít živý, aktivní profil s relevantními informacemi pro své, ale i potenciální sledující. Na profilu lze rozvíjet podnětnou diskuzi vedoucí k novým myšlenkám a nápadům.“ Dále zmiňuje praktické tipy ke zvýšení organického dosahu a viditelnosti, jmenovitě díky označování souvisejících účtů a používání správných hashtagů, a dodává: „V případě potřeby většího rozšíření dané informace lze využít také placenou reklamu, která většinou funguje velmi dobře, pokud je správně nastavena. Dále lze doporučit taktiky jako tweetování v určitých dnech a časech, užívání profesionálních nástrojů pro správu sociálních sítí či konkrétně Twitteru, sledování trendů a vzdělávání se. Na závěr je však důležité říct, že je potřeba, abyste k samotnému tweetování měli kladný vztah, chtěli se s veřejností o své výsledky dělit a nebáli se jít s kůží na trh.“
<h3>Tweet or Perish?</h3>
Někteří lidé se bojí si účet založit, protože by je to mohlo až moc vtáhnout do virtuálního světa. Ale je důležité mít na paměti, že není možné držet krok s veškerým obsahem a sledovat všechny novinky. Proto je dobré přistupovat k Twitteru bez obsedantní touhy o všem ihned vědět. A na druhou stranu, není vlastně Twitter produktivní formou prokrastinace?
Aleš Vlk, pořadatel červnového <a href="https://vedavyzkum.cz/akce/akce/workshop-twitter-pro-vedce-zacatecniky">webináře Twitter pro vědce/začátečníky</a> ze společnosti alevia říká: „Je dobré jít s dobou a mít twitterový účet. Můžete si najít vlastní způsob, jak vám bude prospěšný. Nicméně to neznamená, že vědecký život se bez Twitteru zastaví. Realizovat se pochopitelně můžete i bez něj.“

#IamScientist: Jak ochočit Twitter

Své zkušenosti sdíleli například rozhlasačka Martina Mašková, televizní moderátor Daniel Stach, novinářka Lenka Vrtišková Nejezchlebová z Deníku N nebo šéfredaktor <a href="https://gcms.cz/companies/53">magazínu UK Forum</a> Martin Rychlík.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Jaka_byla_konference_Komunikace_vedy_ocima_medii_3_4e6dd0f929/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Jaka-byla-konference-Komunikace-vedy-ocima-medii-3.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK)"/>
„‎Do poslední chvíle jsme zvažovali, zda konferenci opravdu uskutečníme v Praze v prostorách České spořitelny či se přesuneme do online prostředí. Jsem moc rád, že jsme se v pátek odpoledne rozhodli pro prezenční formu – osobní kontakt a networking nic nenahradí,“ sdílí moderátor a organizátor Aleš Vlk. Konference přilákala na šedesát účastníků z vysokých škol a výzkumných institucí z celé České republiky. „Zájem byl mnohem větší, ale s ohledem na epidemiologickou situaci jsme od počátku měli omezenou kapacitu,“ dodává za portál <a href="https://gcms.cz/companies/3">Vědavýzkum.cz</a>, který celou konferenci pořádal.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Ales_Vlk_d3798595c1/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Ales-Vlk.jpg" alt="Vědavýzkum.cz/Hynek Glos (UK): Aleš Vlk"/>
Dopolední blok konference Komunikace vědy pohledem různých médii patřil rozhlasu a televizi. První přednášející byla Martina Mašková, dlouholetá „vědecká rozhlasačka“ a moderátorka pořadů, jako je Ranní Plus, Laboratoř a Souvislosti Plus. „Lidé stále vyhledávají klasický poslech rádia – v ten daný čas, i když dnes se k poslechu mohou kdykoliv vrátit. Největší špička poslechovosti je kolem sedmé a osmé ráno.“ Martina Mašková se rozhlasové popularizaci vědy věnuje již od roku 1996, za tu dobu vyzkoušela řadu formátů. Již osmým rokem provází pořadem <a href="https://plus.rozhlas.cz/laborator-6482940/o-poradu">Rozhlasová laboratoř</a>, kde s vědci a osobnostmi kulturního života rozebírá aktuální novinky ze světa vědy. „Tento formát pořadu o nejnovějších vědeckých objevech a publikacích klade veliké nároky na vědce i herce, ale kombinace laického a odborného pohledu velmi dobře funguje a vzniká zajímavá neformální diskuze,“ říká původně vystudovaná učitelka chemie a biologie, podle které věda posluchače zajímá. „I vědecké téma se má šanci prosadit – z pořadu vždy děláme i článek a třeba naše ‚<a href="https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/priroda/studie-priroda-mouchy-vosy-mravenci-cukr_1909151514_dok">octomilka</a>‘ se stala jedním z nejčtenějších článků roku 2019, a to i v konkurenci témat, jako je politika, Černobyl i eurovolby.“
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Martina_Maskova_7f77491d8c/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Martina-Maskova.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK): Martina Mašková"/>
S druhou přednáškou navázal Daniel Stach z redakce vědy České televize, ve které mimo jiné zaznělo: „Vědec, který ve třetím tisíciletí nepopularizuje, není vědcem třetího tisíciletí.“ Popsal, jak funguje redakce vědy a že není den bez vědy na ČT24: „Věda je všude kolem nás.“ Zdůraznil, že v redakci nepotřebují oficiální tiskovou zprávu, ale potřebují informace s dostatečným předstihem a stačí jim odpovědi na otázky Co?, Kdy?, Kdo?, Proč je to důležité? a Co uvidíme? Upozornil i na časté chyby, se kterými se v redakci setkávají: „Někdy na instituci neví, co se u nich děje, nebo nám dávají vědět pozdě. V televizi vše trvá déle a potřebujeme dostatek času, když nám z výzkumné instituce dají vědět den předem, že se něco chystá, tak s tím již moc neuděláme.“ Na přednášky navázala panelová diskuze, kde kromě Martiny Maškové a Daniela Stacha diskutoval i vědecký atašé Britské ambasády v Praze Otakar Fojt, mikrobioložka a popularizátorka vědy Tereza Mašínová a Jan Martinek, který zakládal Odbor mediální komunikace Akademie věd ČR.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Daniel_Stach_9b582c847f/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Daniel-Stach.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK): Daniel Stach"/>
Odpolední blok se zaměřil na psaná média, své zkušenosti sdílely Pavla Hubálková z redakce magazínu Univerzity Karlovy Forum a Lenka Vrtišková Nejezchlebová z Deníku N. „Nemám vědecké vzdělání, na žurnalistiku jsem přišla z hotelovky, ale udělala jsem si z toho přednost. Jsem pro vědce takovým filtrem, pokud tomu nerozumím já, nebude tomu rozumět ani čtenář,“ řekla Lenka Vrtišková Nejezchlebová, která se zaměřuje především na rozhovory s osobnostmi ze světa vědy i kultury. „Mé rozhovory probíhají i dvě hodiny, kdy si s vědcem či vědkyní jen tak povídáme, poté z toho vytvořím text, který si třeba i několikrát vracíme, aby to bylo vědecky správně, ale dostatečně jasné.“
V druhé části odpoledního programu Martin Rychlík popsal fungování redakce magazínu <a href="https://www.ukforum.cz/">Forum</a> na Univerzitě Karlově: „Za dva roky, co vedu média UK, se nám například podařilo vytvořit nový responzivní web, kde je věda jedna z hlavních rubrik. Důraz klademe na kvalitní fotografie. Za tímto účelem vznikla fotobanka, která je dostupná všem zaměstnacům univerzity a v případě potřeby fotografie posíláme i dalším médiím.“ Zdůraznil také, že dnes jsou nedílnou součástí komunikace i sociální sítě. „Univerzita Karlova komunikuje prostřednictvím deseti sociálních sítích v českém i anglickém jazyce – každá sociální síť má svůj jazyk a publikum, dle toho volíme obsah. Vybíráme si a často i odmítáme požadavky z různých součástí UK, když víme, že by daný obsah nefungoval,“ uvedl Martin Rychlík a dodal, že stejně tak v redakci diskutují i výběr vědeckých úspěchů, témat a osobností, kterým dají prostor, kdy hlavním kritériem výběru je kvalita.
Eduard Petiška a Tomáš Gavlas ze <a href="https://sciencecom-agency.com/cs/uvod/">Sciencecom Agency</a> v poslední přednášce o komunikaci českého výzkumu v zahraničí hovořili například o komunitní síti <a href="https://www.reddit.com/">Reddit</a>, jejíž obliba výrazně narostla během covidové pandemie, nebo o nástroji <a href="https://www.altmetric.com/">Altmetric</a>, který umožňuje monitorovat a měřit online dopad vašeho výzkumu.
<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Vedavyzkum_cz_Hynek_Glos_UK_Jaka_byla_konference_Komunikace_vedy_ocima_medii_2_337f3fe4d4/Vedavyzkum.cz-Hynek-Glos-(UK)-Jaka-byla-konference-Komunikace-vedy-ocima-medii-2.jpg" alt="Vedavyzkum.cz/Hynek Glos (UK)"/>
„Cílem konference a celého portálu <a href="https://www.komunikacevedy.cz/">komunikacevědy.cz</a> je přinášet téma komunikace vědy i do českého prostředí a sdílet současné trendy a zkušenosti osobností, které se pohybují ve světě různých médií a popularizují výsledky vědy, výzkumu a vývoje nejširší veřejnosti, a to se myslím i letos povedlo,“ sdílí Aleš Vlk. „Mé veliké poděkování patří všem účinkujícím, České spořitelně za možnost využít jejich prostory, a především všem partnerům – UK Science &amp; Innovation Network, magazínu Univerzity Karlovy Forum, Akademii věd ČR a Sciencecom Agency. Přinášet téma komunikace vědy i do českého prostředí nám dává veliký smysl a již teď můžeme prozradit, že 22. 2. 2022 ve spolupráci s Britským velvyslanectvím v Praze chystáme další konferenci o komunikaci vědy s důrazem na zkušenosti z Velké Británie,“ dodává za organizační tým Aleš Vlk.

Jaká byla konference Komunikace vědy očima médií?

Patří mezi deset vědců a&nbsp;vědkyň působících v&nbsp;Evropě, kterým se letos podařilo dosáhnout na prestižní EMBO Installation Grant. Imunolog Matouš Vobořil se po čtyřech letech ve Spojených státech před časem vrátil na Přírodovědeckou fakultu UK, aby si zde postavil vlastní tým a&nbsp;rozvíjel výzkum zaměřený na vývoj imunitních buněk&nbsp;a&nbsp;jejich školení v&nbsp;brzlíku. Se svým bojem proti autoimunitním onemocněním si získal pozornost už nejednoho grantového panelu.<h5>Ke studiu vás&nbsp;prý motivovalo i&nbsp;vědomí toho, že ve vědě je stále více toho, co se neví, než toho, co se ví. To jste prohlásil poté, co jste v&nbsp;roce 2020 získal cenu Doctorandus za přírodní vědy s&nbsp;tím, že byste rád za svůj život něco mezi těmito oddíly přesunul ve prospěch oddílu „to se ví“. Jak se vám to zatím daří?</h5>To, za co si připisuji dosud největší zásluhy, je téma, které jsem začal rozvíjet už během doktorského studia a&nbsp;plně rozvinul jako postdoktorand v&nbsp;USA, a&nbsp;to je tzv. zánět v&nbsp;brzlíku. Když se začtete do literatury a&nbsp;článků zaměřených na téma autoimunitních onemocnění, po čase si začnete všímat, že se autoimunitní onemocnění často rozvinulo po prodělání nějaké infekce. Patrné to je především v&nbsp;souvislosti s&nbsp;long covidem. Během zánětlivých procesů v&nbsp;těle vzniká odpověď imunitního systému a&nbsp;nás&nbsp;zajímalo, zda existuje mechanismus, který tuto zánětlivou odpověď rozpozná a&nbsp;naučí T-lymfocyty (imunitní buňky), že se nejedná o&nbsp;problém, ale o&nbsp;procesy tělu vlastní.Během doktorského studia jsem studoval základní zánětlivou odpověď v&nbsp;brzlíku, aniž by tam byl přítomen skutečný bakteriální nebo virový zánět. Ukázalo se, že je to nesmírně důležité. Postupem času jsme přišli na to, že v&nbsp;brzlíku je přítomno mnoho protivirových molekul a&nbsp;molekul důležitých při&nbsp;alergických reakcích nebo pro rozpoznávání bakterií a&nbsp;virů. Ty v&nbsp;brzlíku vytvářejí specifické prostředí, které napodobuje to, co se v&nbsp;našem těle může dít později v&nbsp;životě, a&nbsp;učí T-buňky na tyto podněty neodpovídat. Toto považuji za svůj největší příspěvek k&nbsp;oboru. Samozřejmě neznámých míst v&nbsp;této oblasti zůstává stále spoustu.<h5>Rozhovor, na který jsem narážela, vyšel v&nbsp;časopise gymnázia, kde jste studoval a&nbsp;které se k&nbsp;vašim vědeckým úspěchům hrdě hlásí. Někde tam už se začal projevovat váš zájem o&nbsp;vědu?</h5>To, že jsem studoval ve Dvoře Králové nad Labem, byla obrovská výhra. Nejenom, že je tam zoologická zahrada, kde rodiče pracovali, takže jsem tam trávil spoustu času, ale díky tomu jsem se také dostal do místního zájmového kroužku Klub Natura sdružujícího lidi se zájmem o&nbsp;přírodu, který vedli manželé Dobrorukovi. V&nbsp;deseti letech mě s&nbsp;nimi rodiče poslali na přírodovědný tábor a&nbsp;já už pak s&nbsp;nimi zůstal a&nbsp;šel jsem kvůli tomu také na místní gymnázium, kde paní Dobroruková učila. Byla to skvělá učitelka. Dokázala velmi dobře motivovat k&nbsp;přemýšlení o&nbsp;tom, co se v&nbsp;přírodě děje. Začal jsem se díky tomu účastnit biologických olympiád a&nbsp;zapojil se do Středoškolské odborné činnosti. Moje první vědecké pokusy se sice týkaly ornitologie, ale zkusil jsem si díky tomu prezentovat vědecká data a&nbsp;poznal také mnoho lidí z&nbsp;PřF UK včetně profesora Jana Černého, který nám přednášel o&nbsp;imunologii. Najednou jsem už jako středoškolák&nbsp;viděl, že to je cesta, kterou se chci vydat.<h5>Během magisterského studia jste se zapojil do týmu imunologa Dominika Filippa z&nbsp;Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, kde jste pak pokračoval také jako doktorand. Jak vás&nbsp;práce s&nbsp;ním ovlivnila a&nbsp;kam vás&nbsp;nasměřovala?</h5>Dominik Filipp měl rozpracovaných několik projektů, které se týkaly periferní odpovědi, signalizace a&nbsp;rozpoznávání virů a&nbsp;bakterií. Projekt, kterým jsem se zabýval, se týkal vzácné populace buněk, které se nacházejí v&nbsp;lymfatických uzlinách nebo ve slezině. Studoval jsem vliv receptorů rozpoznávajících patogeny na tyto buňky. Protože jsou tyto buňky podobné těm v&nbsp;brzlíku a&nbsp;já potřeboval negativní kontrolu, provedl jsem ji s&nbsp;brzlíkem. K&nbsp;našemu překvapení nebyla negativní, ale pozitivní. Tím jsme se dostali k&nbsp;celému fenoménu a&nbsp;začali zkoumat důsledky v&nbsp;brzlíku.<h5>Tento poznatek, který jste učinili vlastně náhodou, jste pak odjel detailně studovat do zámoří. Jakou zkušenost z&nbsp;amerických vědeckých pracovišť jste si přivezl?</h5>Úžasnou. Na University of Minnesota jsem šel za konkrétními lidmi, především za svou pozdější supervizorkou Kristin Hogquist. Potkal jsem ji na několika konferencích už během doktorátu a&nbsp;tušil jsem, že by naše spolupráce mohla fungovat po odborné i&nbsp;lidské stránce.Měli jsme ale štěstí i&nbsp;na Minnesotu. Dobře se tam žije a&nbsp;zároveň se tam pěstuje skvělá věda. Center for Imunnology, kde jsem působil, svými výsledky konkuruje těm největším vědeckým institucím světa. Myslím, že to je hlavně tím, že je tam velice podpůrné prostředí, které nahrává spolupráci. Díky tomu se tam vědecky skvěle roste.Navíc se soustředí na to, aby vybraný fenomén vysvětlili a&nbsp;popsali jako celek, a&nbsp;neřeší tolik, jestli z&nbsp;toho vzejde jeden nebo pět článků, nebo jestli to bude trvat deset let. Nahrává tomu tamější způsob financování. V&nbsp;systému krátkodobých grantů, jak ho známe od nás, takto výzkum stavět nemůžete. V&nbsp;tom máme velikou nevýhodu.<h5>Jak jste tam rozvíjel svůj vlastní výzkum?</h5>Plně jsem si tam uvědomil potenciál toho, co jsme objevili v&nbsp;laboratoři&nbsp;v&nbsp;Praze. Kristin Hogquist se svým týmem pracovala na podobné věci, ale až naším propojením jsme to dokázali dál rozvíjet. Já se zaměřoval především na to, jak různé antivirové signály nebo signály, které jsou spuštěny během alergií, ovlivňují školení T-buněk&nbsp;a&nbsp;obranu proti autoimunitním onemocněním v&nbsp;návaznosti na virové infekce nebo alergické reakce. Najednou se začalo ukazovat, že je to obrovské téma a&nbsp;základ pro vytvoření samostatného podoboru výzkumu tolerance (školení imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku, aby neškodily vlastnímu organismu a&nbsp;zároveň byly schopné bojovat s&nbsp;patogenem).Výborné bylo, že se na pracovišti potkávaly dvě laboratoře, ta, co vede Kristin Hogquist, a&nbsp;druhá, kterou vede její manžel Stephen Jameson a&nbsp;která se zabývá tím, jak různé typy infekcí ovlivňují aktivace T-buněk&nbsp;a&nbsp;jejich odpověď. Uvědomil jsem si, že je třeba tyto dvě oblasti propojit a&nbsp;na tom jsem postavil svůj vlastní výzkumný záměr, tedy studovat to, jak zánětlivé prostředí, opravdové záněty a&nbsp;virové nebo bakteriální infekce můžou zpětně ovlivňovat dění v&nbsp;brzlíku. To je téma, kterým se dosud nikdo nezabýval.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_2_b020119f2e.jpg" alt="Forum UK/Petr Jan Juračka: Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme: Matouš Vobořil jako šéf výzkumu klade důraz i&nbsp;na to, aby se v&nbsp;jeho týmu všichni cítili dobře." srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_2_b020119f2e.jpg 234w," sizes="100vw" width="1000" height="667"><h5>Zmínil jste, jak důležité pro vás&nbsp;bylo to, že jste si s&nbsp;Kristin Hogquist sedli nejenom odborně, ale i&nbsp;lidsky. Jak moc jste „lidské“ hledisko zohledňoval při&nbsp;sestavování vlastního týmu na PřF UK?</h5>Pro mě je tohle hrozně důležité. Kristin Hogquist je nejenom vynikající vědkyně, ale také velice laskavý člověk. A&nbsp;to mi v&nbsp;americkém prostředí, které někdy sklouzává k&nbsp;velké soutěživosti, velice pomáhalo se tam cítit dobře. Uvědomil jsem si, že bych chtěl, aby se tak, jak jsem se cítil v&nbsp;jejím týmu já, cítili i&nbsp;ti, kteří jednou budou působit v&nbsp;týmu mém vlastním.<h5>Zatím jsme mluvili o&nbsp;tom, co vás&nbsp;k&nbsp;vědě vedlo. Vnímal jste během své dosavadní kariéry naopak něco, co vás&nbsp;od vědy odrazovalo?</h5>Přestěhovat se s&nbsp;rodinou a&nbsp;s&nbsp;dvouapůlletým synem za oceán v&nbsp;době pandemie nebylo úplně nejjednodušší. Museli jsme kvůli tomu zažádat o&nbsp;národní výjimku, aby mě s&nbsp;rodinou do USA vůbec pustili. Jako imunolog jsem ale naštěstí spadal do zvláštní kategorie, pro kterou platily méně přísné pandemické podmínky. Sbalit rodinu, odstěhovat se do zámoří a&nbsp;naučit se fungovat v&nbsp;úplně jiném systému je bezpochyby velká výzva. Vyžadovalo to oběti nejenom ode mě, ale především od mé ženy, která kvůli mojí kariérní cestě musela přerušit na několik let svou vlastní. To je jedna z&nbsp;největších a&nbsp;nejnáročnějších překážek, se kterými se vědci a&nbsp;vědkyně a&nbsp;zároveň jejich rodiny musejí vyrovnávat.Druhou velkou překážkou, kterou jako vědec musíte překonávat, je administrativa, což jsem si plně uvědomil až teď jako vedoucí výzkumné skupiny. I&nbsp;když o&nbsp;tom od svého okolí slyšíte, stejně vás&nbsp;to na to nepřipraví. Jako trainee děláte vědu, experimentujete v&nbsp;laboratoři, najednou se to ale překlopí a&nbsp;stane se z&nbsp;vás&nbsp;manažer a&nbsp;správce spousty věcí. Papírováním strávím tak 30 procent svého času. Úplně zábavné to není.<h5>Máte Primus, Junior Star Grantové agentury ČR a&nbsp;teď nově EMBO Installation Grant. Jaké výzkumné výzvy před vámi s&nbsp;těmito granty nyní stojí?</h5>K&nbsp;tomu bych chtěl letos také podat ještě žádost o&nbsp;ERC Starting Grant. V&nbsp;projektu Junior Star se zabýváme migrací buněk&nbsp;do brzlíku. Předpokládáme, že do brzlíku migrují tzv. dendritické buňky z&nbsp;periferie (kůže, plic, střev), tedy z&nbsp;míst, která jsou vystavena vnějšímu prostředí a&nbsp;zánětům. Tyto buňky by měly do brzlíku přinášet informace o&nbsp;vlastních antigenech a&nbsp;učit vyvíjející se T-buňky toleranci. Chceme zjistit, zda tato migrace skutečně probíhá, za jakých okolností a&nbsp;jak je důležitá pro nastavení tolerance ke specifickým tkáním. To by mohlo odpovědět na otázku, proč vznikají autoimunitní onemocnění kůže, např. psoriáza (lupénka) po zánětlivých procesech.Druhý záměr je víc obecný. Chtěli bychom odpovědět na velikou imunologickou otázku, a&nbsp;to, proč dochází k&nbsp;rozvoji autoimunních onemocnění po prodělání infekcí. Chceme studovat, jak různé druhy zánětů (virové, bakteriální nebo kvasinkové infekce) ovlivňují školení imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku.Rádi bychom zavedli systém tzv. špinavých myší (dirty mice). Celý systém imunologického výzkumu je postavený na tom, že pracujeme s&nbsp;myšmi chovanými v&nbsp;čistých podmínkách, abychom je mohli snadno manipulovat a&nbsp;viděli, co manipulace dělají s&nbsp;imunitním systémem. V&nbsp;reálu ale takto imunitní systém nefunguje. Tenhle nápad jsem si přivezl z&nbsp;University of Minnesota, kde standardizované myši&nbsp;dali do stejné klece s&nbsp;myšmi koupenými v&nbsp;obchodech různě po Minneapolis. Po několika týdnech až měsících myši&nbsp;nachytají skoro všechno, co mají myši&nbsp;z&nbsp;obchodů, čímž získají opravdovou fyziologickou imunitní odpověď. Přitom jsou to ale pořád ty myši, které máme geneticky stejné a&nbsp;které můžeme manipulovat. To je výborný systém, který umožňuje studovat imunitní odpovědi v&nbsp;mnohem víc fyziologickém kontextu.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_3_c458457e12.jpg" alt="Forum UK/Petr Jan Juračka: Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Voboril_O_imunitnim_systemu_toho_stale_mnoho_nevime_3_c458457e12.jpg 234w," sizes="100vw" width="1000" height="667"><h5>A&nbsp;s&nbsp;tímhle záměrem také budete usilovat o&nbsp;grant Evropské výzkumné rady (ERC)?</h5>Přesně tak.<h5>Projekty, které mají potenciál uspět v&nbsp;soutěži&nbsp;o&nbsp;ERC granty, by měly jít za hranice poznání, s&nbsp;čímž se pojí i&nbsp;určitá míra rizika. Kde vidíte ty největší ve svém výzkumu vy?</h5>Rizik je hodně. Jedno z&nbsp;největších je to, že sice všechny infekce, které plánujeme zavést, jsou kontrolované a&nbsp;dobře popsané, ale stejně nad tím nikdy nemáte plnou kontrolu. Takže se může stát, že nejenom, že to bude infikovat myši&nbsp;periferně, ale dojde i&nbsp;k&nbsp;infekcím přímo brzlíku, což by mohlo experimenty komplikovat. Zároveň je to fyziologický systém, a&nbsp;to mluvím hlavně o&nbsp;„špinavých myších“, což znamená, že každá myš bude odpovídat trošku jinak, a&nbsp;to vygeneruje velikánskou variabilitu ve vzorcích. Imunologové se snaží mít co nejčistější systém, do kterého, když dají například jeden infekční agent, můžou pak pozorovat, co přesně se tam děje. My v&nbsp;tomto ohledu ale vlastně uděláme jakoby krok zpět, protože chceme, aby to bylo více variabilní a&nbsp;podobné realitě. Nastavit a&nbsp;vyhodnocovat data z&nbsp;takových experimentů, aby byla replikovatelná a&nbsp;ukázala nějaký skutečný fenomén, může být opravdu výzva. Jen tak se ale můžeme přiblížit skutečnému životu.<h5>Poslední Nobelovu cena za fyziologii a&nbsp;lékařství získala trojice imunologů Mary E. Brunkow, Fred Ramsdell a&nbsp;Shimon Sakaguchi, který před časem přednášel v&nbsp;Praze. Setkal jste se s&nbsp;ním? Jak moc vás&nbsp;udělení Nobelovy ceny právě imunologům namotivovalo do další práce?</h5>Když byl Shimon Sakaguchi v&nbsp;Praze, byl jsem ještě v&nbsp;USA, přesto jsem se s&nbsp;ním ale několikrát setkal na různých konferencích a&nbsp;dokonce jsem měl i&nbsp;opakovaně možnost se s&nbsp;ním bavit vzhledem k&nbsp;tomu, že se oba zabýváme výzkumem T-buněk. V&nbsp;naší komunitě se už dlouho uzavírali sázky, kdy konečně získají Nobelovu cenu. Pro mě jsou jejich objevy skutečně inspirativní, samotné udělení Nobelovy ceny mi ale už tak velkou motivaci nepřináší. Spíš mi připadá zajímavý příběh, který se za tím skrývá. Velice dlouho trvalo, než odborná komunita přijala jejich poznání. Jeden ze stěžejních článků vyšel v Journal of Immunology, což není časopis s&nbsp;tak vysokým profilem jako Nature nebo Science a&nbsp;kde byste nečekala, že se dočtete o&nbsp;tak průlomovém objevu. Trvalo několik let, než se ukázalo, o&nbsp;jak zásadní věc se jedná. Teď to často připomínám svým studentům – i&nbsp;za článek v Journal of Immunology můžete získat Nobelovu cenu, a&nbsp;to je nesmírně inspirativní.<blockquote><h5>Mgr. Matouš Vobořil, Ph.D.</h5>Absolvent Přírodovědecké fakulty UK. Zabývá se vývojem imunitních buněk&nbsp;v&nbsp;brzlíku, vznikem autoimunitních onemocnění a&nbsp;funkcí antigen prezentujících buněk. Po čtyřech letech, které jako postdoktorand strávil na University of Minnesota v&nbsp;týmu Kristin Hogquist, se v&nbsp;roce 2025 vrátil do Evropy. Díky získání grantu UK <a target="_blank" rel="noopener noreferrer" href="https://cuni.cz/uk-7545.html">Primus</a> si na Přírodovědecké fakultě UK založil vlastní výzkumnou skupinu. Posléze získal také grant Junior Star od Grantové agentury ČR a&nbsp;letos v&nbsp;lednu EMBO Installation Grant. Za dizertaci byl vyznamenán cenou Doctorandus udělovanou v&nbsp;rámci iniciativy <a target="_blank" rel="noopener noreferrer" href="https://www.ceskahlava.cz/">Česká hlava</a>.</blockquote>

Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme 

Martin Kozák z&nbsp;MFF UK se snaží posunout možnosti elektronové mikroskopie dál, aby mikroskopy „viděly“ přesněji a&nbsp;aby bylo možné elektrony ovládat jemněji než dosud. Na výzkum získal ERC Starting Grant eWaveShaper. Za jeden z&nbsp;dílčích výsledků tohoto projektu nyní jeho tým obdržel Cenu Wernera von Siemense.<h5>Ve svém výzkumu propojujete světlo a&nbsp;elektrony a&nbsp;snažíte se velmi přesně řídit něco, co je samo o&nbsp;sobě těžko uchopitelné. Co na tom fascinuje nejvíc?</h5>Asi fakt, že světlo i&nbsp;elektrony nám umožňují, oba svým vlastním způsobem, dostat se k&nbsp;hranicím fyzikálního poznání. U&nbsp;světla je pro nás&nbsp;klíčovou veličinou čas, protože díky velmi krátkým laserovým pulzům můžeme fyzikální děje sledovat a&nbsp;řídit s&nbsp;mimořádnou časovou přesností. Elektrony nám naopak umožňují zobrazovat s&nbsp;vysokým prostorovým rozlišením. V&nbsp;nejlepších elektronových mikroskopech je díky nim možné vidět i&nbsp;jednotlivé atomy a&nbsp;zároveň zkoumat, co se v&nbsp;materiálech odehrává.Právě spojení časové přesnosti světla a&nbsp;vysokého prostorového rozlišení elektronů je pro mě na tom tak přitažlivé. Můžeme díky němu sledovat například rozložení optického pole v&nbsp;okolí nanostruktur a&nbsp;fotonických materiálů. To nám pomáhá porozumět jejich fungování na mikroskopické úrovni.<h5>Vaším cílem tedy je spojit časovou přesnost světla s&nbsp;prostorovou přesností elektronů?</h5>Ano, právě o&nbsp;to se snažím už téměř deset let. Spojit tyto dvě věci dohromady s&nbsp;cílem vyvíjet nové metody, díky nimž bude možné sledovat fyzikální procesy zároveň velmi detailně v&nbsp;prostoru i&nbsp;velmi přesně v&nbsp;čase.<h5>Když ale chcete spojit takto přesné prostorové zobrazení i&nbsp;s&nbsp;vysokým časovým rozlišením, běžný elektronový mikroskop už nestačí, je to tak?&nbsp;</h5>Ano. U&nbsp;klasického mikroskopu máme velmi dobrou kontrolu nad prostorovým rozlišením, protože elektronový svazek lze zaostřit na extrémně malou stopu, takže je možné zkoumat i&nbsp;jednotlivé atomy. Nemáme ale stejnou kontrolu nad tím, kdy přesně elektrony na vzorek přilétají. Elektronový mikroskop k&nbsp;tomu má vlastní prostředky, konkrétně elektronovou optiku, která svazek fokusuje a&nbsp;zároveň s&nbsp;ním různým způsobem pracuje. Dá se to trochu připodobnit ke starým CRT obrazovkám, kde elektronový svazek přejížděl po obrazovce a&nbsp;vytvářel obraz.Tady je ale situace mnohem náročnější v&nbsp;tom, že svazek musí být zaostřený do extrémně malé stopy. Jednou z&nbsp;největších výzev elektronové mikroskopie je proto stabilita. S&nbsp;oblibou používám přirovnání, že trefit jeden atom na vzdálenost asi čtyřiceti centimetrů, což odpovídá délce tubusu mikroskopu, je podobné, jako kdybyste se z&nbsp;Měsíce snažila trefit pětikorunu.<h5>Je vůbec možné takovou přesnost v&nbsp;elektronové mikroskopii udržet?</h5>Právě to je jedna z&nbsp;velkých výzev. Elektronová mikroskopie se vyvíjí už téměř sto let a&nbsp;v&nbsp;mnoha ohledech se dostala velmi blízko fyzikálním limitům. Tomu odpovídá i&nbsp;samotná technologie. Přístroje musí být mimořádně stabilní, je nutné potlačovat magnetický i&nbsp;elektrický šum a&nbsp;pracovat s&nbsp;velmi pečlivým stíněním. V&nbsp;řadě oblastí už se tedy přesnost neposouvá snadno a&nbsp;je potřeba hledat nové cesty.Dlouhou dobu se vývoj elektronových mikroskopů soustředil hlavně na to, aby bylo možné zobrazit co nejmenší struktury s&nbsp;co nejvyšším rozlišením. My se snažíme přidat ještě další rozměr, a&nbsp;sice čas. Zajímá nás, co se v&nbsp;materiálu děje ve chvíli, kdy na něj dopadne světlo a&nbsp;nějakým způsobem ho vybudí. Elektrony v&nbsp;materiálu na to začnou reagovat, a&nbsp;právě tuto dynamiku bychom chtěli sledovat na velmi krátkých časových škálách.<h5>Používáte k&nbsp;tomu tedy nějaký vylepšený elektronový mikroskop?</h5>Ano, spíš upravený. Pořídili jsme v&nbsp;zásadě téměř standardní elektronový mikroskop, ale doplnili jsme ho o&nbsp;femtosekundový laser. Ten jsme zavedli jednak do zdroje elektronů a&nbsp;zároveň také do komory, kam se vkládají vzorky. V&nbsp;této upravené sestavě pak provádíme například i&nbsp;experimenty, za které se nám nedávno podařilo získat Cenu Wernera von Siemense.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_2_ecda76c117.jpg" alt="Forum UK: Martin Kozák na hranici světla a elektronů " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_2_ecda76c117.jpg 234w," sizes="100vw" width="1400" height="933"><h5>Dělá se podobný výzkum i&nbsp;jinde ve světě?</h5>Časově rozlišená elektronová mikroskopie se začala výrazně rozvíjet na Caltechu (California Institute of Technology je prestižní americká technická a&nbsp;přírodovědná univerzita v&nbsp;Pasadeně v&nbsp;Kalifornii patřící ke světové špičce ve výzkumu fyziky, chemie, astronomie – pozn. red.) zhruba od roku 2000. Až donedávna se většina výzkumu soustředila hlavně na transmisní elektronové mikroskopy, tedy přístroje, které vzorek prosvěcují a&nbsp;obraz dál zpracovávají pomocí další optiky.V&nbsp;posledních letech se obor rozvíjí i&nbsp;dalšími směry, například k&nbsp;nižším energiím elektronů, ale to už jsou spíš technické detaily. Podstatné je, že ve světě jde stále o&nbsp;poměrně úzkou a&nbsp;specializovanou oblast.<h5>Jak si tedy stojíte v&nbsp;tomto kontextu vy?</h5>V&nbsp;českém prostředí je naše sestava zatím unikátní – jiný takový systém tu v&nbsp;tuto chvíli není. Další podobné zařízení se nyní začíná budovat v&nbsp;Brně.A&nbsp;pokud jde o&nbsp;světové měřítko, těchto experimentálních sestav není mnoho. Odhadem jich je kolem padesáti. Je to tedy obor, který je mezinárodně velmi zajímavý, ale pořád poměrně exkluzivní a&nbsp;soustředěný jen na několik pracovišť.<h5>Je pro vás&nbsp;v&nbsp;něčem přínosné, že podobné pracoviště vzniká i&nbsp;v&nbsp;Brně? Berete to spíš jako inspiraci, nebo i&nbsp;jako zdravý impuls?</h5>Určitě je to pozitivní. Jak jsem říkal, tahle komunita je poměrně malá, takže lidé v&nbsp;oboru většinou dobře vědí, kdo se čemu věnuje, a&nbsp;zatím to funguje spíš tak, že mají tendenci spolupracovat než si vyloženě konkurovat. V&nbsp;tomhle ohledu je to docela přátelské prostředí. Když přijdeme s&nbsp;nějakým nápadem, který by bylo vhodné vyzkoušet na mikroskopu, jaký mají třeba kolegové v&nbsp;Německu, jednoduše jim napíšeme a&nbsp;domluvíme se. Taková spolupráce posouvá obor dopředu, protože neztrácíte čas objevováním něčeho, co už mezitím vyřešil někdo jiný.Proto je pro nás&nbsp;důležité budovat takovou experimentální sestavu, která je vůči&nbsp;ostatním spíš doplňková než paralelní – aby uměla něco trochu jiného nebo aby stejnou věc dokázala dělat jiným způsobem.Samozřejmě věda je dnes i&nbsp;konkurenční prostředí. Člověk&nbsp;musí přemýšlet nad tím, jak získávat financování a&nbsp;jak si udržet vlastní výzkumný směr.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_3_9b201109b2.jpg" alt="Forum UK: Martin Kozák na hranici světla a elektronů " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_3_9b201109b2.jpg 234w," sizes="100vw" width="1400" height="933"><h5>Jde tedy také o&nbsp;to najít místo, kde můžete přinést něco nového?</h5>Určitě. Záleží na nápadech, na inspiraci z&nbsp;předchozích výsledků i&nbsp;na realistickém odhadu toho, na co máte kapacitu, prostředky a&nbsp;technické zázemí. A&nbsp;zároveň je ve vědě vždycky přítomné určité riziko. Dost často se ukáže, že směr, který na začátku nevypadal nijak mimořádně slibně, nakonec přinese zajímavější výsledky, než člověk&nbsp;čekal. Překvapení je ve vědě vždycky součástí procesu.<h5>Takže i&nbsp;grantový projekt se může časem posunout jinam, než se původně čekalo?</h5>Ano, to se stává běžně. Třeba u&nbsp;ERC projektu, který nyní řešíme, jsme měli na začátku tři&nbsp;hlavní směry. Dva z&nbsp;nich ovšem mezitím někdo jiný rozpracoval dřív, než se náš výzkum naplno rozběhl. Proto jsme se začali víc posouvat do dalších oblastí. Naštěstí právě u&nbsp;ERC grantů se s&nbsp;tím do určité míry počítá. Jsou nastavené tak, že není zásadní problém, když člověk&nbsp;svůj výzkumný směr během řešení částečně upraví – pokud dál dělá něco dostatečně zajímavého a&nbsp;smysluplného.<h5>Za jeden z&nbsp;dílčích výsledků v&nbsp;rámci grantu ERC jste získali Cenu Wernera von Siemense. V&nbsp;čem je pro vás&nbsp;toto ocenění přínosné?</h5>Kromě toho, že je to samozřejmě velmi příjemné, je to pro náš tým i&nbsp;cenná forma uznání a&nbsp;také dobrá reklama. A&nbsp;to nejen navenek, ve společenském kontextu, ale i&nbsp;uvnitř Matematicko-fyzikální fakulty UK.<h5>V&nbsp;jakém smyslu?</h5>Pořád je potřeba získávat nové studující a&nbsp;podobné ocenění může být jedním z&nbsp;faktorů, které je motivují, aby do naší skupiny přihlásili. Samozřejmě by to neměla být jejich hlavní motivace, ale jako jeden z&nbsp;bonusů to fungovat může. Když se rozhoduje talentovaný student, čemu by se chtěl věnovat, i&nbsp;takovýto veřejný úspěch ho může trochu postrčit.Z&nbsp;hlediska své skupiny si ale rozhodně nemůžu&nbsp;stěžovat. V&nbsp;tuto chvíli vedu pět doktorandů, tři&nbsp;bakaláře a&nbsp;jednoho diplomanta, takže už máme poměrně široce rozprostřenou síť budoucích pokračovatelů. časově-rozlišené laserové spektroskopii materiálů, takže máme vlastně dvě hlavní tematické linie a&nbsp;dvě laboratoře.<h5>Jak se studenty a&nbsp;studentkami v&nbsp;takto náročném výzkumu pracujete?</h5>Samozřejmě je to vždycky i&nbsp;otázka toho, jak rychle se dokáží osamostatnit. Na začátku je potřeba, aby se hodně učili a&nbsp;postupně získávali zkušenosti. Ideální stav by byl, kdybychom je mohli do laboratoře v&nbsp;podstatě pustit a&nbsp;nechat je, aby se co nejvíc naučili sami. Jenže takhle jednoduše to nefunguje, protože v&nbsp;rámci grantů zároveň potřebujeme i&nbsp;konkrétní výsledky. Je tedy nutné hledat mezi tím rovnováhu.Nejvíc se mi osvědčilo, když pracují od začátku na několika projektech. Jeden bývá navázán přímo na grant, kde pracují pod větším dohledem nebo s&nbsp;větší podporou a&nbsp;vedle toho dostanou ještě jedno nebo dvě menší témata, která už jsou opravdu víc jejich a&nbsp;další rozvoj záleží hlavně na nich.<h5>Věnujete se základnímu výzkumu. Může mít ale vaše práce i&nbsp;praktické využití?</h5>Právě v&nbsp;projektu, za nějž jsme dostali cenu, jsme ukázali, že vady elektronové optiky lze v&nbsp;určitém režimu elektronového mikroskopu korigovat. Naším cílem teď je tento princip dál rozvinout tak, aby se z&nbsp;něj nestal jen zajímavý experimentální výsledek, ale skutečně využitelný nástroj. Pokud se to podaří, mohl by do budoucna přispět k&nbsp;přesnějšímu zobrazování v&nbsp;elektronové mikroskopii a&nbsp;obecně k&nbsp;lepší kontrole elektronových svazků.<h5>Co zatím brání tomu, aby se tento princip dal využít i&nbsp;v&nbsp;běžnější praxi?</h5>Jedním z&nbsp;problémů při&nbsp;převodu tohoto principu do běžných elektronových mikroskopů je to, že potřebujeme velmi vysokou špičkovou intenzitu světelných vln. Vyjádřeno jako výkon na jednotku plochy jde o&nbsp;hodnoty v&nbsp;řádu terawattů na centimetr čtvereční. A&nbsp;takové intenzity kontinuální lasery samy o&nbsp;sobě nedokážou dosáhnout.&nbsp;Právě proto teď pracujeme na různých způsobech, jak interakci mezi světlem a&nbsp;elektrony zesílit.<h5>V&nbsp;čem by takové řešení mohlo být lepší než to, co se používá dnes?</h5>Současné korektory pro dosažení atomového rozlišení fungují, ale jsou poměrně složité. Obvykle je tvoří soustava několika různě tvarovaných elektromagnetických čoček. Naším cílem je zjistit, zda by podobnou funkci nešlo nahradit něčím mnohem jednodušším, v&nbsp;čemž bychom ke korekci sférické vady zobrazení využívali pouze jedné interakce mezi světlem a&nbsp;elektrony.<h5>Takže i&nbsp;z&nbsp;takto základního výzkumu může časem vyrůst konkrétní aplikace?</h5>Ano, i&nbsp;když bych to takto úplně přímo neřekl. Jsme trochu na pomezí mezi základním a&nbsp;aplikovaným výzkumem. V&nbsp;jádru jde stále o&nbsp;základní výzkum, protože nás&nbsp;zajímá fyzika interakce elektronů s&nbsp;fotony ve volném prostoru. Zároveň je s&nbsp;tím ale spojené velké množství technické práce — je potřeba připravit experimentální sestavu, upravit elektronový mikroskop a&nbsp;vytvořit podmínky, v&nbsp;nichž lze tyto experimenty vůbec provádět.Právě tato technická řešení se pak mohou promítnout i&nbsp;do praktických aplikací. Podobnou cestou šli například kolegové v&nbsp;Německu, kteří asi před deseti lety vyvinuli způsob kontroly elektronů v&nbsp;určitém typu zdroje elektronového mikroskopu. Později uzavřeli smlouvu s&nbsp;výrobcem elektronových mikroskopů a&nbsp;ten na základě jejich patentů začal nabízet přístroj, který tuto ultrarychlou kontrolu umožňuje.Firmy ale samozřejmě sledují především to, zda má daná technologie dostatečný komerční potenciál. U&nbsp;takto specializovaných zařízení je to složitější: když se podobných experimentálních sestav po světě prodají jen desítky, jde z&nbsp;jejich pohledu o&nbsp;poměrně úzký segment.<h5>Na čem tedy nejvíc záleží, aby se podobný objev opravdu dostal do praxe?</h5>Nejde jen o&nbsp;to ukázat, že daný princip funguje. Je také potřeba vytvořit podmínky, aby se dal využít v&nbsp;reálném přístroji – tedy vyvinout nové typy mikroskopů nebo jejich součástí, které tuto metodu dokážou spolehlivě využít.Z&nbsp;hlediska komerčního uplatnění je ale klíčová také poptávka. Nestačí vymyslet, jak by to mohlo fungovat. Je třeba také ukázat, k&nbsp;čemu by to bylo užitečné a&nbsp;proč by o&nbsp;takové řešení měl být zájem.<img src="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_4_186dc68003.jpg" alt="Forum UK: Martin Kozák na hranici světla a elektronů " srcset="https://storage.googleapis.com/labrulez-bucket-strapi-h3hsga3/thumbnail_Forum_UK_Martin_Kozak_na_hranici_svetla_a_elektronu_4_186dc68003.jpg 234w," sizes="100vw" width="1400" height="933"><blockquote><h4>doc. RNDr. Martin Kozák, Ph.D.</h4>Působí na Katedře chemické fyziky a optiky Matematicko-fyzikální fakulty UK, kde vede skupinu zaměřenou na ultrarychlou laserovou spektroskopii a časově rozlišenou elektronovou mikroskopii pevných látek. Ve svém výzkumu propojuje světlo a elektrony a hledá nové způsoby, jak s jejich pomocí přesněji zobrazovat a zkoumat děje v materiálech. Obdržel ERC Starting Grant eWaveShaper, v jehož rámci buduje nové metody ultrarychlé elektronové mikroskopie a zkoumá možnosti tvarování elektronové vlnové funkce světlem. Letos získal se svým výzkumným týmem Cenu Wernera von Siemense za nejvýznamnější výsledek základního výzkumu, a to za práci o korekci sférické vady elektronových čoček pomocí tvarovaných světelných vln.</blockquote>

Martin Kozák na hranici světla a elektronů 

Osobnosti

Věda a výzkum

Článek

Cílem portálu Vědavýzkum.cz je uveřejňovat relevantní, přehledné a aktuální informace o výzkumu, vývoji a inovacích a navazujících oblastech (ochrana duševního vlastnictví, transfer technologií a znalostí, komercializace, spolupráce s aplikační sférou atd.) pro nejširší cílovou skupinu.

Vědavýzkum.cz

Reportáže, rozhovory, zprávy o vědeckých projektech a studentských akcích ... Jsme online informační bránou Univerzity Karlovy.

Forum: magazín Univerzity Karlovy

Přinášíme ty nezajímavější rozhovory a reportáže napříč všemi fakultami Univerzity Karlovy.
Univerzitní web funguje od podzimu roku 2003, od října 2020 prošel revoluční změnou grafické podoby. 
Stejně jako časopis má i web svoji anglickou podobu pro zahraniční čtenáře.

Časopis

Targeted and Non-Targeted Screening of Persistent Organic Pollutants (POPs) in Groundwater and Trade Effluent Wastewater Using the Xevo™ G3 QTof Mass Spectrometer

Novinky

Martin Kozák na hranici světla a elektronů

Vobořil: O imunitním systému toho stále mnoho nevíme

Píše se o nás

Jaká byla konference Komunikace vědy očima médií?

#IamScientist: Jak ochočit Twitter

Mohlo by Vás zajímat

Rise to the molecular challenges of today and tomorrow Orbitrap Tribrid Apex Small Molecule mass spectrometer

Implementing EPA OTM-50 for PFAS destruction monitoring by TD-GC-MS/MS

Advancing anti-obesity drug development with robust quantitation of GLP-1 analogs using human plasma

Analysis of Creatine and Creatinine in Dietary Supplements Using HILIC-MS

Targeted and Non-Targeted Screening of Persistent Organic Pollutants (POPs) in Groundwater and Trade Effluent Wastewater Using the Xevo™ G3 QTof Mass Spectrometer